Letošní květnové volby do Evropského parlamentu se nesou v duchu očekávání velkých změn. Lidé, nespokojení se stavem, v němž se EU nachází, se stále více a jasněji přiklánějí k „alternativním“ stranám a uskupením, v nichž spatřují příslib, že by mohly. Podle mého názoru nikoli. Ne snad proto, že by kandidujícím subjektům chyběla snaha či dobrá vůle, nýbrž proto, že k tomu nebudou mít dost síly. Podpora stran, označovaných jako „euroskeptické“, podle průzkumů sice stále vzrůstá (například Farageova UKIP by získala 38% hlasů a ani francouzská Národní fronta Marine Le Penové by na tom s udávanými 24% nebyla nijak špatně), volební realita nám ale říká, že eurovolby nepatří na pomyslném žebříčku k nejoblíbenějším a ani převládající nespokojenost se směřováním EU nepřiměje občany k masivnější účasti. Předpokládá se, že v Británii bude zhruba stejná, jako v roce 2009 (tj. 43%), ve Francii asi 39% a pro Českou republiku se udává 32%, skutečnost však zřejmě bude ještě o něco horší. Když už je řeč o Češích, jejich preference jsou také pozoruhodné: přes veškeré nářky a stížnosti na bruselskou byrokracii a šlendrián by dali hlas „osvědčeným“ unijním matadorům, kteří se na tom všem v minulosti podíleli, tedy ČSSD, KSČM či ODS. Najdeme tu jen jedinou „alternativu“, ale ta stojí za to – je to Babišovo hnutí ANO, které s 25% v průzkumech zaujalo první místo a pro jehož šéfa musí být představa, že se jeho lidé dostanou přímo ke zdroji, jako splněný sen. „Protestní“ strany v pravém slova smyslu u nás skončily hluboko pod 5% a naděje, že jejich kandidáti usednou v Evropském parlamentu, aby ho mohli „rozežírat zevnitř“ (jak o nich prohlašují odpůrci) je tudíž nepatrná. Volit stále dokola partaje, na které nejvíc nadáváme, je takové malé české specifikum, a Babiš je jen výjimka, potvrzující pravidlo.
Vyplní-li se prognózy analytiků, získají „protievropské“ strany v EP rekordní počet křesel (uvádí se 204-218 z celkových 751); přesto to nebude stačit, aby mohly cokoli ovlivnit, a to ani kdyby se ve svém úsilí spojily (nezapomínejme, že jde o subjekty s dosti různorodými cíli – některé chtějí „jen“ přehodnotit unijní priority a politiku, jiné mají v úmyslu EU reformovat a další by ji nejraději rozpustily úplně). Proti nim se totiž od samého počátku sešikuje stejně sjednocená fronta proevropských stran, které parlament až dosud zcela ovládaly a které udělají cokoli, jen aby svou vizi unifikované a centralizované Evropy uhájily. EP se tak rozdělí na dva antagonistické bloky a ty si budou dělat naschvály, navzájem se obviňovat ze všeho možného a nadávat si do nacistů a komunistů. Ve Štrasburku zkrátka bude jen víc kraválu, jinak všechno zůstane, jak bylo. Eurooptimisté budou dál prosazovat své směrnice a regulace a díky jejich početní převaze se jim to bude dařit. Jen jim to asi dá trochu víc práce, než dříve. Na významnější změny musíme počkat až do následujících eurovoleb, budou-li nějaké…
Rostoucí preference euroskeptiků přirozeně u „unionistů“ vyvolávají nervozitu, přecházející občas až v hysterii. Snaží se je v očích veřejnosti očernit, ale nálepky neonacistů, rasistů či xenofobů už neúčinkují. Jak by také mohly – neustálým používáním se tak opotřebovaly, že na ně skoro nikdo neslyší. Naštěstí pro ně se v souvislostí s děním na Ukrajině objevilo nové, dosud neotřelé heslo „Putinova pátá kolona“. Ihned se ho chopili a začali prohlašovat, že „protestní“ strany jsou vlastně přisluhovači ruského imperialismu a dostaly za úkol Evropskou unii destabilizovat a rozložit. Nikdo nepochybuje, že Rusko má v Evropě své zájmy (tak jako USA nebo Čína), jeho pátou kolonou však není ani Nigel Farage, ani Marine Le Penová; je jí bruselské vedení, které svou zaslepeností a diletantstvím rozvrací EU spolehlivěji, než celé legie agentů. Putin nepotřebuje do evropských struktur instalovat žádné placené záškodníky – už je tam dávno má a nestojí ho ani rubl.
V květnu by ovšem mělo dojít ještě k jiným volbám, svým způsobem stejně důležitým, jako jsou ty do Evropského parlamentu. Jedná se o prezidentské volby na Ukrajině. Pokud vše půjde podle plánu, měly by proběhnout 25. května, avšak jediné, co se o této těžce zkoušené zemi dá s jistotou říci, je, že jisté tu není vůbec nic. Ukrajina je zcela paralyzována, zmítá se na pokraji občanské války, rozklad státních institucí nabírá na obrátkách, Kyjev postupně ztrácí kontrolu nad bouřícím se východem, kam marně posílá jednotky pravidelné armády – vojáci odmítají střílet do neozbrojených civilistů nebo rovnou dezertují a jejich úlohu přebírají paravojenské a parapolicejní oddíly radikálního Pravého sektoru a Národní gardy, podobající se spíše Lidovým milicím nebo bojůvkám SA. A uprostřed tohoto chaosu by měl být volen nový prezident.
