Jedenáctého dubna 2014 se papež František při setkání se členy katolické neziskové organizace BICE (International Catholic Child Bureau) omluvil za sexuální zneužívání dětí kněžími a přislíbil, že pachatelé budou potrestáni. Už před ním požádal za odpuštění za tyto zločiny Benedikt XVI., jenže ten nebyl mediální star a tak se tomu nevěnovala pozornost. František takovou hvězdou je, takže by mohl mít větší štěstí, alespoň na nějaký čas – nařčení z pedofilie je totiž ideálním prostředkem, jak držet na uzdě nepohodlnou organizaci, jíž katolická církev pro některé kruhy bezesporu je, a nedá se tudíž očekávat, že se ho tak snadno vzdají. Sám papež nedávno uhodil hřebíček na hlavičku, když se v odpovědi na zprávu Výboru OSN pro práva dítěte podivil, proč je neustále napadána jen církev, třebaže mnoho případů zneužívání dětí se odehrává „v rodinách nebo v blízkém okolí“. Nezaujatý přístup nebo měření stejným metrem je naneštěstí to poslední, o co mají odpůrci církve zájem.
Je nepochybné, že stal-li se zločin, musí být jeho pachatel potrestán podle zákona, a pro kněze by v tomto směru neměly platit žádné úlevy či výjimky, ať už onen skutek přímo spáchali nebo o něm věděli a kryli ho. Právě tak by ale neměl být uplatňován princip kolektivní viny, neboť katolická církev se neskládá výhradně z úchylů a pedofilů. Její kritici často používají emotivní argumenty, že duchovní osoby jsou běžnou populací podvědomě vnímány jako vzory zbožnosti a nositelé vysokých morálních kvalit a tohoto renomé podle využívají k uspokojení svých zvrhlých choutek. Jistě, v mnoha případech tomu tak je, současně se nám tím však naznačuje, že takoví jsou vlastně všichni, a to už pravda není. Naprosto stejně by se ovšem dalo pohlížet dejme tomu na učitele, jenž také požívají obecné vážnosti a respektu a mají stejně hluboký vliv na vývoj a formování dětské psychiky – jenže když nějaký pedagog znásilní svého žáka, nikdo neoznačuje celý učitelský stav za bandu lumpů a nepožaduje zrušení školství. Ani o situaci v ostatních církvích se nemluví a nepíše, jako by se všichni devianti světa soustředili pod široká křídla Vatikánu. Obávám se, že i kdyby se kněží dali povinně vykastrovat, ihned by se našla nová záminka k útokům, přesně podle rčení, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Omluva obětem a příbuzným obětí zneužívání dětí je samozřejmě namístě a je to to nejmenší, co se pro ně dá udělat. Zbytek by měl být záležitostí policie a (pokud jsou pachatelé dosud naživu) soudů. Existuje ale ještě jiný typ omluv, s nimiž se v posledních letech roztrhl pytel a které se dají označit jako „omluvy všem za všechno“. Jedním z jejich velkých příznivců byl opět papež, tentokrát Jan Pavel II.; ten se mj. omluvil za pronásledování Galilea Galileiho (čímž potvrdil platnost hned dvou mýtů naráz – prvního o zaostalé a tmářské inkvizici a druhého o jasnozřivém mučedníku vědy a pokroku), za účast katolické církve v boji proti reformovaným (ti, ačkoli si s katolíky co do krutosti a intolerance v ničem nezadali, bohužel papežova příkladu nenásledovali) nebo za čtvrtou křížovou výpravu v roce 1204 (tady je vskutku čeho litovat, jelikož tato výprava, která vyvrcholila dobytím a brutálním vypleněním Konstantinopole křižáky, byla jedním z nejostudnějších podniků středověku – po osmi staletích je ale na prosby za odpuštění přece jen trochu pozdě a navíc je už tehdy vyslovil papež Inocenc III.). Přestože byly kroky Jana Pavla často diskutabilní, můžeme alespoň předpokládat, že byly míněny upřímně. Před ním i po něm však podniklo obdobné kroky i mnoho jiných; ti se rozhodli využít příležitosti a vyrukovat s požadavky, abychom se světu omluvili za to či ono. Podle nich není hříchu či zločinu, jehož bychom se v naší historii nedopustili, a za to se musíme patřičně kát. Jenomže oni vlastně vůbec nechtějí Západ očistit, nýbrž pošpinit, protože ho z hloubi duše nenávidí. Jejich oikofobické dušičky se třesou blahem, když mohou naši civilizaci označovat za zdroj všeho zlého, co se kdy na této zemi objevilo. To dobré nevidí, nechtějí vidět. Právě tak ignorují nedostatky a provinění jiných kultur – ty je zřejmě mohou páchat podle libosti. Zato my nesmíme skoro nic.
