Je-li něco horšího než lhář, pak je to lhář, který uvěřil své vlastní lži. Novináři tak dlouho opakovali nejrůznější smyšlenky o strašlivém pronásledování ruských homosexuálů, až sami sebe přesvědčili, že je to všechno pravda. Už před zahájením olympiády v Soči téměř přivedli k šílenství zaměstnance tamního gay klubu, kteří během jediného měsíce poskytli přes dvě stě (!) interview, v nichž donekonečna vysvětlovali, že situace v Rusku se v uplynulých letech výrazně zlepšila a že je nikdo neobtěžuje, snad kromě dotěrných pisálků, jichž už mají až po krk. To se však na titulních stránkách neobjevilo – realita všedního dne není mediálně přitažlivá, a kromě toho, cíle zdiskreditovat Rusko všemi dostupnými prostředky už bylo dosaženo. Ano – povyk kolem údajné diskriminace ruských sexuálních menšin sloužil především jako nástroj politického nátlaku, v němž LGBTI aktivisté sehráli úlohu příslovečných „užitečných idiotů“ v tahanicích mezi velmocemi. Nebylo by to ostatně poprvé ani naposled.
O dva měsíce dříve (tedy v prosinci 2013) se v Praze konala další z mnoha zcela zapomenutelných konferencí, tentokrát u příležitosti Světového dne lidských práv, pod záštitou Univerzální federace míru a Občanského institutu. Jedním z přednášejících byl Doc. Dr. iur. Harald Christian Scheu, Mag. phil., Ph.D. (snad jsem žádný titul nevynechal) z Katedry evropského práva University Karlovy; jeho příspěvek měl název „Víra v základní lidská práva 65 let po přijetí Všeobecné deklarace lidských práv“, což zní jako proklamace o založení nového náboženství i s vlastním letopočtem. Mimo jiné v něm uvedl, že ve více než 70 zemích světa jsou svazky osob stejného pohlaví trestány odnětím svobody až na doživotí, a v 5 státech (Mauretánie, Súdán, Írán, Jemen a Saúdská Arábie) dokonce smrtí. Obvykle se jedná o veřejné ukamenování, v závislosti na okolnostech konkrétních případů (zda jde o muže či ženu, muslima nebo nevěřícího atd.) však může být vynesen i shovívavější rozsudek ve formě 100 ran bičem (eventuálně holí) nebo uvěznění na různě dlouhou dobu. Je mimo veškerou pochybnost, že tyto tresty jsou drastické a barbarské a že je třeba udělat maximum, aby byly jednou provždy zrušeny. Kde jinde bychom tudíž našli vhodnější působiště pro LGBTI apoštoly, urputně bojující proti homofobii? Zajisté do těchto zemí putují v celých zástupech!
Nuže – neputují. Naopak, vyhýbají se jim jako čert kříži. Je to tam totiž příliš nebezpečné a to aktivistům nesvědčí. Oni se vrhají jen do takových bitev, v nichž druhá strana neklade odpor. Je-li soupeř nad jejich síly, pokřikují sice také, ale z dostatečné vzdálenosti. Nu a pokud je protivník tak hrozivý, že může jít o zdraví či o život, odmlčí se úplně a předstírají, že ho nevidí. Jejich nejoblíbenějším teritoriem jsou země euroamerického civilizačního okruhu. Tam jsou ve svém živlu: požadují, nařizují, přikazují, zakazují… Jejich metody jsou čím dál nevybíravější a nároky stále větší. Způsob jejich uvažování je klasickým příkladem argumentace kruhem – většinová společnost je a priori netolerantní a zaujatá, proto je nutné si svá práva vynutit. Sebemenší námitky nebo projev nesouhlasu s takovým postupem jsou obratem vyloženy jako potvrzení výchozí teze o nepřátelství a je na ně reagováno dalším nátlakem, takže se celý cyklus opakuje znovu a znovu. Zatím poslední „perlou“ v této oblasti je tzv. „zpráva Lunacek“, respektive „Cestovní mapa proti homofobii a diskriminaci na základě sexuální orientace a rodové identity“, již Evropský parlament (zřejmě v dočasné nepříčetnosti) schválil 4. února 2014 a která je na hranici čirého fundamentalismu. Tento dokument, obsahující mj. návrhy na specifické postavení LGBTI osob v oblasti vzdělávání, rodiny, zaměstnání (kromě prostituce se mi nevybavuje žádná profese, v níž by rozhodujícím kritériem byla sexuální orientace uchazeče), a obecně integraci prvku homosexuality do veřejného života, zahrnuje rovněž pasáž o „hate speech“, trestném činu nenávisti, kam se dá při troše úsilí zahrnout takřka cokoli včetně běžných verbálních projevů nesouhlasu. Usnesení Evropského parlamentu naštěstí nemá právní závaznost a bude záležet na jednotlivých členských státech EU, jaké stanovisko k tomuto prapodivnému dokumentu zaujmou. Lze jen doufat, že alespoň politickým elitám na národní úrovni zůstaly zachovány zbytky zdravého rozumu.
Aktivisté si ve svém „svatém“ zápalu (případně touze po moci, což se vzájemně nevylučuje) neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, že prokazují homosexuálům medvědí službu a že jejich snažení nepřinese nic než nárůst všech těch negativních emocí většinové společnosti, jež se tak usilovně pokoušejí potlačit. Každý tlak vyvolává protitlak a respekt a úcta se nedají vynutit ani nařídit zákonem, ty si člověk musí získat sám. Na hysterickou kampaň, spojenou s prosazováním dalších a dalších LGBTI práv, nakonec nejvíc doplatí všichni ti slušní a neagresivní homosexuálové, kteří nemají potřebu nikde exhibovat a s klackem v ruce nutit ostatní, aby je měli rádi. Chtějí jen v klidu a míru prožít svůj život, nikoho neotravovat a nebýt nikým otravováni. To jim ale, obávaám se, nebude umožněno. Aktivisté je budou považovat za zrádce, neboť nespatřují smysl života ve své sexuální orientaci, a jejich odpůrci už z pouhé skutečnosti, že mají co činit s homosexuálem, dojdou k závěru, že je stejný jako „tamti“, protože všichni přece patří do jednoho pytle. Stanou se z nich zkrátka jen bezmocní rukojmí obou stran sporu.
Jistě se shodneme, že je naprosto v pořádku, že dnes není v Evropě nikdo kvůli své sexuální orientaci pronásledován nebo dokonce zabíjen a velké uznání patří každému, kdo se o to zasloužil. O všem ostatním by se dalo (a mělo) racionálně debatovat. V případě LGBTI aktivistů by to ovšem byl dialog s hluchými.
Zdroj foto: deviantart.net