Nedá se říci, že by o tuto nevděčnou funkci nebyl zájem. Naopak, uchazečů je víc než dost. Vedle 23 oficiálně registrovaných kandidátů tu najdeme i 11 neregistrovaných a 3 vyřazené; nemůže tu pochopitelně chybět šéf Pravého sektoru Dmytro Jaroš, Oleh Ťahnybok ze strany Svoboda ani „plynová princezna“ Julia Tymošenková, jejich šance jsou ale poměrně malé. Za favorita je téměř od počátku prohlašován oligarcha a bývalý ministr zahraničí a obchodu Petro Porošenko, jemuž vyslovil podporu i odstoupivší Vitalij Kličko. Mezi vyřazenými se pro změnu octla kuriózní figura Darth Vadera (v civilu místopředseda Internetové strany Ukrajiny), jenž sliboval obnovení zaniklé slávy a hrdosti impéria; jeho vyloučení z voleb lze s odstupem času hodnotit jako jednoznačný faul, poněvadž mezi ostatními kandidáty vypadal téměř nejnormálněji.
Jen prosťáček by se mohl domnívat, že nový prezident vyvede Ukrajinu z patu, v níž se nyní nachází. Této nešťastné zemi už zřejmě není pomoci. Ať udělá kdokoli cokoli, situaci to jen zhorší. Pokud volby proběhnou, strhne se boj mezi stoupenci vítěze a příznivci neúspěšných uchazečů, kteří se odmítnou smířit s porážkou. Jestliže k nim nedojde, naplní se ulice zklamanými a rozzlobenými lidmi a mnozí z nich určitě nebudou mít v rukou jen květiny. Tato možnost (tedy že volby nebudou, alespoň ne v tradiční podobě), přitom reálně hrozí – Julia Tymošenková nedávno v televizním programu Šuster Live řekla, že Verchovna rada uvažuje o zrušení přímé volby prezidenta, která by byla nahrazena volbou nepřímou. Hlavu státu by tedy vybral parlament a vezmeme-li v potaz, kým je ovládán a jak se v něm hlasuje, můžeme klidně mluvit o dalším převratu a nastolení otevřené diktatury; Pravý sektor i Svoboda se budou ze všech sil snažit udržet moc, když už ji jednou získaly, a dokázaly by si prosadit nastolení takového prezidenta, který je v tom podpoří. Evropská unie by to přešla (jako doposud přešla všechno), jen když jí řeknou, co chce slyšet, a o názor východní části Ukrajiny (o Rusku nemluvě) by se – rovněž jako obvykle – nikdo nestaral. Hlavní otázkou je, zda na to budou mít čas. Události se ženou vpřed takovou rychlostí, že si nikdo netroufá odhadnout, zda 25. května bude ještě nějaká Ukrajina existovat.
K uklidnění poměrů na Ukrajině by bylo pro začátek nutné provést tři věci: okamžitě odzbrojit každého, kdo nemá právo držet zbraň, jak vzbouřence na východě, tak (a to především) Pravý sektor, vyhlásit ne prezidentské, nýbrž parlamentní volby a vypsat referendum o uspořádání země, tedy buď její federalizaci s posílenou autonomií regionů nebo rozdělení na dvě části. Podle aktuálních zpráv plánuje premiér Jaceňuk uskutečnění tohoto plebiscitu současně s prezidentskými volbami; to by sice byl krok správným směrem, měl by ale být učiněn až jako poslední. Předcházet mu jednoznačně mělo zneškodnění radikálů a na to je, bohužel, příliš pozdě. Oddíly Pravého sektoru zbraně nesloží – kdyby chtěly, mohly to udělat na základě ženevské dohody z dubna 2014, jenomže ony nechtějí. Se zbraněmi drží Ukrajinu v šachu, bez nich nebudou nic. Dmytro Jaroš má po ruce 60 000 mužů – Mussolinimu při pochodu na Řím stačila necelá polovina tohoto počtu. Pokud budou chtít provést puč, nikdo jim v tom nedokáže zabránit, a parlamentní volby či dokonce referendum jsou to poslední, co by Pravý sektor potřeboval. Nanejvýš (jak už bylo řečeno) zařídí zvolení loutkového prezidenta. Extremisty lze v současné době dostat pod kontrolu pouze zásahem zvenčí. Ale kdo by ho provedl? OSN? Než se k něčemu dopracuje, bude to trvat věčnost. NATO? Ukrajina sice není členem, ale to by alianci nedělalo těžkou hlavu; jeho přítomnost by však zaručeně vyvolala ostrou reakci Moskvy a to by přece jen představovalo příliš velké riziko. Rusko? To si nebude pálit prsty a spokojí se s demonstracemi síly na hranicích – a pokud zakročí, pak jen v nejvyšší nouzi a pouze na východě. A Evropská unie? Ta veškerou svou energii spotřebovala na vytvoření tohoto problému – ne jeho řešení už jí žádná nezbyla.
Ukrajině je zřejmě souzeno vypít si svůj kalich hořkosti až do dna.
Dodatek: na základě požadavku Mezinárodního měnového fondu zvýšila kyjevská vláda od 1.5.2014 domácnostem cenu plynu o 40%. Možná tak nechtěně objevila jediný způsob, jak Ukrajince zase sjednotit…
Foto: Reuters and Getty Images