Toto zhoubné sebemrskačství se nespokojilo s verbálními apely a výzvami k pokání. Stejně jako politická korektnost nebo multikulturalismus (pocházející mimochodem z téže myšlenkové líhně) zamořilo snad všechny oblasti našeho života tak důkladně, že už si to ani neuvědomujeme. Zároveň je i rafinované – málokdy vyloženě lže, vybírá si ale jen tu část skutečnosti, která se mu hodí; zbytek přehlíží a zamlčuje. A tak se například Kryštof Kolumbus z velkého objevitele pomalu a nenápadně proměnil div ne ve zloducha, jehož vinou padl Nový svět za oběť evropskému barbarství a ziskuchtivosti a ubozí mírumilovní Indiáni byli nemilosrdně vyvražďováni. Málokdo by se odvážil tvrdit, že se to nestalo. Co se už nedozvíme, je, že ti „mírumilovní“ Indiáni, kteří jsou nám představováni téměř jako motýlci, poletující z květu na květ, se čile vyvražďovali mezi sebou dávno před příchodem Španělů (když se Hernán Cortés vylodil na území říše Aztéků, byl místními obyvateli vítán s jásotem jako osvoboditel od aztécké tyranie). Dalším oblíbeným bičem na Evropany je obviňování z otrokářství. A zase: těžko se to dá popírat, avšak pravým účelem takových prohlášení je vyvolat v nás dojem, že jsme byli jediní, kteří kdy tento systém praktikovali. Že tuto skvrnu najdeme i v dějinách většiny mimoevropských zemí, se už nepřipomíná. Že nejpilnějšími lovci otroků byli afričtí kmenoví náčelníci, dodávající je ve velkém nejdřív Arabům a teprve později bělochům, se rovněž taktně přechází. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Když už se každému omlouváme, bylo by jistě fér, kdyby se i jiní omluvili nám za příkoří, jichž se na nás v průběhu věků dopustili. Takoví Turci by mohli vyjádřit politování nad pět staletí trvajícím obsazením Balkánu a za obléhání Vídně v letech 1529 a 1683; Mongolové by měli žádat za odpuštění za nájezdy svých hord v první polovině 13. století a Arabové za dobytí Pyrenejského poloostrova a vpád do pozdější Francie v 8. století. Jenže po nich to nikdo nechce a i kdyby ano, setkal by se nanejvýš s výsměchem. Oni se nebudou stydět za to, že bývali mocní, slavní a obávaní, a pokud se za to stydí Evropané, proč je nekopnout do zadku, když ho tak ochotně nastavují?! Rádi nás požádají i o finanční odškodnění za utrpěné újmy – kde jinde by tak lehce přišli k penězům…
Výzvy k omluvám klamou ještě ve dvou ohledech: jejich zdánlivá pokora je jen licoměrnou přetvářkou, a pravými adresáty nejsou ti, jimž jsou oficiálně určeny. Míří na nás, na příslušníky západní civilizace, a mají nám vůči ní vsugerovat stejný odpor a pohrdání, jaké pociťují ti, jenž je pronášejí. Máme zapomenout na všechno pozitivní, co nám přinesla, na hrdost a sebevědomí a vštípit si pocity viny a méněcennosti. S takovými lidmi se totiž lépe manipuluje a o to tu jde především. Prosby za odpuštění by se daly brát vážně pouze v případě, že by byly proneseny těmi, kteří se oněch konkrétních zločinů dopustili, a určeny těm, na nichž se provinili (nebo jejich blízkým). Jinak je to jen falešná hra se slovy a aplikace nauky o dědičném hříchu do sekulární roviny. Nemůžeme mluvit za jiné a nést odpovědnost za něco, co jsme nespáchali a co jsme nemohli ovlivnit, a nikdo by to neměl činit naším jménem. Obávám se však, že novodobí flagelanti ve své činnosti neustanou, a tak – aby se nemuseli namáhat s přemýšlením – jim alespoň nabídnu univerzálně použitelnou omluvu: promiňte, že žijeme, ale vydržte, už pracujeme na nápravě!
Zdroj foto: daniajisms.blogspot.cz