Devátého prosince 2013 předložil ruský prezident Putin Státní dumě návrh rozsáhlé amnestie, která – jak prohlásil – se bude vztahovat na všechny osoby kromě pachatelů těžkých zločinů a násilí proti úředním osobám. Duma návrh posoudila v rekordně krátkém čase a 18. prosince byla amnestie takřka jednomyslně schválena. Oficiálně se tak stalo u příležitosti 20. výročí ústavy, avšak Putinovi odpůrci tvrdí, že to udělal, aby se před olympiádou v Soči zalíbil Západu. Možné to sice je, byl by to ovšem dost nešikovný způsob, protože by byl okamžitě vykládán jako projev strachu a posloužil by jako satisfakce všem těm propagátorům homosexualismu, rozzuřeným, že se našel někdo, kdo před nimi nepadl na zadek. Takové Putinovo gesto by také těžko přimělo Obamu, Camerona, Hollanda či Gaucka, aby změnili názor a do Soči se vypravili (jiná věc je, zda tam budou někomu chybět – na to se přesně hodí výrok z Poláčkovy knihy Bylo nás pět: „Nepřijdete, neodejdete. Jakáž pakáž!“). Pokud by už tato amnestie měla něco symbolizovat, byla by to naopak ruská síla, nikoli slabost: podívejte se, jak mocné je Rusko – může si dovolit pustit na svobodu i své největší kritiky a nepřátele! Tento postoj by také odpovídal Putinově mentalitě mnohem víc, než nějaká poraženecká podlézavost. Podstatná jsou však fakta a ne domněnky; a faktem je, že díky amnestii přestali být stíháni či vězněni největší miláčci většiny západních médií a kavárenských intelektuálů: Michail Chodorkovskij, členky Pussy Riot a aktivisté z Greenpace.
Členové této nesourodé skupiny lidí mají v očích svých příznivců jeden společný rys: jsou nevinní jako lilie. Mohli by třeba vyvraždit celou rodinu, ale na tom nezáleží, protože je soudili v Rusku a tam, jak známo, nikdo nespáchal to, za co ho zavřeli; všichni sedí za své politické přesvědčení, Putin je novodobý Stalin a tak dále. Tento způsob uvažování se u určitých jedinců vyskytuje tak často a pravidelně, že člověka nemůže nenapadnout, že je to snad projekce jejich vlastních názorů; že by se svými vlastními oponenty nejraději udělali to, co připisují Putinovi. Existuje-li despota, musí také existovat jeho oběti, to dá rozum. A pokud zrovna nejsou žádné po ruce, vytvoříme si je, jak prosté, milý Watsone! Takže tu teď máme Chodorkovského, nového Solženicyna; nikdo se nezamýšlí, zda obvinění, jež proti němu byla vznesena, náhodou nejsou pravdivá, zda se tento někdejší oligarcha a nejbohatší Rus opravdu nedopustil daňových úniků, zpronevěry a praní špinavých peněz. Kdepak! Je z něho „vězeň svědomí“, hotový světec, jen mu přilepit na hlavu svatozář. Jenomže on nebyl jediným andělem mezi samými ďábly, spíš si tak dlouho zahrával s ohněm, až se spálil; i Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že proti němu nebyl veden politický proces. Co na tom záleží, hlavně že je po ruce klacek na Putina! A tak všichni rázem zapomněli na své viny a s chutí si hodili kamenem, včetně Italů, kteří jsou se svým Berlusconim těmi posledními, kteří by k něčemu takovému měli právo. Nyní je Chodorkovskij díky amnestii na svobodě, zažádal si o vízum do Švýcarska, kde žije jeho rodina, a nic mu nebrání zahájit kariéru disidenta a budoucího laureáta Nobelovy ceny míru.
