Volby do Evropského parlamentu skončily 25. května ve 23:00 a okamžitě po zveřejnění výsledků bylo zřejmé, že prognózy politologů a analytiků se tentokrát nejen naplnily, ale byly dokonce i překonány. Strany, označované jako euroskeptické, populistické či xenofobní, ve většině států osmadvacítky výrazně posílily a někde s přehledem zvítězily. Evropou se přehnalo cosi na způsob politického zemětřesení, přičemž důsledky této převratné události na chod a směřování Evropské unie se naplno projeví až v budoucnosti.
Podívejme se na tu „spoušť“ trochu podrobněji.
Belgie: první skončila se ziskem 16,35% Nová vlámská aliance (N-VA), usilující o odtržení Vlámska od Belgie; to sice s Evropským parlamentem bezprostředně nesouvisí, přesto to ale může Unii přivodit značné bolení hlavy, protože N-VA vyhrála s 21% i parlamentní volby, které se konaly souběžně s evropskými, a Belgii by tudíž docela dobře mohl čekat rozpad, k němuž beztak už delší dobu směřuje. Můžeme jen doufat, že si při tom vybere československou a ne ukrajinskou cestu.
Dánsko: s 26,60% jasně zvítězila Dánská lidová strana Q.(DF), charakterizovaná jako nacionalistická, šovinistická a euroskeptická, odmítající multikulturalismus a přistěhovalectví.
Finsko: jako třetí se umístili Praví Finové (PS) s 12,9%, rovněž označovaní za nacionalisty, euroskeptiky a populisty.
Itálie: pomyslnou stříbrnou medaili a 21,15% získalo svérázné Hnutí pěti hvězd (M5S) komika a aktivisty Beppe Grilla; na čtvrtém místě skončila s 6,15% „xenofobní a antiimigrantská“ Liga severu (LN), jejíž poslanci hodlají ve Štrasburku spolupracovat s francouzskou Národní frontou.
Maďarsko: druhé místo s 14,65% připadlo Jobbiku, který asi není třeba blíže představovat.
Německo: se 7% uspěla euroskeptická Alternativa pro Německo (AfD), založená v roce 2013, jíž ve volbách v září téhož roku jen o vlásek uniklo křeslo v Bundestagu. S přihlédnutím ke krátké době její existence je to velmi slušný úspěch.
Nizozemsko: na třetí příčku se dostala Wildersova Strana pro svobodu (PVV) s 13,20%, což bylo jejími odpůrci škodolibě vydáváno za porážku; je pravdou, že oproti roku 2009 si pohoršila asi o 3,8%, i tak si ale čtyři křesla v Evropském parlamentu udržela a vzhledem k tomu, že vítězná strana Democraten 66 získala jen 15,4%, není debakl „Mozarta“ Wilderse zdaleka tak osudný.
Rakousko: i tady skončila jako třetí s 19,5% euroskeptická a nacionalistická Svobodná strana Rakouska (FPÖ), jejíž volební úspěch v roce 1999 a následná účast v rakouské vládě vedly k vyhlášení diplomatických sankcí a faktické ostrakizaci země ze strany EU.
Řecko: tady s 26,57% zvítězila krajně levicová SYRIZA a na třetím místě s 9,38% neonacistický Zlatý úsvit (X.A.), což je opravdu pozoruhodná kombinace.
Švédsko: jako pátí se s 9,70% umístili Švédští demokraté (SD), bojující proti imigraci, islamizaci společnosti a Evropské unii; máme-li mluvit o extremistických stranách, nesmíme zapomenout ani na Feministickou iniciativu (FI), jež získala 5,30% a jedno křeslo – její poslankyni a Švédské demokraty by ve Štrasburku asi neměli pouštět příliš blízko k sobě.
A konečně jsou tu dvě země, na jejichž volební výsledky se čekalo s největším napětím.
Velká Británie: suverénně zvítězila euroskeptická UKIP Nigela Farage se ziskem 27,5%.
Francie: na prvním místě skončila s 24,95% nacionalistická Národní fronta (FN) Marine Le Penové.
Pokud jde o Českou republiku, výběr europoslanců byl takovým mírným pokrokem v mezích zákona – vítězem se stalo Babišovo hnutí ANO (16,13%), které není ani pro EU, ani proti ní; je to takový chameleón, jež se dokáže přizpůsobit jakékoli situaci a tudíž se do EP výborně hodí, stejně jako druhá TOP 09 (15,95%), na níž je nejzajímavější její upřímné a nepředstírané eurohujerství. Jediným „odvazem“ se tak stalo jedno křeslo pro euroskeptickou Stranu svobodných občanů (5,24%), jíž se po dlouhé době podařilo prolomit smůlu a pětiprocentní hranici.
