Bylo nebylo, dávno tomu, existovala veliká říše, která sahala od moře k moři, a její obyvatelé věřili, že na celém světě není mocnější a nádhernější země. Čas však plynul a říše slábla a zmenšovala se, až posléze úplně zanikla a zmizela z map. V myslích lidí zůstala jen vzpomínka na bývalou slávu, spojená s hořkostí a nevraživostí vůči těm, kteří způsobili smutný osud jejich vlasti, a přesvědčením, že znovu povstane a bude tak silná a skvělá jako kdysi.
To není pohádka. To je Polsko.
Naděje Poláků se zčásti už splnily. Po trojím dělení v 18. století a jednom dělení ve století dvacátém se stát jejich znovu zrodil, byť podstatně menší a také (v důsledku dohod vítězů druhé světové války) poněkud přemístěný směrem na západ. Ještě ale něco zbývá: obnovit vážnost Polska v zahraničí a přesvědčit okolí, že je nutno s ním reálně počítat. Zatím se to příliš nedaří, kdybychom však měli soudit podle míry sebevědomí vedoucích polských představitelů, řekli bychom, že je to hotová věc. Nic proti zdravému patriotismu, naopak – v této oblasti by Poláci mohli řadě evropských národů sloužit za příklad. Jenže nic se nemá přehánět, ani patos a romantické furiantství, a to si v Polsku často neuvědomují. Posloucháme-li vyjádření některých jejich politiků, máme pocit, že právě vystoupili z knihy Henryka Sienkiewicze a nepostřehli, že už není 17. století a polská vojska nejsou v Moskvě ani nejedou na pomoc obležené Vídni.
Dokonalou ukázkou tohoto fanfarónství je výrok Lecha Walesy, že „USA musí konečně zase začít jednat jako supervelmoc. A když nebudou chtít, pak musí tuto funkci přenechat Polsku. A my už budeme vědět, co máme dělat!“ Jako by tu nemluvil bývalý prezident, ale románový pan Zagloba, který si právě pořádně přihnul medoviny. Ano, je to vychloubačné a politicky naivní, jako polehčující okolnost by však mohlo sloužit, že to bylo proneseno v souvislosti s děním na Ukrajině a s Ruskem, a to je citlivé téma, při němž se Polákům zatmí před očima a veškerá soudnost jde stranou. Jejich vztah k Ukrajině je vztahem otce ke ztracenému dítěti – pravobřežní (tj. západní) část Ukrajiny jim mnoho let patřila a nikdy se úplně nesmířili s tím, že o ni přišli. A Rusko? Mají sto a jeden oprávněný důvod dívat se na ně přinejmenším s nedůvěrou. Kdykoli se za posledních 250 let Polsku přihodilo něco opravdu zlého, mělo v tom prsty právě Rusko. Od ztráty samostatnosti až po Katyň a poválečné uvržení do „tábora míru a socialismu“. Přičteme-li k tomu ještě stále živý komplex bývalé velmoci, dostaneme obraz současného Polska – státu, který sám sebe pasoval do úlohy patrona Ukrajiny a záštity civilizované Evropy, ochraňující Západ před ruskou rozpínavostí.
Polsko své mocenské ambice ovšem nesměruje jen na východ – i v rámci Evropské unie by chtělo získat postavení, odpovídající jeho významu. Po květnových volbách do europarlamentu premiér Donald Tusk oznámil, že vzhledem k tomu, že „Polsko získalo významný vliv v zahraniční politice“, bude do funkce unijního komisaře pro zahraniční vztahy navržen Radoslaw Sikorski, jenž v polské vládě rovněž zastává úřad ministra zahraničí. Sikorski je přímo esencí všech dobrých i špatných polských vlastností: ctižádostivý a často arogantní dobrodruh se sklonem k oportunismu a s vášní pro politiku, který nesnáší Rusko (a nádavkem nemá rád ani Spojené státy) a je horlivým zastáncem silné a pevně integrované EU – to ho čas od času vede k mírně řečeno sporným prohlášením (při návštěvě Austrálie v roce 2013 řekl, že „Evropa má problémy, ale se svým úspěchem“). Nutno přiznat, že jako „ministr zahraničí“ EU by byl daleko výraznější postavou než neslaná nemastná baronka Catherine Ashtonová, jež do funkce nastupovala bez sebemenších diplomatických zkušeností, zato „s vysokou sociální a emoční inteligencí“, což nebylo možno ověřit, protože ani jedno z toho nikdy nepoužila.
