Historie samostatné Benátské republiky se uzavřela roku 1797. De facto k tomu došlo v květnu, kdy Benátky obsadila francouzská armáda pod velením generála Bonaparta; de iure byl zánik tohoto státu stvrzen 17. října podpisem míru z Campo Formia, jímž převážnou většinu benátského území získali Habsburkové jako kompenzaci za ztrátu tzv. Rakouského Nizozemí (nynější Belgie) a držav v Itálii; zbytek připadl Francii a Bonapartem nově vytvořené Cisalpinské republice (zahrnující zhruba dnešní oblasti Lombardie a Emilia-Romagna). Rakouskou provincií bylo Benátsko (s krátkou přestávkou v revolučním období 1848-1849) až do roku 1866; tehdy po prusko-rakouské válce připadlo Itálii (jež se do konfliktu zapojila na straně vítězného Pruska) a tak to už zůstalo. Po téměř 150 letech pobytu ve sjednocené Itálii si ale někteří Benátčané řekli, že už toho bylo právě tak dost, a podnítili vypsání referenda o odtržení regionu od státu. Uskutečnilo se ve dnech 16. – 21. března 2014 a hlasovat bylo možno elektronicky, telefonicky nebo osobně ve speciálních stanech. Po sečtení hlasů bylo oznámeno, že z 3,8 milionu oprávněných voličů se zúčastnily téměř tři čtvrtiny a 89% se vyslovilo pro samostatnost.
Tento plebiscit – byť je jeho výsledek dostatečně průkazný – má ovšem zásadní vadu na kráse: není pro státní správu závazný, úřady k němu nemusí přihlížet a taky k němu bezpochyby přihlížet nebudou. Ani sdělovací prostředky mu nevěnovaly větší pozornost: ve zpravodajství českých televizních stanic se kupříkladu objevila pouze několikavteřinová informace, zařazená co do důležitosti kamsi mezi žertovné příhody diváků a reportáže o zvířátkách. Na internetu to sice bylo o něco lepší, autoři článků se však zpravidla snažili dávat benátské hlasování do souvislosti s novinářsky daleko atraktivnějším referendem na Krymu; naneštěstí pro ně nemají tyto dvě události (kromě okolnosti, že začaly ve stejný den) společného vůbec nic. Přesto by bylo chybou vidět v této iniciativě jen rozmar nerozvážných aktivistů nebo nostalgii po dávno minulých časech slavné a mocné Benátské republiky. Pravou příčinou byla dlouhodobá nespokojenost s přístupem italské vlády, jež podle mínění regionálních politiků využívá tamního bohatství, plynoucího jak z průmyslu, tak z turistického ruchu, a bere si na daních mnohem víc, než investuje; guvernér Luca Zaia uvedl, že tento rozdíl činí 21 miliard eur ročně. Benátsko navíc nemá status autonomní oblasti, což by mu umožňovalo nemalou část daňových výtěžků investovat přímo na svém území.
To všechno je sice hezké, ale právě skončené referendum bylo teprve prvním krůčkem v dlouhém pochodu; prozatím má asi stejný význam jako průzkum veřejného mínění s poněkud širším okruhem respondentů. Chtějí-li zastánci odtržení uspět, musí překonat ještě nemálo překážek: prosadit zákon o konání nového (tentokrát už oficiálně platného) plebiscitu v regionálním parlamentu, poté v parlamentu italském a nakonec i ve vládě. Navíc by se musela vyřešit kolize s ústavou, jež prohlašuje státní území za nedělitelné. Také lze sotva doufat, že italský kabinet a zákonodárci přivítají tuto iniciativu s porozuměním – žádná vláda nemá radost, když se jí její země rozpadá, a v případě Itálie by to Benátskem nemuselo skončit. Časovaná bomba je totiž ukryta i v dlouhotrvajícím napětí mezi chudým, převážně zemědělským jihem Apeninského poloostrova, a průmyslovým (a nepoměrně bohatším) severem, které se neustále dohadují, kdo na koho doplácí (pamětníci posledních let Československa si jistě vybaví, jak takové handrkování dokáže otrávit vzduch). Je tudíž téměř jisté, že Itálii v nepříliš vzdálené budoucnosti čekají krušné chvíle a secesionistické choutky Benátčanů by k všeobecnému klidu určitě nepřispěly; mohly by naopak spustit řetězovou reakci a je zcela pochopitelné, že centrální vláda se takovému vývoji bude bránit zuby nehty.
Ale budiž – dejme tomu, že se Benátsku ten husarský kousek podaří a Serenissima Repubblica di Venezia (Nejjasnější republika benátská, jak zněl jeden z jejích názvů) znovu povstane. Co se bude dít pak? Jaké budou její vyhlídky? Odpověď je stručná: nemá šanci. Státy Evropské unie se svorně postaví proti ní, nebude uznána, ocitne se v mezinárodní izolaci a Brusel jí znepříjemní život restrikcemi a naschvály, což je snad jediná disciplína, která mu jde výborně, alespoň vůči slabším. Průmyslová základna ani rozvinutý turismus nepomůžou a ani argumentace právem národů na sebeurčení k ničemu nepovede. EU i její členové toto právo samozřejmě uznávají – teoreticky. V praxi je schvalují jen tehdy, když probíhá pod jejich dohledem nebo chtějí-li někomu způsobit potíže. Myšlenka, že by bylo uplatněno v rámci Unie bez jejich souhlasu, je pro ně zcela nepřijatelná a pokud by se toho přece jen někdo odvážil, ihned by byl označen za separatistu, veřejně odsouzen a nemilosrdně pronásledován (odtud také mimochodem pramení hysterická reakce unijních elit na dění na Krymu; dobře chápou, že v Evropě by to mohlo být vnímáno jako vzor a učiní doslova cokoli, aby tomu zabránili – včetně použití násilí, bude-li to nutné).
Úvahy o osudu nezávislé Benátské republiky tudíž jsou – a ještě dlouho zůstanou – jen politickou fikcí. Na obzoru patrně není ani hlasování o odtržení Katalánska od Španělska, původně stanovené na 9. listopad 2014; španělský parlament však neposlušné provincii její choutky překazil a 20. února 2014 referendum zamítl. A tak jediným předem ohlášeným a závazným plebiscitem, jehož konáním si v letošním roce můžeme být jisti, je hlasování o odloučení Skotska od Británie, které se uskuteční 18. září 2014. Navzdory usilovným snahám Skotské národní strany přesvědčit voliče o výhodách samostatného státu to zatím vypadá, že její naděje budou zklamány; většina občanů je pro setrvání ve Spojeném království, přičemž počet příznivců nezávislosti se pohybuje mezi 35-38%. Čert ovšem nikdy nespí a tak bruselský strýček Barroso pro jistotu udělal na Skotsko zlý kukuč a pravil, že vybere-li si odtržení, bude pro ně „takřka nemožné“ stát se znovu členem EU. Patrně to bylo míněno jako pohrůžka, jenže já být Skotem, hlasoval bych po takovém vyjádření pro nezávislost všemi deseti. Řekněte sami – kdy se někomu naskytne příležitost utéct tak snadno a rychle z Evropské unie!
Zdroj foto: sellsword.wordpress.com