V sobotu 29. března 2014 se konal další ročník Hodiny Země. Tato bizarní kolektivní zábava byla vyhlášena Světovým fondem na ochranu přírody a poprvé se konala v roce 2007 v Austrálii. Od té doby doznala masového rozšíření a od roku 2013 se jí účastní dokonce i Rusko, proslulé svým nedůtklivým přístupem k západním výstřednostem. Podstatou Hodiny Země je, jak známo, hodinové zhasnutí světel v domácnostech, veřejných institucích a kulturních památkách (někde dokonce vypínají i pouliční osvětlení, naštěstí ne úplně – vidina velkoměstských ulic potmě byla nejspíš dostatečně děsivá i pro největší nadšence); také se optimisticky předpokládá, že lidé odpojí ze sítě i elektrické spotřebiče, avšak přehnaný důraz se na to pro jistotu neklade – přečkat hodinu nejen bez světla, ale i bez televize, topení nebo lednice by pro mnoho z nás mohla být příliš velká oběť. Cíl této akce se během let poněkud změnil: zpočátku šlo o happening na podporu boje proti antropogennímu globálnímu oteplování, což se později (když se ukázalo, že s tím oteplováním se to má všelijak) upravilo na univerzálněji použitelný boj proti změnám klimatu. A tak tedy bojujeme a média nás k tomu boji povzbuzují, co jim síly stačí.
Nejkurióznější na tom je, že si řada lidí doopravdy myslí, že Hodina Země dokáže něco ovlivnit. Na stránkách města Havířova je kupříkladu uvedeno, že „tento jednoduchý, ale viditelný čin – zhasnutí osvětlení nebo světla – vede k ochraně životního prostředí a zejména klimatu“. Bohužel nevede; jeho význam v tomto ohledu je zcela minimální, přesněji řečeno žádný. Úbytek spotřeby elektrické energie je totiž tak nepatrný, že nevede ke snížení jejího přívodu do sítě. I kdyby tomu ale tak bylo, po skončení Hodiny Země by náhlé zvýšení odběru elektřiny vyžadovalo zapojení většího počtu elektráren, spalujících fosilní paliva, takže hypotetický pokles emisí oxidu uhličitého by se tím rázem eliminoval. Jiným myšlenkovým „klenotem“ je rada zapálit místo zhasnuté žárovky svíčku – autoři tohoto nápadu se patrně domnívají, že svíčky životní prostředí nijak nepoškozují. Taškařice s Hodinou Země je prostě jen dalším z výstřelků postmoderní západní civilizace, prosáklé konzumním životním stylem, jehož si užíváme plnými doušky a za nějž se (káráni intelektuály a ideology environmentalismu) současně neupřímně „stydíme“, a proto činíme gesta „pokání“, ovšem jen taková, která onu konzumní rutinu naruší co nejméně. Co je platné, že jednou do roka na hodinu zhasneme jen pro dobrý pocit, že jsme udělali něco pro přírodu?! Té bychom daleko víc pomohli, kdybychom šli a posbírali všechny ty petláhve a plastové pytlíky, válející se po lesích a příkopech – a vůbec nejvíc bychom jí prospěli, kdybychom je tam ani neodhazovali!
Na druhou stranu je pravda, že elektrickou energií plýtváme a že by se její spotřeba mohla a měla snížit, jenomže ne tak, že na 60 minut vypneme osvětlení Eiffelovy věže, pyramid v Gíze nebo Pražského hradu. Musí být všechny tyto památky a monumenty nasvíceny noc co noc? Nebylo by vhodnější osvětlit je jen několikrát do roka při významných příležitostech, třebas o státním svátku? Kromě úspory energie by se tím také zdůraznila jejich výjimečnost a krása, zatímco dnes jsme je degradovali na všední a okoukané pouťové atrakce. A co všechny ty poutače, reklamní plochy a jiné zdroje světelného smogu? Nedaly by se odstavit ne na hodinu, ale napořád? Jistěže daly, spolu se spoustou jiných žroutů energie – problém je v tom, že náš vztah k elektřině připomíná vztah narkomana k jeho droze: čím víc jí máme, tím víc jí potřebujeme. A jako ten narkoman stále slibujeme, že s tím určitě přestaneme, a nikdy to nedokážeme – jedině že by droga došla. Pak dostaneme abstinenční záchvat, z něhož se s největší pravděpodobností už nevzpamatujeme…
Oslava Země má však i svůj protiklad v podobě alternativní iniciativy, nazvané Hodina lidského úspěchu (Human Achievement Hour) a konané každoročně v tentýž den. Je koncipována jako hold vynálezům a vymoženostem, které nás obklopují, slouží nám a bez nichž bychom si náš život stěží uměli představit; lidé by tedy na důkaz vděku měli světla nikoliv zhasnout, nýbrž naopak rozsvítit. V zájmu objektivity dodejme, že organizátoři Hodiny lidského úspěchu zastávají i názory, o nichž by se dalo dlouze diskutovat, například zda skutečně žijeme „v nejlepším období v historii lidstva“; kladou také důraz na individuální svobodu, aniž by se zmínili o stejně důležité úloze individuální zodpovědnosti, bez níž se svoboda snadno může zvrhnout v anarchii. Iniciativa také může vyvolávat dojem, že je to jen takový trucpodnik: když oni zhasínají, tak já naschvál všechno rozsvítím a pustím, ať se vzteky třeba zblázní! Noviny ani televize o této aktivitě pochopitelně neinformují – není totiž dostatečně kajícnická a trend dnes západnímu člověku velí neustále se omlouvat, ne být na něco hrdý.
Ať už dáváme přednost zdůrazňování našich úspěchů či boji proti změnám klimatu, měli bychom mít na paměti, že na Zemi v roce 2013 žilo 1,3 miliardy lidí, kteří nemuseli řešit dilema, zda zhasnout či rozsvítit, z toho jednoduchého důvodu, že neměli přístup k elektrické energii. Kdyby se jich někdo otázal, co si o Hodině Země myslí, asi by mu odpověděli, že je to zase nějaký nápad bláznivých bělochů, kteří mají všeho nadbytek a přitom poučují ostatní, jak má vypadat chudoba. Jenže on se jich nikdo nezeptá a vlastně by ani nemusel; úplně by stačilo, kdybychom použili vlastní mozek a ten by nám řekl, že globálnímu oteplování (nebo ochlazování) stejně nedokážeme zabránit a že nejlepší způsob, jak žít v souladu s přírodou, je nezacházet do extrémů, uvážlivě využívat toho, co je nám ku prospěchu, a zbavit se všeho zbytečného, co nás zatěžuje a o čem se jen mylně domníváme, že se bez toho neobejdeme. Jsme ale ještě schopni rozeznat, co je užitečné a co nepotřebné?
Možná by bylo lepší zavést místo Hodiny Země Hodinu zdravého rozumu – jednou za rok by to snad nikomu neublížilo.
Zdroj foto: www.green-4-u.com