Aligátor na Hradě

Add Comment

Uplynul už rok od historicky první přímé volby českého prezidenta, od níž voliči, znechucení trapnostmi a zákulisními tahanicemi při předchozích nepřímých volbách, očekávali, že se na Pražský hrad konečně podaří vybrat člověka moudrého, slušeného, „své cti a mravů dbalého“, jak se kdysi říkalo. Už seznam kandidátů ale napovídal, že to nebude jednoduché, a když se do finále dostali Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman, vytratily se iluze docela (jeden z neúspěšných konkurentů, Vladimír Franz – to je ten tetovaný pán, který vypadá jako maorský náčelník – tento výsledek komentoval slovy, že to je jako vybírat mezi ptačí a prasečí chřipkou). Původní představy o důstojném a vznešeném aktu se nakonec proměnily v cosi na způsob fotbalového zápasu, v němž si fanoušci obou „klubů“ nemohli přijít na jméno, vzájemně se uráželi a obviňovali ze všech možných i nemožných prohřešků, ne-li přímo zločinů. Jak to dopadlo, víme. Ve druhém kole, jež se konalo 25. a 26. ledna 2013, zvítězil poměrem hlasů 54,80% ku 45,19% Miloš Zeman; slavnostní inaugurace se odehrála 8. března a od té doby se prezident stará, aby v Čechách nebyla nuda. Naposled si usmyslel, že nepronese novoroční projev, jak bylo desítky let zvykem, ale že k národu promluví na Štěpána, tedy 26. prosince. Jeho vysvětlení znělo, že zvyk pronášet projev 1. ledna zavedli komunisté a on že se vrací k prvorepublikové tradici, jmenovitě k Masarykovi. Toto tvrzení ovšem není zcela pravdivé: TGM pravidelně poskytoval novinám novoroční interview, vánoční projev měl až v roce 1933 u příležitosti natáčení pro Filmový týdeník. Snad se Zeman jen spletl, v každém případě z něj druhého Masaryka neudělal ani svatý Štěpán – jeho řeč měla oproti projevům jeho předchůdců jen desetiprocentní sledovanost a uvolněného místa na Nový rok se s chutí chopil Václav Klaus, který na televizních obrazovkách vystoupil s vlastní řečí, taktně nazvanou Novoroční zamyšlení.

Je nepochybné, že Miloš Zeman patří – spolu s Václavem Havlem a Václavem Klausem – k trojici nejvýraznějších českých polistopadových politiků; navíc se deset let držel v ústraní, takže se lidé, kteří mu dali hlas, domnívali, že za ten čas dozrál a zmoudřel. Byli na omylu. Zeman je jako ti Bourboni, o kterých Talleyrand prohlásil, že ve vyhnanství nic nezapomněli a nic se nenaučili; v důchodu na Vysočině kouřil, pil a hýčkal svoje křivdy z minulosti, až se mu náhle naskytla možnost vyrovnat účty. Do vrcholné politiky se v jeho osobě vrátil sice inteligentní a zkušený, avšak předčasně zestárlý a zcela nevypočitatelný muž, který v květnu 2013 způsobil celonárodní pozdvižení, když v očividně povznesené náladě vrávoral nad korunovačními klenoty; prezidentská kancelář se pokusila ostudu zažehnat vyjádřením, že se jednalo o „virózu“, podařilo se jí však jen obohatit hovorovou češtinu o nové synonymum pro opilost. Skandál kromě přívalu sarkastických poznámek vyvolal i obecnou diskusi o zdravotním stavu hlavy státu a následná lékařská vyšetření ukázala, že Zemanova fyzická zchátralost je ještě větší, než se zpočátku předpokládalo. To mu ovšem nijak neubralo na schopnosti intrikovat a bezohledně prosazovat vlastní zájmy a vliv s odůvodněním, že jako přímo volený prezident má silnější mandát, než jeho předchůdci. Miloš Zeman je mistr v odhalování mezer v ústavě a zákonech; jakmile nějakou objeví, okamžitě ji obsadí a bezezbytku využije. V tom o dvě hlavy převyšuje ostatní aktivní politiky, kteří mu nejsou s to nejen čelit, ale dokonce ho ani sledovat. Mimořádný je také jeho destruktivní talent: přestože opakovaně prohlásil, že v prezidentském úřadě hodlá společnost sjednocovat, během půl roku se mu podařilo dokonale rozvrátit politickou scénu i nejsilnějšího hráče na ní, totiž sociálně demokratickou stranu. Řadě jejích vedoucích činitelů ostatně nikdy neodpustil, že mu při volbě prezidenta v roce 2003 slíbili podporu a pak slovo nedodrželi. A tak se ČSSD, považovaná za favorita parlamentních voleb (byť ve skutečnosti zvítězila jen těsně před Babišovým hnutím ANO), záhy po nich div nerozpadla, když se několik „pučistů“ z vedení pokusilo (za tiché prezidentovy podpory) odstavit od moci předsedu Bohuslava Sobotku. Že se do té doby bezvýrazný aparátčík Sobotka jako zázrakem vzchopil a útok odrazil, bylo první ze dvou velkých Zemanových porážek, které přišly takřka současně. Tu druhou představovalo volební fiasko „jeho“ strany SPOZ (Strana Práv Občanů – Zemanovci), jež je důkazem, že Zemanova schopnost ničit se projevuje i v oblastech, kde to nikdo (ani on sám) neočekává.

