Dění na Ukrajině nabralo v několika posledních týdnech takový spád, že jakýkoli článek, který by se je snažil popsat, bude zastaralý už ve chvíli, kdy byl dokončen. Přesto nebude na škodu si ujasnit, čeho jsme tu svědky. Za prvé je to ostudné fiasko reprízy „oranžové revoluce“, jež se nedokázala prosadit ani s přispěním evropských států a USA; za druhé je to rozklad Ukrajiny v přímém přenosu; a za třetí je to triumfální návrat putinovského Ruska mezi supervelmoci.
Mohly se věci na Ukrajině vyvíjet jinak? Ano, mohly – pokud by „majdanci“ dodrželi dohodu z 21. února 2014 (podle níž by mj. byly vypsány předčasné prezidentské volby a sestavena koaliční vláda), přičinili se o rychlou stabilizaci poměrů v zemi, uklidnili znepokojený východ Ukrajiny, a hlavně co nejdříve zahájili rozhovory s Ruskem. Nic z toho bohužel neudělali: dohodu s Janukovyčem proměnili v bezcenný cár papíru (aniž by proti tomu EU cokoli namítala), vítězství v kyjevském převratu obratem využili jako příležitost k vendetě a čistkám na klíčových mocenských pozicích, a východní část státu postavili před hotovou věc bez sebemenší snahy něco vysvětlit či odůvodnit. K dovršení všeho zrušil „revoluční“ parlament 23. února 2014 jazykový zákon z roku 2012, povolující užívání druhého jazyka na územích s větší než 10% národnostní menšinou. Tento mírně řečeno neuvážený krok poštval proti nové vládě nejen tu část obyvatelstva, kterou by si především měla naklonit (tj. ruskojazyčnou minoritu), ale i Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, jež na ukrajinském území mají také početné menšiny. Všechny tyto státy vzápětí vznesly do Kyjeva ostrý protest, zatímco Evropská unie, jinak posedlá bojem proti diskriminaci všeho druhu, opět nehnula ani prstem, což je velmi pozoruhodný (a poučný) detail. A bezesporu největší a nejhorší chybou, jíž se „majdanci“ dopustili, bylo téměř demonstrativní ignorování Ruska.
Vlastně je lze i trochu chápat – cítili se být pod ochrannými křídly EU a domnívali se, že EU je velmoc. EU si to o sobě myslí také. Potíž je, že jinak už nikdo. Na ochranu před ruským medvědem je to žalostně málo a poměr sil nevylepšila ani decentní přítomnost USA, jejichž diplomaté, jak se zdálo, měli největší starost, aby na sebe příliš neupozornili. Není pochyb, že pravým důvodem angažovanosti evropských i amerických „spojenců“ v ukrajinské revoluci bylo učinit další krok v dlouhodobé strategii „obkličování Ruska“, tj. postupného oklešťování jeho sfér vlivu a přiblížení západních mocenských a vojenských struktur co nejblíže k jeho hranicím. Začlenění Ukrajiny do EU a NATO by nesporně bylo zlatým hřebem této strategie. Vyskytly se dokonce i dohady, že odstranění Janukovyče a převzetí moci bylo záměrně načasováno na dobu, kdy budou probíhat olympijské hry v Soči a „oko Mordoru“ bude upřeno jinam. Pokud tomu tak bylo, pak tento plán fatálně selhal. Nikdo totiž nepředpokládal, že Rusko zareaguje tak rychle a důrazně.
Ve skutečnosti Rusku mnoho jiných možností nezbylo. Vliv na Ukrajinu je pro něj jednoznačnou prioritou. Důvodů je celá řada, jak historických (Ukrajina je přece kolébkou ruské státnosti), tak geopolitických – Ukrajina jsou ruské dveře do Evropy a Moskva nikdy nemůže připustit, aby od nich neměla klíč. Tím ale není řečeno, že bude usilovat o nějaké znovudobývání Ukrajiny nebo alespoň jejích východních oblastí, třebaže by k tomu přítomnost početné rusky hovořící menšiny mohla poskytovat hypotetické oprávnění. Mezinárodní komplikace s tím spojené by dalece převýšily eventuální výhody. Daleko užitečnější by bylo používat onu minoritu jako nástroj k nepřímému prosazování svých záměrů, tak jako to činí EU se zastánci prozápadního směřování země. Rusko pravděpodobně nebude iniciovat rozdělení Ukrajiny (ani mu nebude bránit, dojde-li k němu); události posledních dnů však zcela jasně ukázaly, že bude všemi prostředky usilovat o znovuzískání Krymu, roku 1954 zcela nesmyslně připojeného Nikitou Chruščovem k Ukrajině.
Největší stát světa si na Krymu zajisté nepočíná příliš ohleduplně a jeho jednání může zcela oprávněně vyvolávat výhrady i přímý odpor; nezaujatý pozorovatel ovšem nemůže nepřiznat, že kontrola nad tímto poloostrovem (a zejména sevastopolským přístavem) je pro Rusko rovněž otázkou životní důležitosti. Ztráta Sevastopolu by znamenala naprostou katastrofu, podstatné omezení přístupu k Černému a Středozemnímu moři a následně i úpadek vlivu v celém regionu včetně Blízkého a Středního východu. Seberte Británii Gibraltar a budete mít jen přibližnou představu, co by bylo Rusko bez Sevastopolu. Je nabíledni, že právě toto – tedy co nejrychlejší ukončení pronájmu sevastopolského přístavu a vystrnadění Rusů z Krymu – by bylo jedním z hlavních cílů kyjevské revoluční vlády; zároveň by to byl další významný pokrok v „obkličovací“ strategii. Vladimir Putin se (ze svého hlediska zcela pochopitelně) rozhodl, že na to čekat nebude.
