Mnozí lidé se dnes podivují nad tím, jak může prakticky celá lékařská veřejnost svým jednáním, vystupováním a názory krýt tak zjevné nesmysly a kontroverzní praktiky v rámci očkování a očkovací politiky. Jak je možné, že právě z center imunologického, alergologického a epidemiologického výzkumu nevystupují dnes špičkoví odborníci ani jiní lékaři proti paradoxům a absurditám, které je schopen pochopit a rozlišit dokonce i přiměřeně informovaný laik?
Existuje několik důležitých skutečností, které na tento „podivný“ stav v odborné lékařské veřejnosti vrhají zajímavé světlo a poskytují tím ke studiu a k úvahám zajímavé stíny.
Pouhá práce, píle, schopnosti a vzdělání nestačí
Lidé z jiných oborů si někdy málo uvědomují, jak zásadně závislý a specifický je kariérní růst v lékařských oborech. Budoucí oborové autority se pravidelně rekrutují na klinických a vědeckých pracovištích, případně z vedení oborových společností a spolků. Soukromí ambulantní lékaři mají v tomto ohledu výrazně omezené možnosti, pokud z nich někdo cíleně autoritu pro média ve svůj prospěch „nevyrobí“.
Autorita, postavení a kariérní růst v medicíně, na klinických a vědeckých pracovištích přitom nejsou potřebné pouze k budoucímu „zpeněžení se“. Kariérní růst je důležitý i proto, abyste jednou mohli na určité úrovni provádět a dělat zkrátka to, co dělat v medicíně opravduchcete. Motivace ke kariérnímu růstu nemusí být vždy nízká, mrzká a výhradně ekonomická. Ovšem to, co je potřeba pro kariérní růst udělat, už na individuální motivaci jednotlivce poté nezávisí. Pouhá práce, píle, schopnosti a vzdělání k takovému posunu lékaře na přísně hierarchizovaných pracovištích obvykle nestačí. Je to sice důležité, ale to zásadní, co je potřeba ještě přidat, je — extrémní loajalita. V medicíně poté místy skutečně extrémní. Proč?
Pokud svými postupy, názory, vystupováním a praxí léčíte své pacienty jinak, než vaši kolegové, má vaše jednání jeden důsledek. Dáváte tím najevo, že vaši kolegové možná léčí své pacienty špatně a v jejich neprospěch. Respektive vyjadřujete svým jednáním, co si myslíte o jejich praxi, potažmo o jejich znalostech, způsobu uvažování a práce. Toho všeho jsou přímými svědky zdravotní sestry, pacienti a jiní zdravotničtí odborníci. Pokud na klinickém pracovišti jeho přednosta a členové vedení naléhavě, až téměř nekompromisně doporučují všem dívkám očkování proti lidským papilomovým virům (HPV), poté zde nemůže řadový lékař sdělovat otevřeně pacientům, že očkování proti HPV je přece naprostý nesmysl. Nemůže označit ty, co vakcíny Silgard, Cervarix a Gardasil 9 vehementně doporučují, že nemají všech pět pohromadě, nebo dostali od výrobců jen pořádně zaplaceno. Každý lékař, který je zatím „nikým“ na klinickém či vědeckém pracovišti, bude dříve či později vyhozen, odejit, odrotován případně interně sankcionován právě na možnostech svého kariérního růstu, pokud bude zpochybňovat medicínské názory a obsah lékařské praxe svých nadřízených.
Mravnost, čest, hrdost a etika se z medicíny vytrácejí
O kariérním růstu a osudu lékaře, více než v jiných oborech, rozhodují v životě jemu nadřízení lékaři, se kterými proto musí vycházet dobře. Z lékaře nikdy nebude dobrý chirurg, pokud mu někdo nejprve neumožní se vyoperovat. Z lékaře nikdy nebude špičkový vědec a kapacita, pokud mu na jeho pracovišti budou direktivně určeny oblasti naprosto rutinní medicíny, ve kterých dané pracoviště žádný potenciál výzkumu a excelence nemá. Lékař nebude také moci „utéct“ s výhodou do jiných zemí jako odborník, pokud mu bude prakticky znemožněno se tím odborníkem nejprve stát.