SPOZ bylo Zemanovo hýčkané dítě, které mu sloužilo současně jako propagační nástroj i jako servisní organizace. Přestože nikdy nebyl členem této strany, zcela ji ovládal a de facto i řídil. Po prezidentské volbě se ovšem ukázalo, že toto dítě je poněkud mentálně retardované; členstvo strany sestávalo buď z politických zombíků nebo z naprostých nul bez jakéhokoli vlastního nápadu. Nejnázorněji se to projevilo na sjezdu v březnu 2013, kde nově zvolený předseda hrdě oznámil, že jsou „pouhými apoštoly, kteří ponesou myšlenky našeho prezidenta“. Zeman svým „apoštolům“ prorokoval zářivou budoucnost; dokonce je nabádal, aby se – až se po volbách dostanou do parlamentu – hned „necpali do vlády“. Když však došlo na předvolební kampaň, byla duševní impotence jejích lídrů tak zoufale patrná, že Zemanovi nakonec nezbylo, než aby to všechno oddřel sám. Marně. Volební výsledek SPOZ činil 1,51%, pouhý zlomek ze 7%, naznačovaných průzkumy ještě čtyři měsíce předtím. Z velké části za to mohl prezident sám. Nejenže hrubě přecenil schopnosti svých uctívačů, ale dokázal je voličům dostatečně znechutit jejich neustálým protežováním i spojením s tzv. Rusnokovou vládou odborníků. A jestli lidem něco vadí ještě víc, než politické strany a jejich čachrování, pak to, když někdo nehraje podle pravidel, i kdyby to byl přímo volený prezident, odvolávající se na svůj mandát a označující zavedené zvyklosti za „idiotské“.

U Rusnokovy vlády se nelze nezastavit, neboť okolnosti jejího vzniku jsou v mnoha směrech výjimečné a typicky „zemanovské“. Byla totiž první vládou v moderní české historii, která byla jmenována přes odpor a proti vůli parlamentu, jen z rozhodnutí jediného muže – prezidenta republiky. Tento jeho krok byl tím překvapivější, že byl zcela nečekaný. Po pádu obecně nepopulární Nečasovy vlády v červnu 2013 měl původně vzniknout jen „běžný“ úřednický kabinet, který bude stát spravovat do předčasných voleb. Za tím účelem si prezident zval na konzultace zástupce parlamentních stran a ti očekávali standardní postup, totiž že sestavením dočasné vlády bude pověřena osoba jimi doporučená nebo schválená. Zeman je pozorně vyslechl – a 25. června k všeobecnému zděšení na politické scéně oznámil, že sestavením vlády pověřil svého kandidáta Jiřího Rusnoka. Zároveň tento kabinet označil za „vládu odborníků“, záhy se však mělo ukázat, že hlavní „odbornost“ ministrů spočívá v dobrých vztazích s hlavou státu. Poslanecká sněmovna se sice zmohla na jakýsi symbolický odpor, když této vládě nevyslovila důvěru, to ale Rusnokův tým nezastavilo v rozletu – využil skutečnosti, že podle ústavy má (byť v demisi) své funkce vykonávat až do jmenování nové vlády, vzešlé z voleb, a začal vesele činit důležitá rozhodnutí, která úřednickému kabinetu v demisi rozhodně nepříslušela. Bude za to jeho členy někdo volat k zodpovědnosti? Sotva – nyní se už veškerá pozornost soustředila na jmenování nové vlády, tvořené členy sociální demokracie, Babišova hnutí ANO (faktického vítěze voleb) a křesťanských demokratů. A tady přichází další hvězdná hodina Miloše Zemana. Po zmíněných prohrách z podzimu 2013 si opět může spravit chuť a stanout v centru dění. Už několikrát dal najevo, že některá jména v seznamu navrhovaných ministrů se mu nelíbí a mohl by odmítnout je jmenovat. Tím popíchl předsedu ČSSD Sobotku, který se po potlačení vnitrostranického puče cítí na koni, a prezidentovi pohrozil, že se v takovém případě obrátí na Ústavní soud s kompetenční žalobou. Je ale docela dobře možné, že si vyskakuje předčasně – Zeman ho totiž zatím pověřil pouze vedením jednání o sestavení vlády, nikoli sestavením vlády! Pokud bude dělat problémy, může se klidně stát, že příštím českým premiérem nebude on, ale Andrej Babiš…

Pokud bychom měli Miloše Zemana po prvním roce od prezidentské volby charakterizovat jedním slovem, stěží bychom našli výstižnější výraz, než je ten, který po prvním kole (a v nepříliš střízlivém stavu) použil on sám: aligátor. Pravda, je to aligátor zesláblý a poznamenaný svými neřestmi, bylo by nicméně velkou chybou ho podceňovat. Stále ještě dokáže pořádně kousnout. Ve veřejnosti pak nad jeho působením v roli hlavy státu převládají dva pocity: rozpaky a zklamání, oba maskované posměchem. A to je teprve začátek; bude-li mu zdraví jakž takž sloužit, čekají nás ještě další čtyři roky pod jeho „vedením“, a ani věštec by si zřejmě netroufal odhadnout, jaká překvapení nám ještě připraví.

Zdroj foto: ateo.cz

Vladimír Marek
...

Pridaj komentár

  & Časopis