Úspěch alternativních či protestních stran a hnutí se sice už řadu týdnů mlčky (a někdy i nahlas) předpokládal, eurooptimisté však přesto doufali, že se to nakonec nevyplní. Střetnutí s realitou pro ně znamenalo otřes a důležitost této události si budou teprve postupně uvědomovat. Někteří novináři se snaží věc bagatelizovat – Die Welt například podotkl, že „vzestup radikálních odpůrců EU není osudový“, což zní, jako když maminka u lékaře konejší své plačící batole, že ta injekce opravdu nebude bolet. Tady přece nejde o aktuální početní zastoupení jednotlivých „protievropských“ či „radikálních“ stran v Evropském parlamentu! Tyto volby především podaly důkaz o vzestupu nespokojenosti ve společnosti a to je dlouhodobý trend, který se sám od sebe nezvrátí ani nezanikne. Pro Evropskou unii je to nepochybně hořké sousto a dá jí hodně práce, než je stráví. Zatím se bude tvářit, jako by se nic nedělo, dál spřádat své vzdušné zámky a fantasmagorické sny a trpně vyčkávat, až se ta „nepříjemnost“ přežene. V tomto smyslu se varování občanů mine účinkem, neboť EU není žádné sebereflexe schopna. Významnější je okolnost, že lidé prostřednictvím eurovoleb rovněž vyslali jasný signál svým národním vládám a politickým reprezentacím: máme už dost byrokratického šikanování a nesmyslů, které tak nepříjemně ovlivňují běžný život každého z nás, chceme, aby už někdo pojmenoval a hlavně začal řešit zásadní problémy, jakými jsou hodnotový rozklad, nezaměstnanost, imigrace atd. Levice uměla jen hezky mluvit a slibovat a nesvedla nic, tak ať dostane šanci zase někdo jiný! Je jisté, že na národní úrovni (na rozdíl od nejvyšších pater unijního vedení) byl tento vzkaz ihned a správně pochopen – jestli se ale politikové po takové ráně palicí poučí a svůj přístup změní, je jiná otázka…
Velká debata se rozpoutala také kolem volební účasti. Unijní lídři se domnívali, že občany přiláká vyhlídka, že se budou moci nepřímo podílet na výběru nového předsedy Evropské komise, o kterém bude letos poprvé rozhodovat právě EP. Šlo o typicky bruselský výkřik ze tmy, u něhož člověk neví, jestli se má smát nebo plakat, a selhal na celé čáře, neboť průměr za celou EU činí 43,09%; to je zhruba stejné číslo jako v roce 2009 (43%) a vcelku o ničem nevypovídá – podstatné jsou údaje z jednotlivých členských států a tady je to jako na houpačce. Ponecháme-li stranou země s povinnou volební účastí, kam patří třebas Belgie či Lucembursko, zjistíme, že kupříkladu Dánsko mělo 56,40%, Německo 47,90%, Irsko 51,60%, Francie 43,50%, Itálie 60%, Nizozemsko 37%, Velká Británie 36%, Španělsko 45,90%, Švédsko 48,80%, Rakousko 45,70%, Finsko 40,90% a pilná Malta 74,81%. A pak jsou tu státy někdejšího Východního bloku: Estonsko 36,44%, Lotyšsko 44,91%, Litva 30,04%, Bulharsko 35,50%, Rumunsko 32,16%, Chorvatsko 25,06%, Maďarsko 28,92%, Polsko 22,70%, Slovinsko 20,96% a na samém konci největší „ostudy“, Česká republika s 19,50% a Slovensko s 13% (však také byly na mapě označeny černou barvou, asi na znamení, že jsou to černé ovce Unie).
Co se z toho dá vyčíst?
Tyto výsledky především potvrzují známý fakt, že eurovolby jsou všeobecně považovány za méně důležité, za „volby druhého řádu“, kde účast nad 40% je úspěchem a nad 50% triumfem. Dále je zjevné, že více voličů přišlo k urnám v tradičních „západních“ zemích, kde účast (kromě Británie, Nizozemska a Portugalska) neklesla pod 40%, kdežto ve státech někdejšího socialistického tábora nikde s výjimkou Lotyšska tuto hranici nepřekročila a zpravidla zůstala hluboko pod ní. Nabízí se domněnka, že tato diference je vyvolána odlišnou mentalitou, pramenící z historické zkušenosti: zatímco obyvatelé nekomunistické části Evropy se naučili, že když jim něco v politice vadí, je třeba jít k volbám a snažit se to změnit, lidé z Východu, kteří si za minulých 75 let vypěstovali alergii na to, že je pořád diriguje někdo, kdo sedí daleko a o kom nic nevědí, si zvykli hlasovat nohama – nesouhlasí-li s něčím, ignorují to. To potvrzují i data z předvolební ankety, v níž převážná část respondentů uvedla, že eurovolby jsou zbytečné, nic nevyřeší a malé státy budou pořád jen poskoky ve stínu velkých hráčů. A tak se zařídili podle svého nejlepšího vědomí a zůstali doma. I to je samozřejmě způsob, jak vyjádřit svůj názor – jen se bohužel nedá nikam započítat.
Pokud se jedná o masivní českou volební neúčast, je tu ještě jiné vysvětlení, s nímž přišlo několik politiků. Všechno je to prý vina Václava Klause a jeho euroskeptických postojů, kterými nakazil většinu populace! Ještě že toho Klause máme – na koho by pak hlupáci sváděli svá vlastní selhání?!