Belle époque. Krásná epocha. Zlatý věk. Tak se po první světové válce začalo říkat čtvrtstoletí, které jí předcházelo. Éra klidu a míru. Odpovídá to ale pravdě?
Z větší části nikoli. Je to optický klam, v našem případě způsobený vzdáleností v čase. Uplynulo celé století a nikdo z nás onu dobu nezažil, snad kromě několika lidí, kteří se tehdy narodili a jimž je dnes sto a více let. Avšak ani jejich paměť tak daleko nesahá, vždyť tenkrát to byly ještě děti, jež se stěží naučily chodit. A co se dochovaných vzpomínek současníků týká, jsou tak poznamenané hrůznými válečnými zkušenostmi, že pod tímto zorným úhlem se takřka všechno jeví jako idyla. Tou ovšem belle époque nebyla; měla své světlé i stinné stránky jako každá jiná éra. Přesto je nutno přiznat, že byla v řadě ohledů výjimečná. Právě tehdy vypukl v Evropě a Spojených státech vědecko-technický boom, který byl tak mimořádný a dynamický, že to v dosavadní lidské historii nemělo obdoby. Během dvou nebo tří desetiletí došlo k vynálezu či dokonce rozšíření telefonu, žárovky, automobilu se spalovacím motorem, elektromobilu, fonografu (a o málo později gramofonu), kinematografu, bezdrátové telegrafie, letadla těžšího vzduchu a dalších strojů a přístrojů, bez nichž bychom si dnešní život vůbec neuměli představit; bylo také objeveno rentgenové záření, radioaktivita, Einstein formuloval svou speciální teorii relativity – a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Těžko se divit, že Evropu té doby ovládlo přesvědčení o neomezeném pokroku; zdálo se, že lidstvo je již na dosah vytouženého cíle, tj. ovládnutí přírody, jež byla pokládána nikoli za sílu, kterou je třeba respektovat, nýbrž (v duchu filosofie Francise Bacona) za protivníka, jehož je nutno si podrobit. Tvrdilo se, že v blízké budoucnosti veškerou dřinu převezmou stroje a člověk tak bude moci všechen čas využívat ke vzdělávání sebe i jiných, bádání v rozličných oborech, umělecké tvorbě a podobným bohulibým činnostem. Nejčastěji uváděným příkladem této víry ve všemocnost techniky je Titanic a legenda o jeho nepotopitelnosti. Je pravdou, že řada lidí si až do jeho ztroskotání něco takového skutečně myslela; právě tak je ale faktem, že ani jeho konstruktér, ani stavitel, ani žádný z oficiálních představitelů White Star Line nikdy nic takového výslovně neprohlásili. Celý mýtus patrně vznikl na základě textu v odborném časopisu Shipbuilder, který v létě 1911 ve zvláštním čísle, věnovaném Titaniku a jeho starší sesterské lodi Olympiku, uvedl, že „po uzavření vodotěsných dveří se loď stává prakticky nepotopitelnou“. Této nešťastně formulované věty se vzápětí chytili novináři, odjakživa bažící po senzacích, a přání se tak rázem stalo otcem myšlenky.
Našlo se jen nemnoho jednotlivců, kteří všeobecnou vědecko-technickou euforii nesdíleli. Kupodivu k nim patřil i Jules Verne, který na sklonku života (zemřel roku 1905) podlehl rozčarování a skepsi. V jeho posledních románech najdeme pramálo entuziasmu a radosti z objevování, jak je známe z dřívějších knih – naopak, jsou plné zločinných vynálezců a ničivých strojů, šířících zmar a zkázu.
Stejně bouřlivý vývoj – byť ne vždy vnímaný pozitivně – charakterizoval evropskou belle époque i v sociální sféře. Byla to éra emancipačního hnutí žen, jež se v té době zaměřily především na získání volebního práva. Někde byly úspěšné (Finsko – jež bylo součástí carské říše – uzákonilo všeobecné hlasovací právo pro muže i ženy roku 1906; následovaly Norsko a Dánsko), jinde jejich úsilí naráželo na odpor, takže se uchylovaly k poněkud drsnějším způsobům prosazování svých požadavků; proslulé byly zejména anglické sufražetky, jež se staly pravým postrachem ctihodných poslanců. Jejich vůdkyně Christabel Pankhurstová (kterou upřímně nesnášel Winston Churchill) čelila opakovaným perzekucím, byla vězněna a v roce 1912 donucena k útěku do Paříže. Postupně se zlepšovalo i postavení dělníků; docházelo k úpravám pracovní doby a podmínek, byly přijímány sociální zákony (v Německu k tomu došlo díky Bismarckovi, který moudře usoudil, že je lepší provést revoluci shora, než čekat, až přijde zdola) a v neposlední řadě bylo mužské části dělnictva přiznáno volební právo (v Rakousku-Uhersku v roce 1907).
