V předcházejících částech miniseriálu o chladu jako fenoménu – jsme měli šanci se seznámit s příběhy lidí z minulosti, kteří se pokoušeli spoutat tento element pomocí rozumu. Následné poznatky a přínosy, jenž byly ovocem úsilí oněch vzpomínaných dnes většina z nás využívá bez vědomí si hlubších souvislostí. Něco tak na první zdání nemilého, jako je chlad a mráz se nám podařilo přetvořit k obrazu svých potřeb a návyků, jak vyplývá z nátury naší současné konzumní mentality. Většinou hodnotíme skoro vše, podle přítomného naladění a potřeby to buď zkritizovat, nebo oslavovat. Podobně to je i s touto silou, která je protipólem hřejivého a uspávajícího pocitu tepla.
Využití chladu v současnosti
Na principech podobných těm u ledniček a klimatizace, ale i dalších dnes stavíme veškeré umělé chlazení využívané v široké škále technologických výdobytků, jimiž jsme se obklopili. Mezi nimi můžeme vzpomenout například: chlazení motorů všech druhů, rychlopalných zbraní, jaderných elektráren, obráběcích nástrojů či laboratorních preparátů. Nejčastěji se chladí vodou a vzduchem, i tak jsou však systémy často závislé na látkách souhrnně označovaných jako „chladiva“, jejichž rozmanitost je nevídaná podobně jako důsledky jejich používání. Pro příklad „seznam chladiv“. Nerad bych zabíhal do úvah o podstatě tzv. „globálního oteplování“ a vlivu nás lidí na něj, které je mnohem více zpolitizované a nabourané ekonomickými tlaky, než skutečně vědecky podloženo. Na druhé straně lze na každém kroku pozorovat, že jako civilizaci je nám osud naší planety a jejich budoucích obyvatel naprosto lhostejný, a když už přijde na nápravu současného stavu, tak většinou jen za účelem nahrabat peníze, nikoliv reálně změnit svůj postoj k přírodě a životu na naší planetě.
Za hranicí nedosažitelného
Snad prvním člověkem, který se zamyslel nad existencí spodní hranice tepla (absolutní nuly) byl Guillaume Amontons, nebo možná už Robert Boyle. Jejich úvahy jim však v době, kdy ještě chodilipo Zemi, přinášely spíše posměch a obrázek podivínství, než uznání vědecké obce. William Thomson v roce 1848 sestavil termodynamickou teplotní stupnici, která dala život definici absolutní nuly, jejíž znění je: Jde o takovou teplotu látky, ve které již nelze odebírat žádné další teplo. Tento hypotetický stav látky je dodnes jakýmsi „svatým grálem“ fyziky, podobně jako třeba „rychlost světla“, a tak se vědci předbíhají v dosažení teploty co nejbližší této hodnotě (T = 0 K t.j. -273,15 °C). S tím, jak se přibližujeme k teplotě 0 K, ustává klasický pohyb částic v látce a začínají se dít podivné věci spadající do oblasti kvantové fyziky, jako jsou supravodivost a supratekutost.
Pro ty z nás, jenž nejsou v oblasti fyziky až tak doma, by mohl být zajímavý fakt, že přestože se nejspíš nedá dosáhnout absolutní nuly, lze jí i tak překonat a dostat se do záporných hodnot pod ní. Tohoto stavu vědci dosáhli za poslední desetiletí už mnohokrát. Konkrétním příkladem může být úspěšný pokus výzkumníků z Mnichovské univerzity. Ti připravili ultra-chladný plyn složený z atomů draslíku. Za použití laserů a magnetických polí udrželi atomy v mřížkovém uspořádání. Při kladných teplotách nad absolutní nulou se od sebe atomy odpuzují. Tým vědců potom rychle přenastavil magnetické pole, což způsobilo, že se atomy spíše přitahovaly, než odpuzovaly. „To náhle posunulo atomy z jejich vysokého energetického stavu do nízkoenergetického stavu, ještě předtím, než mohly reagovat,“ říká autor experimentu Ulrich Schneider z Univerzity Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Vědci se tak dostali několik miliardtin kelvinů pod absolutní nulu a dosáhli absolutní záporné teploty.
Za objev využívající podobného principu laserového ochlazování sloužícího z výzkumu fyzikálních vztahů poblíž absolutní nuly – dostali vědci Steven Chuo, Claude Cohen-Tannoudji a William Philips v roce 1997 Nobelovu cenu za fyziku. Dnes už známější v pokročilejší formě jako Magneticko-optická past.
Na odlehčení suchých dat a vědeckých průlomů minulosti vzpomeňme případ muže, který je stále velkou neznámou pro současné vědce a odborníky, jimž svou neobyčejnou schopnost a tělesné pochody nechává dobrovolně prověřovat a studovat.