A v neposlední řadě jsou vedoucí pracovníci klinických a vědeckých pracovišť vystaveni na různých úrovních tlaku svých jiných vysoce postavených kolegů (v rámci fakult, nemocnic apod.) Poté krýt na svém pracovišti mladší lékaře názorově nepohodlné a odporující zájmům elit jiných pracovišť je politikaření naší akademické „profesůry“ zkrátka složité. Obvykle pro to není nalezen ani žádný důvod. Mravnost, čest, hrdost a etika — to jsou pojmy, které se z medicíny vytrácejí právě tak rychle, jako z celé společnosti.
Vzpomínám v tomto ohledu na střet vedení pracovišť imunologie (alergologie?) a hygieny a veřejného zdravotnictví v jedné fakultní nemocnici. Jednalo se o to, že imunologové přednášeli studentům medicíny informace kritické k očkování a popírající či polemizující s obsahem přednášek hygieniků. Upozornili na to tenkrát tuším sami studenti. Problém vyřešilo vedení tak, že dnes již všichni svorně velebí očkování. Odporující názory některých mladších a vysoce vzdělaných kolegů, kteří sledují v dané oblasti vědecký vývoj bez předsudků, byly nějakým způsobem potlačeny centrálními mechanismy řízení. Nikdo si už nyní nedovolí přednášet studentům svůj skutečný vlastní názor. Asi by s tím nevydržel na takto řízené fakultě moc dlouho…
Vzácné výjimky mohou někdy potvrdit pravidlo
Tímto způsobem dochází především k primární selekci budoucích autorit jako osob loajálních k systému a praxi, jaké právě jsou — a ať jsou, jaké jsou. Svobodomyslní lékaři s vlastními názory, ctí a hrdostí (to ale nejsou vždy pozitivní vlastnosti) se na takových pracovištích buď neudrží, nebo neprorostou do klíčových řídících pozic. Nebudou to nikdy ty nejvyšší autority. Kdo chce s vlky žíti, musí s vlky výti. Loajální lékaři poté přebírají praxi a názory autorit vedení svých klinických či vědeckých pracovišť jaksi povinně. Určitá polemika a vnitřní diskurs jsou samozřejmě možné, ale nikoliv do té míry, která by již z nadřízených pracovníků činila kašpary medicíny, korupčníky, nebo lékaře, jejichž praxe a přístup k pacientům zaspaly aktuální vývoj vědy a poznání. A právě v tomto ohledu je vysoce citlivé — bohužel — právě celé téma očkování.
Někdo by mohl namítat, že takhle to chodí přece všude. Dle mé životní zkušenosti — nechodí. Jde o samotnou míru věcí a jevů, nejen o jejich pozorovatelný výskyt. V medicíně jiným názorem neprezentujete jen jiný názor a nesouhlas s druhou osobou, ale současně poukazujete na to, že si myslíte, že se vaši kolegové špatně a neodborně starají o své pacienty, případně je i přímo poškozují. A to je zkrátka citlivější rovina každého takového rozporu, kterou si lidé berou více osobně a méně profesionálně. Hledat proto v „klinickém koši“ rebely proti systému a vysoce odvážné jednotlivce, ze kterých vzejde náhlý zlom či posun již všeobecně kontroverzní praxe, je poměrně naivní strategií. Odporuje to logice systému, jaký je, a faktorům prostředí, jaké jsou. Přesto mohou vzácné výjimky někdy potvrdit pravidlo. Kdo je ale v Římě našem dnes Claudiem?
Matriční učení a matriční chování
Mnozí lidé poté spílají lékařům, že jednají a rozhodují v rozporu se svými odbornými znalostmi a zpronevěřují se vědomě a účelově svému svědomí a profesním zásadám. A tady je zakopaný druhý velmi důležitý pes. Je v tom ukryto základní nepochopení zákonů psychologie lidského chování. O co se jedná?
