Loď bláznů

Ukrajinské drama – které pomalu, ale jistě začíná přecházet ve smutnou frašku – má také jednu důležitou a užitečnou vlastnost: skvěle dokázalo odkrýt pravou tvář všech protagonistů. Ukrajinou i Ruskem jsme se už zabývali, nyní se podívejme na třetího z klíčových aktérů – Evropskou unii.

Hned na začátku budiž řečeno, že to není pěkný pohled. EU se chtěla představit jako významná a sebevědomá mocnost, pilíř demokracie a záštita slabých; místo toho předvedla tolik amatérismu, neschopnosti a marasmu, že to muselo otřást i jejími největšími odpůrci. A přitom celé to ukrajinské dobrodružství bylo úplně zbytečné a nikdy k němu nemělo dojít. Spojily se tu však dva faktory, jimž Evropská unie nedokázala odolat: šance k dalšímu umenšení ruského vlivu v regionu a (což bylo možná ještě důležitější) příležitost rozšíření o druhou největší zemi Evropy. A šéfové Unie, jak známo, rozšiřování milují; dětinsky se totiž domnívají, že čím je jejich říše větší, tím je silnější a budí větší respekt. Opak je samozřejmě pravdou a nic to neukazuje lépe než právě Ukrajina, stát sociálně a politicky mimořádně nestabilní a ekonomicky vlastně už zbankrotovaný, jemuž je nutno poskytovat finanční injekce ještě před podpisem asociační dohody, což je věc i v Unii neslýchaná. Přesto to lídrům EU nedělá těžkou hlavu. Hlavní přece je, že do stáda přibude nová ovečka; sice je vyhublá a neduživá, ale to nevadí, jen když nás bude zase víc.

Takové jednání je sice absurdní a nelogické, leč nikoli nepochopitelné. Je jen třeba si uvědomit, že povaha Evropské unie je ryze ideologická: je vybudována na ideologii, žije ideologií a myslí ideologicky ve všech oblastech včetně politiky. Praktický, racionálně uvažující člověk by dávno zastavil ten neustálý příliv čím dál chudších a problematičtějších zemí. Jenže unijní elita není ani praktická, ani racionální. Nejsou to politici – jsou to hlasatelé nového zjeveného náboženství politické korektnosti, nekonečného růstu, udržitelného rozvoje, multikulturní spolupráce, boje proti změnám klimatu, boje proti diskriminaci, boje proti rasismu… EU se při hledání nových členů nechová jako rozvážný a zodpovědný hospodář, pečlivě zvažující pro a proti, nýbrž jako misionář, přicházející zvěstovat pohanům jedinou pravou víru. S tímto pojetím politiky se nedá diskutovat, to lze buď bezvýhradně přijmout nebo odmítnout. Pokud někdo odmítne, je s ním nakládáno stejně, jako kdysi církev zacházela s kacíři a odpadlíky. Tomu, kdo přijme, je naopak okázale dávána najevo přízeň a dostane se mu odpuštění i těch nejhorších hříchů. Názorně jsme to mohli sledovat právě u ukrajinské „revoluční“ vlády, kde najednou nikomu nevadilo, že jsou v ní i osoby, jež by za jiných okolností byly zavrženy jakožto radikálové a neonacisté. Když média přinesla senzační zprávu o odposlechnutém telefonickém hovoru estonského ministra zahraničí Paeta s jeho unijní „kolegyní“ Catherine Ashtonovou, z něhož vyplynulo, že odstřelovači, zabíjející v Kyjevě demonstranty i policisty, mohli být najati opozicí, byla tato informace vzápětí označena za zkreslené a špatně pochopené dílo ruské propagandy a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Jenomže ono není tak podstatné, kdo snajpry povolal; podstatné je, že „rudá baronka“ od 26. února věděla o možnosti, že byli najati opozicí, a rozhodla se dát od toho ruce pryč. Toto jednání je zcela neomluvitelné a kdyby se ho dopustil kdokoli mimo EU, byl by znemožněn na zbytek života; Evropské unii je ovšem v zájmu prosazování jejích „ušlechtilých“ záměrů dovoleno nejen bez uzardění popřít své vlastní principy, ale ještě to vydávat za ctnost.

Události na Ukrajině však před Evropskou unii nastolily také hrozbu, s níž nepočítala a které ve své historii dosud nečelila – perspektivu ozbrojeného konfliktu s přinejmenším rovnocenným nepřítelem. To představovalo otřes jak pro unijní elity, žijící ve své virtuální realitě, tak pro běžné občany, protože čím dál jasněji vychází najevo, že EU takovou válku není schopna vést, ba co hůř, že si ji z ekonomického hlediska nemůže dovolit ani zahájit. Země osmadvacítky, zadlužené až po uši, sužované hospodářskou krizí a stále rostoucími mandatorními výdaji, by další zátěž zkrátka neunesly. K dovršení všeho prochází NATO rozsáhlým snižováním výdajů na obranu; 12. března 2014 náčelník českého generálního štábu Pavel upozornil, že armáda se potýká s alarmujícím nedostatkem financí, a nedojde-li co nejdříve k nápravě, nebude schopna plnit své základní funkce. Za těchto podmínek by Rusko ani nemuselo vstupovat s Unií do otevřeného střetu. Jak podotkl ekonom Pavel Kohout, Putin by mohl sáhnout k zrcadlově obrácené Reaganově strategii z dob studené války, vyprovokovat Západ k závodům ve zbrojení a „uzbrojit“ ho k smrti. Tato vize je děsivá – tím děsivější, že je docela dobře uskutečnitelná.