Wim Hof – Ledový muž
Wim Hof je jedním z lidí, kteří jsou výborným příkladem toho, jaké úžasné věci vydrží organismus člověka. Narodil se v Nizozemsku roku 1959 a dle jeho webových stránek ho už od mala přitahoval chlad, led a sníh. Radikální průlom přišel až později někdy před pětadvaceti lety, procházel se venku parkem, uviděl hromadu ledu a došlo ke spojení: jak se asi člověk cítí, když se do ledu naloží? Svlékl si šaty a zkusil to. Ten pocit byl prý krásný.
Od té doby se do ledové lázně ukládal každý den. Netrvalo dlouho a pochopil, že jeho mysl dokáže mít nad organismem větší kontrolu, díky čemuž se dokáže vyhnout omrzlinám, podchlazení, umrznutí či dehydrataci.
Na vše přišel sám. „Nikdy jsem neměl učitele, nechodil jsem nikam na přednášky, jediným, kdo mi je dával, byla sama příroda,“ říká, „když to děláte špatně, bolí to a dostanete pár kopanců, pokud to děláte dobře, učíte se.“ Podle něj spočívá tajemství jeho neobyčejných výkonů, nad nimiž kroutí vědci hlavou, v jeho schopnosti aktivovat části své mysli, které u ostatních zůstávají mimo dosah vědomí, a v případě potřeby nahodit to, čemu říká „vnitřní termostat“.
Některé z jeho výkonů: Uběhl maraton po namibijské poušti, aniž by měl s sebou doušek vody, za arktickým kruhem zvládl maraton při minus dvaceti stupních jen v šortkách a sandálech a půlmaraton v šortkách a bosý. V únoru 2009 vylezl na Kilimandžáro, samozřejmě opět jen v kraťasech, o dva roky předtím vystoupal v tomtéž oblečení do výše 7 300 metrů na Mount Everest, kvůli zranění nohy se ale musel vrátit. Má za sebou půlmaraton ve výšce pět tisíc metrů na Mount Everestu či v Alpách ve výšce 3 500 metrů, kdy se teplota půdy pohybovala kolem minus 30 stupňů a vzduch byl studený od minus 15 do minus 20 stupňů. Za oficiálního měření uplaval šestašedesát metrů pod ledovými krami, bez přítomnosti oficiálních činovníků dal sto dvacet metrů s jedním nadechnutím.
Do Guinnessovy knihy rekordů se dostal hlavně pro své pobyty v boxu, kde byl po bradu zalitý ledem. Nejčerstvějším rekordním časem, kterým překonává zatím jen své osobní rekordy, byl pobyt v takovém boxu po dobu 1 hodiny a 52 minut.
Nemluví o daru, ale o technice, kterou může zvládnout každý. Odborníci už dokonce potvrdili, že dokáže myslí regulovat pochody v lidském těle.
Podrobnější článek věnovaný ledovému muži najdete například pod tímto odkazem: http://pravdu.cz/zajimavosti-sveta/zazrak-prirody-ne-ledovy-muz-jen-ovlada-sve-telo
Oficiální stránky Wima Hofa:http://www.icemanwimhof.com/en-home
Duchovní doba ledová
Z dění v posledních pár letech nemůžu jinak, než se zamýšlet nad tím – zda se přes všechna tvrzení o globálním oteplování nenacházíme mnohem spíš v jakési „duchovní době ledové“. Možná že zájem Spojených států amerických o území za severním polárním kruhem, která patří doposud pod Ruskou federaci, souvisí s úbytkem ledu, pod nímž se nachází kvanta doposud netknutých surovinových zásob. Také svou část strategických hodnot určitě způsobuje i otevřenost nových námořních tras v Severním ledovém oceánu související též s úbytkem ledového příkrovu, čímž se otevírá nejkratší trasa z Ruska do USA. Nový příliv nálad studené války ožívá v zatrpknutosti a pocitu ublíženosti z dob minulých, jenž nám média předhazují jako hladovým psům. Namísto oteplování vzájemných vztahů, mezi národy jejichž odlišnost nelze zapřít, tak abychom směřovali ke skutečnému míru, se můžeme setkat mnohem více se zamrznutými názory nekonečného rivalství, které nevedou vlastně nikam. Zkostnatělé systémy se nás snaží přesvědčit o své udržitelnosti a nutnosti vést „mírové války“ a s ledovým klidem nám nutí svou doktrínu neporazitelnosti. Netuším, kam povede tato celoplanetární nálada, ale hrozím se toho, že svého konce nabere až v totální válce, kde nebude nikdo vědět, na čí straně stojí a proč – hlavně že se zabíjí ve jménu „nevědomí“, a to bude asi začátek konce lidstva jak je známe dnes.