Začněme u principů učení. Každý živočišný druh má evolučně zafixované způsoby učení. Živočišné druhy se opravdu nikdy ve svém vývoji neučily z knih. Dokonce i řeč je relativně novým a evolučně méně zažitým mechanismem učení. Jsme zvyklí se učit a formovat vlastní chování především pozorováním, napodobováním a opakováním. Je to velmi silný zvyk učení probíhající z větší části na úrovni našeho podvědomí. Živočišné druhy, které se vyznačují menším počtem jednotlivců organizovaných v hierarchické struktuře (tlupy), která právě svou hierarchií podporuje přežití, se učí poněkud jinak než druhy solitérní nebo druhy žijící ve velkých hejnech. Rozdíl je právě v tom, od koho se učíme a čí znaky a archetypy chování a jednání podvědomě přebíráme. U druhů žijících v hierarchické organizaci, která není podmíněna jen morfologií jedinců, se vyskytují tzv. „lokální autority“. Tedy jedinci, kteří pro své chování dosáhli určité významnější role v hierarchii tlupy. Je to chování evolučně úspěšné a my to podvědomě právě takto vnímáme. Lidé se poté (na rozdíl třeba od vrabců) podvědomě mnohem více učí právě od autorit. Přebírají podvědomě jejich konceptuální přístup k jevům, situacím i otázkám a napodobují je s podvědomým předpokladem správnosti právě takového chování a jednání. Společenské i přirozené autority v našem okolí nás velmi ovlivňují již pouze tím, co a jak samy činí. Prostě proto, že se jedná o evolučně nejstarší a nejzákladnější způsob učení a osvojování si potřebných návyků a archetypů vlastního jednání.
Kolize názorových skupin mohou mít jiná vysvětlení
Tento typ podvědomého učení však nemá charakter naučení se jedné konkrétní varianty jednání pro jednu konkrétní situaci. Funguje principiálně trošku jinak. Nedělá z nás jen opakovací stroje. Umožňuje náš vlastní vliv a invenci v rozhodování — protože je adaptabilita zkrátka evolučně výhodná. Vlivem podvědomého pozorování a napodobování autorit (vlivem expozice autoritám) se v nás vytváří a etablují tzv. matrice chování. Matrici si můžete představit jako prázdnou množinu všech možností chování, kterých je jedinec v určité situaci schopen. Kouzlo matric je v tom, že určité možnosti vylučují. Nevejdou se do nich. Matrice je obecně omezující vzorec. Jedinec s etablovanou matricí vůči určitému jevu, stavu, situaci či otázce, není určitého jednání poté schopen, a to za žádných okolností. Vlivem podvědomého učení a délky expozice se nám matrice chování poté zužují (a také vrství a interferují).
Teprve když jsem pochopil v roce 2015 teorii matričního chování, uvědomil jsem si, že některé kolize lidí i názorových skupin mohou mít jiná vysvětlení, než která nás obvykle napadají. Jako příklad si vždy představím dvě skupiny vědců, kteří mají stejné schopnosti, znalosti a stejné vstupní informace a dokonce uznávají i stejnou metodiku hodnocení, ale absolutně se nedokážou dohodnout na stejném nebo alespoň podobném závěru. (Příkladů z historie nejen medicíny máme více než desítky.) Jedni si poté o druhých musí myslet, že jsou to naprostí hlupáci a ignoranti. Prostě proto, že to jejich zúženým úhlem pohledu ani nemá jiné rozumné vysvětlení. Ono ale existuje. Tyto dvě stejně schopné skupiny vědců mají pouze etablovanou jinou matrici k otázkám, které souvisí s jimi posuzovanou věcí.
A to je celé prosté kouzlo jejich vzájemné „bitvy“. Vůbec to nemusí znamenat, že jedni jsou nutně hloupí, nebo ti druzí jsou nutně zkorumpovaní a sledují jen své sobecké zájmy. Ty dvě skupiny se nemohou shodnout z důvodu limitů svých matric chování (přesněji názorových a konceptuálních matric). Nejde to. Jejich podvědomí matričně vylučují určité možnosti názorů a chování jako nepřípustné za všech okolností. Proto nedokážete věřícího člověka žádným racionálním argumentem na autobusové zastávce přesvědčit, že Bůh není, a nejde to samozřejmě ani naopak. K takovému účelu musíte nejprve zasáhnout jeho matrici a to se dělá v takových případech opravdu jiným způsobem (jinými „technologiemi“), než racionální a věcnou argumentací z pozice sobě rovných subjektů.
Poznámka redakcie: Autorom tohto článku je MUDr. Jan VAVREČKA, Ph.D. Prevzali sme ho z webovej stránky www.svobodavockovani.cz. Redakčná úprava a medzititulky: Zem&Vek