Česká politická scéna se řídí nepsaným pravidlem, jemuž by se mohlo říkat „Nečasův zákon“: považujete-li současnou vládu za nejhorší z možných, pak se mýlíte – ta další bude ještě horší. Důkazem je nová koaliční vláda ČSSD, hnutí ANO a lidovců, jmenovaná 29. ledna 2014 po více než půlroční mezihře v podobě Rusnokova úřednického kabinetu „odborníků“. Má 17 členů (Nečasova vláda jich měla jen 15, ale ta, jak známo, dělala všechno špatně) a v žádném případě nelze říct, že by byli nějak tuctoví či bezvýrazní. Ministrem zahraničí se stal Lubomír Zaorálek, zvaný Zao Ce-tung, eurofanatik s doktorátem z marxismu-leninismu, jehož jediným pamětihodným činem bylo, že před léty při jakémsi vystoupení sociálně demokratických předáků spadl na nádraží pod vlak. Ten naštěstí stál a doktor Zaorálek tak mohl být obratem vyloven, oprášen a postaven zpátky na perón (vedle stojící Miloš Zeman nehnul ani brvou, natož aby mu pomohl). Nový ministr při uvedení do úřadu pravil, že pro Českou republiku je důležité, aby co nejdřív přijala euro. Zdůraznil také, že naše republika musí být více sounáležitá s Evropskou unií (to zní jako citát z projevu protektorátního kolaboranta Emanuela Moravce) a že „Brusel není Moskva“, což je stoprocentní pravda – komunisté se od rozpadu východního bloku poučili a po přesídlení do Bruselu začali místo přímočarého násilí uplatňovat mazanou zásadu, že nejlepší způsob, jak budovat socialismus, je předstírat, že jde o kapitalismus. A pokud jde o Zaorálkovo tvrzení, že být proevropský ještě neznamená dělat všechno, co přikáže Brusel, můžeme mu také věřit – on sám ochotně udělá ještě víc.
Ministrem práce a sociálních věcí se původně měl stát sociální demokrat Petr Krčál; ten však nabídku z rodinných důvodů odmítl a Bohuslav Sobotka ho nahradil Michaelou Marksovou-Tominovou, horlivou feministkou, jež svůj život zasvětila „vědeckému“ bádání v oboru genderových vztahů, rovných příležitostí a ženských práv; je také spoluautorkou knihy s výmluvným názvem Na cestě do Evropské unie: průvodkyně nejen pro ženy. Rovněž aktivně propaguje důsledné uplatňování kvót pro ženy, neboť – jak smutně konstatovala – Česká republika je v tomto směru „beznadějně zaostalá“. Snad ji tedy potěšilo zjištění, že podíl žen se v poslední době zvýšil alespoň v českých věznicích, bohužel se k tomu nijak nevyjádřila. Zato byla blahem bez sebe, když v Rakousku doplnili text hymny, v němž se dosud připomínali jen synové vlasti, také o dcery, aby to bylo genderově vyvážené. Česká hymna má štěstí, že se v ní o žádných mužích nemluví, jinak by ji paní Marksová určitě přetextovala taky. V přímé volbě prezidenta podporovala Jiřího Dienstbiera, poněvadž podle ní byl jediným kandidátem, splňujícím její požadavky na člověka „orientovaného západním a proevropským směrem, na lidská práva, odvážného, důvěryhodného a s čistým štítem“. Její naděje tehdy vyšly naprázdno, ale o rok později se přece jen dočkala, protože tentýž Dienstbier usedl spolu s ní v Sobotkově vládě jako ministr bez portfeje, mající v referátu lidská práva.
Jiří Dienstbier mladší (člen ČSSD) je synem Jiřího Dienstbiera staršího, známého disidenta, chartisty a ministra zahraničí bývalé federace, a to je taky to jediné, co každého v souvislosti s vyslovením jeho jména napadne, protože jinak na něm není pranic pozoruhodného. Nikdy nedokázal vystoupit z otcova stínu a kvůli tomu se z něj v pětačtyřiceti stal muž s mentalitou zahořklého nerudného starce; jakmile je někdo schopnější nebo úspěšnější než on, začne ho k smrti nenávidět, takže v konečném důsledku nenávidí téměř každého. Na prvních dvou místech jeho „černé listiny“ jsou Miloš Zeman a Václav Klaus; ostatně právě Dienstbier byl jedním z hlavních iniciátorů tragikomické obžaloby Václava Klause z velezrady a jakmile se ujal úřadu ministra, svolal tiskovou konferenci a řekl, že Česká republika by už neměla trvat na ratifikaci tzv. „Klausovy výjimky“ z Listiny základních práv EU (jíž Klaus podmínil svůj podpis Lisabonské smlouvy v obavách z prolomení Benešových dekretů), čímž bychom se „zásadně přihlásili k obraně lidských práv“. Podaří-li se mu to prosadit, zabije dvě mouchy jednou ranou: dobře se uvede v Bruselu a zbaví EU starostí s Klausovým nepříjemným požadavkem, který si unijní byrokrati přehazují jako horký brambor.