A co Pussy Riot, naše dvě vzpurné broskvičky? Sotva Marija Aljochinová a Naděžda Tolokonnikovová opustily vězeňského tábora, uspořádaly monstrózní tiskovou konferenci, za jakou by se nemusel stydět ani Obama s dalajlámou dohromady, a prohlásily, že se staly oběťmi komplotu Putina a pravoslavné církve. Ani na okamžik nepřipustily, že je za mříže dostalo to, co provedly v moskevském chrámu Krista Spasitele, nemluvě o jejich předešlých „performancích“. Vždyť jsou bojovnice za svobodu a umělkyně, což v jejich chápání znamená, že si mohou dovolit všechno a ostatní to musí mlčky snášet. Je příznačné, že svůj „boj za svobodu“ zaměřily právě na pravoslavnou církev – to umožnilo západním elitám, sdílejícím nenávist vůči křesťanství jako takovému, vyslovovat jim od začátku tak halasnou podporu. Kdyby své „vystoupení“ uskutečnily v mešitě (a přežily to), nikdy by se ve sdělovacích prostředcích nemohla objevit věta, že „urážka Boha“, zmíněná v rozsudku, je důkazem inkvizičního myšlení. Beztrestně se totiž smí urážet pouze křesťanský Bůh.
Nyní v sobě Pussy Riot objevily nové poslání. Hodlají se podílet na společném projektu Právní zóna a zlepšit podmínky v ruských věznicích. Nic proti tomu, pokud to opravdu myslí vážně a upřímně. Já se jen nemohu zbavit dojmu, že všechno, co dělají, je zase jen vypočítané na efekt a upoutání pozornosti. Čas ukáže, jestli jsem jim tentokrát křivdil nebo ne. Jen je zajímavé, že kdykoli se za mříže dostane někdo, kdo sám sebe považuje za tak významného, že se domnívá, že pro něj zákony neplatí, rázem chce začít reformovat vězeňství. U nás máme doktora Ratha, který se údělem vězňů nezabýval ani vteřinu, dokud se sám neoctl na rok a půl ve vyšetřovací vazbě, a Pussy Riot jsou stejný případ. Nepochybuji, že poměry v ruských věznicích a táborech jsou daleko tvrdší, než u nás, a že je toho spousta, co by se dalo (a mělo) změnit k lepšímu, a rovněž snad nemusím zdůrazňovat, že jsem proti jakémukoli šikanování, týrání nebo dokonce mučení odsouzených, ať už k tomu dochází kdekoli na světě; to však ještě neznamená, že právě od Pussy Riot budu čekat objektivní pohled na ruské vězeňství, nebo že české věznice přeměníme na rekreační střediska jen proto, že se v jedné z nich shodou okolností octl bývalý politický prominent, kterému se tam nelíbilo.
Zbývá ještě zmínit se o „třiceti statečných“, tedy aktivistech z hnutí Greenpeace, kteří byli 19. září 2013 zatčeni ruským komandem na palubě lodi Arctic Sunrise poté, co se pokusili obsadit ruskou vrtnou plošinu Prirazlomnaja v Barentsově moři. Ruští vyšetřovatelé, nevšímaje si záplavy protestů a vzteklých výkřiků, přicházejících „z celého světa“, je všechny posadili do chládku a obvinili z pirátství, což bylo později změněno na výtržnictví. Aktivisté zůstali ve vazbě do konce listopadu – pak byli sice propuštěni na svobodu, bylo jim však zakázáno opustit Rusko a trestní stíhání pokračovalo. Ukončila je až prosincová amnestie. Podle Putina je docela dobře možné, že celá akce byla provedena „na objednávku“, aby Rusku zabránila v těžbě ropy v Arktidě; pravděpodobnější ovšem je, že za tím stála jedině naivita a bohorovnost členů Greenpeace, kteří byli – jako většina aktivistů – přesvědčeni, že jim se nemůže nic stát a že si na ně nikdo netroufne. Tentokrát se přepočítali a snad si z toho odnesou poučení. Ale spíš ne. Někteří lidé jsou nepoučitelní.
A ještě poznámka na závěr: souběžně s amnestií věnovala světová média pozornost také jiné důležité události, k níž došlo v Rusku. Dvacátého třetího prosince zemřel ve věku 94 let Michail Kalašnikov, konstruktér proslulé automatické pušky AK-47. Neustále hledáme někoho, kdo změní svět, a tenhle člověk ho změnil. Neříkám, že k lepšímu. Ale změnil ho jako snad nikdo od dob Julia Oppenheimera a jeho atomové bomby.
Zdroj foto: businessinsider.com