Pod nablýskanou fasádou secesní architektury a efektními plakáty Alfonse Muchy se ovšem ukrývaly i přízraky a noční můry v podobě různých radikálních uskupení a hnutí. Aktivní byli zejména anarchisté, usilující o zničení dosavadních pořádků a nastolení nové společnosti bez zákonů a jakýchkoli forem útlaku. Svými názory a odporem k veškerým autoritám proti sobě poštvali nejen příslušníky vládnoucích vrstev (což je celkem logické), ale také marxisty, jejichž učení v protikladu k anarchismu tuhou centralizaci vyžadovalo. Na přelomu 19. a 20. století se anarchisté uchýlili k tzv. „propagandě činem“, jejíž podstatou byly teroristické útoky na mocné tohoto světa. Nejslavnější obětí této „taktiky“ se stala rakouská císařovna Alžběta, zavražděná roku 1898 v Ženevě Italem Luigim Luchenim; následovaly atentáty na italského krále Umberta I. (1900), prezidenta USA Williama McKinleyho (1901) či řeckého krále Jiřího I. (1913). Anarchisté doufali, že po takovýchto exemplárních akcích lid povstane a podpoří je – ve skutečnosti dosáhli spíše opačného účinku. Jinou velmi známou ilegální organizací byla srbská Černá ruka, ustavená na podporu vzniku Velkého Srbska, tj. sjednocení všech území, osídlených Srby. Měla své černé prsty jak v útoku na srbského krále Alexandra I. (1903), tak – zejména – v sarajevském atentátu na Ferdinanda d’Este (tehdy se zřejmě v hovorové češtině objevilo rčení „řádí jak Černá ruka“, které se udrželo po několik desetiletí, i když později už jen málokdo věděl, co vlastně původně znamenalo). Vliv ruské bolševické strany, vzniklé v roce 1903, byl zatím zcela mizivý; Lenin si hryzal nehty v exilu a ještě počátkem roku 1917 nepředpokládal, že se kdy dočká pádu carského režimu.
Navzdory těmto temným stránkám byla belle époque věkem velkého optimismu a sebevědomí evropských národů. Apoteóza vědy a techniky byla jedním aspektem tohoto procesu; dalším byla víra, sdílená velkou částí obyvatelstva, že evropská civilizace je ve všech směrech nejvýznamnější a nejvyspělejší a má před sebou důležité poslání, hodné neobyčejných lidí v neobyčejné době, totiž pečovat o svět, využívat jeho zdroje a starat se o zbytek lidstva. Tento pocit nadřazenosti ovšem nesmíme spojovat či zaměňovat s rasovými a sociálně darwinistickými fabulacemi, které se tehdy začínaly vynořovat z intelektuálního bahna – ideálem Evropanů Zlatého věku nebylo ostatní národy zotročit či vyhubit, nýbrž povznést. Nepokládali je za méněcenné tvory, ale za cosi jako zbloudilé a zaostalé děti, jež je třeba vychovávat, vštěpovat jim západní hodnoty, víru, mravy a morálku a vůbec dbát, aby z nich vyrostli užiteční členové společenství. A budou-li zlobit, jak to už děti někdy dělají, spraví to menší výprask. Tento úděl – nést Zemi na svých ramenou – byl oním „břemenem bílého muže“, o němž ve svých básních psal Rudyard Kipling, autor Knihy džunglí a od roku 1907 laureát Nobelovy ceny za literaturu (jedním z důvodů pro udělení ceny byla „mužná síla idejí“, což o tehdejší mentalitě vypovídá víc, než celé kroniky). Dnes se nám tyto myšlenky mohou zdát naivní, podivné nebo hodné odsouzení, tenkrát však byly zcela běžné a málokdo se nad nimi pozastavoval. Není také třeba zdůrazňovat, že realita – ve srovnání se vznešeně znějícími teoriemi – zpravidla vypadala docela jinak. Veškeré sny a iluze však rázně a jednou provždy ukončila válka – stejně jako celou belle époque, na niž jsme si zvykli nahlížet jako na poslední údobí evropských dějin, kdy věci ještě měly své místo, řád a smysl.
Jak by se Evropa vyvíjela, nebýt tragických událostí roku 1914? Vděčný námět ke spekulacím z oblasti alternativní historie, ale co se stalo, nedá se změnit. S největší pravděpodobností by nedošlo k Říjnové revoluci, nepřišel by žádný Lenin, Stalin ani Hitler. Ozbrojený konflikt by však nejspíš stejně vypukl, dříve či později. Animozita a nevyřízené účty mezi hlavními evropskými mocnostmi byly až příliš veliké.
Zdroj foto: painterlog.com