Ministrem průmyslu a obchodu v nové vládě se stal Jan Mládek (taktéž sociální demokrat), který v roce 2013 vstoupil do povědomí veřejnosti, když na stranickém sjezdu označil živnostníky za parazity; tím vyvolal takovou vlnu kritiky, že vedení ČSSD mělo co dělat, aby ji utišilo. Po tomto skandálu se zdálo, že Mládek může na nějakou vyšší funkci ve státní správě jednou provždy zapomenout, ale Bohuslav Sobotka patrně vsadil na krátkou paměť voličů a vzal „hubitele parazitů“ s sebou do vlády. Sotva se Mládek ujal úřadu, ukázal, že je opravdu mužem na svém místě: za prioritu resortu totiž označil snižování emisí CO2! Evropská komise z něj bude mít radost – český průmysl zřejmě už méně.
Ministerstvo školství (spolu s ministerstvem zdravotnictví) je už tradičně rejdištěm excentriků, z nichž každý si o sobě myslí, že on jediný ví, jak to má fungovat správně. V Sobotkově vládě získal tento resort člen ČSSD Marcel Chládek, Pat a Mat v jedné osobě, který patrně každé ráno vstává s novým bezvadným nápadem, jak zlepšit naše školství. Hýřil jimi už dávno předtím, než dostal příležitost je realizovat, a učitelé i žáci se tudíž mají na co těšit. Nejdřív si usmyslel, že by děti zahajovaly docházku až od 7 let; pak se rozhodl, že zachová současný stav, ale zavede povinný poslední ročník mateřské školky. Další inovační plány ministerského kutila jen telegraficky: posunutí začátku výuky z 8 hodiny na 9 – zrušení známkování na prvním stupni a nahrazení slovním hodnocením – vyučování cizích jazyků v mateřské školce – sjednocení kritérií u zápisů do prvních tříd – státnice z těsnopisu – zkoumání ceny a kvality obědů ve školní jídelně… Když se ho po uvedení do úřadu zeptali, jaké jsou jeho priority, zcela vážně odvětil, že chce „přinést zklidnění do resortu“. Školství skutečně potřebuje především klid, stabilitu a jasná a srozumitelná pravidla, pod vedením hyperaktivního zmatkáře Chládka se však spíš promění v laboratoř a pedagogové s žáky v pokusné králíky…
Česká sociální demokracie se prezentuje jako moderní levicová strana a na výše jmenovaných ministrech vidíme, co to vlastně znamená. Stěží se můžeme vyhnout podezření, že byli vybráni nikoli proto, že by strana nikoho vhodnějšího neměla, nýbrž proto, že reprezentují ideologie a myšlenkové proudy, které jsou pro současnou západní levici typické a tvoří pilíře jejího paradigmatu. Je tu marxismus, genderová pavěda, lidskoprávní aktivismus, klimatické pseudonáboženství, sociální inženýrství, aplikované na děti a mládež – stručně řečeno vše, na čem stojí a co prosazuje Evropská unie. Je to Sobotkův vzkaz, určený Bruselu: podívejte, my nebudeme dělat potíže, naopak, patříme k vám a můžete se na nás spolehnout.
Pokud bychom chtěli sociálně demokratické ministry Sobotkovy vlády charakterizovat jedním slovem, pak by tím nejvýstižnějším bylo, že jsou to extremisté. Ano, extremisté v pravém významu tohoto pojmu, tj. zastánci krajních názorů, které většina populace nesdílí. Je-li někdo extremista, nemusí to nutně znamenat, že to, co říká nebo dělá, je něco společensky škodlivého či dokonce nebezpečného, jak se nás snaží přesvědčit ti, kteří toto slovo tak rádi používají k umlčení oponentů. Nikdo příčetný samozřejmě nebude popírat existenci neonacistů a podobných individuí; právě tak ovšem nikdo nebude na pochybách, že vliv těchto exotů na zbytek společnosti je minimální – rozhodně podstatně menší (a méně fatální) než vliv jiných názorových minorit, jež ovšem měly to „štěstí“, že se staly politickým mainstreamem a osobují si právo diktovat ostatním, co si mají myslet a jak mají žít.
Nesmíme však zapomenout na dvě hlavní postavy Sobotkovy vlády, totiž samotného Bohuslava Sobotku a především Andreje Babiše. Tito dva pánové jsou ale tak důležití, že si zaslouží samostatný článek.
Foto: ateo.cz