Co může „Majdan“ udělat tváří v tvář rostoucímu počtu (i aktivitě) ruských ozbrojených sil na Krymu, navíc podporovaných většinou místních usedlíků? Velmi málo. Země je rozpolcená, státní mechanismy otřesené nedávným převratem a nestane-li se zázrak, v červnu přijde státní bankrot. Armáda má pohotovost a jsou povolávány zálohy, novopečené politické špičky ale s obavami vyčkávají, kolik vojáků a námořníků bude následovat příkladu Denyse Berezovského, jenž byl v sobotu 1. března 2014 jmenován velitelem ukrajinského námořnictva, aby hned druhý den přísahal věrnost „obyvatelům Krymu“, načež byl sesazen a obžalován z velezrady. Je jen jediné východisko z nouze – povolat na pomoc „spřátelený“ Západ. Příchod osvoboditelů, v nějž zřejmě doufají někteří revoluční předáci, se ale konat nebude. Jakmile se Evropská unie a Spojené státy vzpamatují ze šoku, způsobeného razantním ruským postupem, uchýlí se k taktice, obvyklé při střetnutí s rovnocenným nebo silnějším protivníkem: začnou vydávat prohlášení a stanoviska, jež sice nebudou mít žádný efekt, zato jim poskytnout alibi a pomohou zachovat si tvář. Když to nebude stačit, přistoupí se k vyhlášení různých sankcí: český ministr zahraničí Zaorálek kupříkladu navrhl, že EU by s Ruskem neměla jednat o uvolnění vízové povinnosti, což Putinův režim dozajista zničí. Případné vyhlášení ekonomických sankcí by bylo trestem spíš pro EU, než pro Rusko; bývalý náčelník českého generálního štábu Jiří Šedivý to komentoval slovy: „Jestliže ruský plyn nebude chtít Evropa, Čína po něm sáhne okamžitě. V případě ekonomických sankcí se Moskva v klidu obrátí směrem na Východ.“
Mlčení Číny k ukrajinské krizi je velmi nápadné (a současně velmi výmluvné) a rovněž zavdalo příčinu k nejedné spekulaci. Tvrdilo se, že tureckého premiéra navštívila delegace čínských diplomatů a požádala ho, aby lodím NATO nedal souhlas k proplutí Bosporem do Černého moře (na základě montreuxské konvence z roku 1936 má Turecko při nebezpečí vypuknutí války a za válečného stavu právo rozhodovat o podmínkách plavby úžinami), a že Čína bude v Radě bezpečnosti OSN vetovat každé rozhodnutí, namířené proti Rusku. Pokud by k tomu opravdu došlo – a Čína by se tím veřejně přidala na ruskou stranu – byla by to pro USA a EU pohroma, protože spojenectví těchto dvou titánů by neměly nejmenší šanci čelit. Je tedy v jejich zájmu nehnat konflikt do krajnosti a preferovat jeho řešení dohodou.
A co se tedy bude dít dál? Rusko chce Krym a taky ho dostane, neboť když se ho nevzdá samo, není síly, jež by mu ho dokázala vzít. Jedinou možností by byla válka EU a USA proti Rusku, na níž Západ není připraven a kterou si nepřeje. Metody a prostředky, užívané při jiných příležitostech (Libye, Egypt), se minou účinkem prostě proto, že soupeř je příliš velký a silný. Není ostatně pochyb, že za oponou siláckých gest a prohlášení probíhají čilá zákulisní jednání, jejichž výsledky budou nejspíše následující: Ukrajina na základě referenda o Krym přijde a ten buď připadne přímo Rusku nebo získá úplnou formální nezávislost, samozřejmě pod tichou ruskou patronací. Výměnou za to Rusko učiní nějaký ústupek – komentátor internetového deníku Gazeta.ru se domnívá, že by to mohlo být uznání ukrajinské revoluční vlády či dokonce souhlas s pádem Asadova režimu (první variantě by nasvědčovalo i Putinovo vyjádření na tiskové konferenci 4. března 2014, jemuž předcházel vstřícný krok z Kyjeva v podobě prohlášení, že jazykový zákon bude i nadále v platnosti). Ukrajina zůstane prozatím zachována ve svých dosavadních hranicích (bez Krymu) a buď sehraje roli neutrálního „nárazníkového pásma“ mezi Východem a Západem, nebo budou obě strany uplatňovat nepřímý vliv každá ve „své“ polovině. K rozdělení země však stejně bude muset dojít, protože nahromaděné problémy dříve zanedlouho opět překonají kritickou mez. Nu a pokud se Evropské unie a Spojených států týká, plynou pro ně z ukrajinské krize dva zásadní poznatky: že „obkličovací“ strategie selhala (lépe řečeno že narazila na svou mez; dál už to nepůjde) a že Rusko se po dvou desítkách let v plné síle vrací mezi supervelmoci. Zejména pro USA, které čelí nebývalému poklesu své prestiže a tento status pomalu ztrácejí, to musí být hodně hořký poznatek.
Foto: Reuters