Polské aktivity přinesly ovoce počátkem června 2014, kdy do Varšavy zavítal Barack Obama. Prezident USA podle svého zvyku rozdával úsměvy, pronesl spoustu hezkých slov, jednal s nově zvoleným ukrajinským prezidentem Porošenkem, vyzdvihl zásluhy hostitelské země na pádu komunismu a slíbil podporu USA všem spojencům v NATO. Polští politici byli v sedmém nebi. Zapomněli však, že každou euforii následuje tvrdé a nepříjemné vystřízlivění. A to se tentokrát dostavilo nečekaně rychle. V sobotu 14. června zveřejnil týdeník Wprost přepis nahrávky rozhovoru ministra vnitra Bartolomieje Sienkiewicze (pravnuka slavného spisovatele) s guvernérem národní banky Markem Belkou, k němuž došlo v červenci 2013; ministr v něm mimo jiné žádal, aby banka podpořila vládní Občanskou platformu proti opozičnímu Právu a spravedlnosti Jaroslawa Kaczyńského. Rázem se rozpoutal skandál, přirovnávaný k aféře Watergate. A to byl teprve začátek. Postupně vyšlo najevo, že kompromitujících odposlechů je celá série a jsou na nich zachyceni různí ústavní činitelé a státní úředníci (minstr dopravy, náměstek ministra financí, šéf kontrolního úřadu, nejbohatší muž Polska Jan Kulczyk atd.); nakonec došlo i na Radoslawa Sikorského. Wprost v neděli 22. června publikoval úryvky jeho loňské rozmluvy s bývalým ministrem financí Jackem Rostowskim, v nichž Sikorski tvrdě kritizuje politiku premiéra Tuska i jeho britského protějšku Davida Camerona, jehož označuje za bezohledného a neschopného, protože „posral“ fiskální pakt, a celé to korunuje slovy: „Polsko-americké spojenectví nemá žádnou cenu. Je naopak škodlivé, protože vytváří falešný pocit bezpečnosti v Polsku…Totální blbost. Dostaneme se do konfliktu s Rusy a Němci a budeme si myslet, že je vše v pořádku, protože ho prostě kouříme Američanům. (Jsme) ztroskotanci. Totální ztroskotanci!“
Na Sikorského hlavu se přirozeně ihned snesla bouře, jen jeho ruský kolega Lavrov podotkl, že „podstata Sikorského výroků ukazuje jeho politický realismus“ – toto uznání ovšem polskému ministrovi asi moc nepomohlo. Bylo také zahájeno vyšetřování, jež prozatím vedlo k zatčení vlivného podnikatele Marka Falenty, který měl prý s Tuskovou vládou nevyřízené účty a chtěl se jí pomstít; proč by to ale udělal právě teď a takto, už nikdo nevysvětlil. Sám Sikorski se omezil na prohlášení, že za odposlechy stojí „organizovaný zločin“ a že totožnost pachatelů nezná, doufá však v jejich brzké odhalení a potrestání. Aféra vcelku logicky vyústila v hlasování o důvěře vládě, k němuž došlo 25. června; Tuskův kabinet v něm obstál poměrem hlasů 237 ku 203. Formálně vzato je to sice vítězství, jenže získání důvěry ještě neznamená získání důvěryhodnosti. A ta je pryč jednou provždy.
Rčení, že v životě se nic neděje jen tak náhodou, platí v politice dvojnásob. Trapná záležitost s odposlechy byla pečlivě připravena, naplánována a spuštěna v nejvhodnější chvíli. Toto není msta osamělého uhlobarona Falenty, nýbrž profesionální práce stejného druhu jako slavný „fuckovací“ telefonát Victorie Nulandové nebo hovor baronky Ashtonové s estonským ministrem Paetem o střelcích na Majdanu. Notoricky známá otázka tedy zní: cui prodest? Komu to prospělo a s jakým úmyslem to podnikl? Nabízejí se dvě odpovědi: buď šlo o spiknutí proti Sikorskému, které ho mělo diskreditovat a zmařit jeho kandidaturu na úřad unijního komisaře pro zahraniční záležitosti. Pak by ale stačilo pustit do světa jen tu část nahrávek, jež přímo souvisela s jeho osobou; zbytkem záznamů nebylo třeba se vůbec zabývat. A komu by se hodilo ministra potopit? Což o to, zájemců by bylo víc než dost, včetně samotného Obamy, jenž nemůže Sikorskému přijít na jméno. Rozměry této akce však napovídají, že tady šlo o víc, než o snahu zbavit se jednoho nepohodlného člověka – tohle bylo zaměřeno proti celé Tuskově vládě a v širším smyslu i proti polské politické scéně jako takové. Čeho by se tím dosáhlo? Dvou velmi důležitých věcí: za prvé by to odpoutalo pozornost Polska od zahraniční politiky a tím dočasně zaměstnalo zemi, která se aktivně hlásí k podpoře USA a NATO a jejich záměrů s Ukrajinou; a za druhé by to vneslo rozkol do vztahů mezi Spojenými státy a Polskem, a to těsně po okázalé návštěvě prezidenta Obamy a v situaci, kdy Američanům dělá starosti překotný a jimi nepředvídaný vývoj v Iráku. A jako vedlejšího efektu by bylo dosaženo i znemožnění Radoslawa Sikorského, který si o křesle v Evropské komisi může nechat už jen zdát.
Takže ještě jednou: komu to prospělo, Vladimire Vladimiroviči?