Můžeme tedy konstatovat, že před Evropskou unií neleží žádné uspokojivé východisko z nastalé situace. Ať učiní cokoli, ať se uchýlí k jakýmkoli embargům či sankcím (o vyhlášení války ani nemluvě), utrpí při tom mnohem větší šrámy než její protivník. Architekti evropského sjednocení snili o ráji na zemi, kde bude vládnout věčný mír, všichni se budou mít dobře a budou ctít jimi vymyšlené hodnoty a pravidla. Místo toho stvořili molocha, bezmocně se potácejícího a hroutícího se pod vahou vlastní mohutnosti; je zatížený dogmaty, spoutaný regulacemi, prolezlý byrokracií a pokrytectvím jako mršina červy a všechen blahobyt je získán na úkor budoucích generací. Stručně řečeno, vypadá a chová se stejně jako Sovětský svaz před rokem 1989, snad jen s tím rozdílem, že zatímco SSSR vážně počítal s variantou, že bude muset čelit vojenskému útoku zvnějšku, bruselským „integrátorům“ něco podobného nepřišlo na mysl ani v nejdivočejších fantaziích.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré – zápolení o Ukrajinu alespoň ukázalo nejen rostoucí sílu Ruska, ale i slabost Evropské unie. I předtím bylo sice také patrné, že to s EU není nijak slavné, teprve tato krize však ukázala pravý stav věcí v plné nahotě. Dá se na tom něco změnit? Podle mého názoru nedá – můžeme se nanejvýš psychicky připravovat na to, co zcela nevyhnutelně přijde, totiž konec papírového tygra. Eurooptimisté sice využijí ukrajinské zkušenosti k volání po ještě tužší integraci, jenže to dělají při každé příležitosti a nikdy to k žádnému zlepšení nevedlo. Nejrozumnějším řešením by bylo zřídit v EU úřad diktátora pro případy krajní nouze, podobný tomu, který existoval v antickém Římě. Jenomže i tento nápad je nerealizovatelný, a to z několika důvodů: k uvedení Unie do stavu plné připravenosti čelit nebezpečí by za současných tristních podmínek byl zapotřebí spíš kouzelník než diktátor; členské státy, které (navzdory opačným tvrzením) sobecky sledují vlastní zájmy, by to nikdy nepřipustily, a v neposlední řadě není k dispozici vhodná osobnost s potřebným nadáním, charismatem a vůdcovskými kvalitami. Absence výrazných individualit (zejména v politice) je mimochodem dalším charakteristickým rysem Evropské unie a těžko se vyhneme dojmu, že jsou záměrně vytěsňovány, aby neohrozily všechny ty průměrné, šedé kancelářské myši, jež třímají otěže moci. Platí-li, že povaha systému se pozná podle osobností, které generuje, pak se v EU nového Churchilla jen tak nedočkáme – zato Chamberlainů máme na rozdávání.

Svého času bylo módou přirovnávat státy (především autoritářské) k lodím a jejich vůdce k moudrým a zkušeným kormidelníkům. S použitím této alegorie lze říci, že dnešní Rusko je koráb, řízený pevnou a jistou rukou, zatímco Evropská unie je loď bláznů, do níž zatéká ze všech stran a která se nemůže hnout z místa, protože o její kormidlo se přetahuje tlupa lidí, kteří chtějí plout každý někam jinam. Půjde-li to takhle dál (a ono to takhle dál půjde), vydá se ten náš unijní Titanic jen jediným směrem – ke dnu.

Foto: weimarart.blogspot.cz

PREDPLATNÉ ZEM&VEK 2022

 

Náš časopis sa chce vymaniť z bežných stereotypov nielen svojím obsahom a spracovaním, ale aj tým, že nebude publikovať inzerciu a reklamy. K predplatnému síce neponúkame zľavy v hypermarketoch a kozmetických štúdiách, ale našim najúprimnejším poďakovaním za Vašu priazeň je rozšírenie Vášho časopisu. Ostávame aj naďalej bez akejkoľvek reklamy a preto sa nemusíme spovedať žiadnym sponzorom, inzerentom ani politickým stranám. Práve toto je jediným a skutočným kritériom nezávislosti, vďaka ktorej môžeme slúžiť iba Vám, čitateľom. Aj z tohoto dôvodu sme výlučne závislí iba na predaji a predplatnom. Srdečne ďakujeme za Vašu podporu.

 

OBJEDNAŤ PREDPLATNÉ

ZDIEĽAJTE ČLÁNOK

Leave a Reply