Hvězdná hodina předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky nadešla 17. ledna 2014, kdy ho Miloš Zeman oficiálně jmenoval premiérem. Do té doby byl hlavou státu pouze pověřen jednáním o sestavení vlády a při známé Zemanově potměšilosti nebylo vyloučeno, že Sobotka dá dohromady seznam kandidátů a prezident pak vybere za premiéra někoho jiného. Bylo by to sice velmi neobvyklé, ale Miloš Zeman je – jak ukázal už v případě Rusnokovy vlády – průkopníkem neobvyklých metod. Naštěstí pro Sobotku k tomu tentokrát nedošlo. Dá se ale v této souvislosti vůbec mluvit o štěstí?
Pozice Bohuslava Sobotky je na první pohled dostatečně silná: jeho strana vyhrála podzimní parlamentní volby, on sám vzápětí přestál pokus stranických špiček o puč (uskutečněný za tiché podpory prezidenta), dokázal se domluvit s hnutím ANO a s křesťanskými demokraty na sestavení vládní koalice… Jenže to všechno byla Pyrrhova vítězství – volební triumf, očekávaný na základě výsledků (krajně nespolehlivých) průzkumů, věštících ČSSD zisk kolem 30%, se nakonec scvrkl na bídných 20,4% (zatímco Babišovu hnutí, jemuž bylo ještě měsíc před volbami prorokováno stěží 10%, se posléze podařilo nasbírat téměř 19%); úspěšně potlačené spiknutí sice vnitrostranickou prozemanovsky laděnou opozici na nějaký čas zastrašilo, existovat však nepřestala, a nad jednáními o vládní koalici se jako biblické mene tekel vznášelo vědomí, že faktickým vítězem voleb je Andrej Babiš a jeho nohsledi z hnutí ANO. Zvládnout tudíž úřad premiéra v situaci, kdy mu prezident nemůže přijít na jméno, protivníci ve vlastní straně číhají na každý chybný krok a loajalita koaličních partnerů je pouze nedbale předstíranou kamufláží, by dalo práci i ostřílenému politickému rváči, natož profesionálnímu aparátčíkovi Sobotkovi, který celý svůj produktivní život strávil vysedáváním v parlamentu. Právě jeho bezvýraznost mu zdánlivě paradoxně zajistila největší výhodu v zápasu s pučisty – nikdo totiž nečekal, že se dokáže vzchopit k tak silnému odporu. Byla to však výjimka, potvrzující pravidlo; tehdy bojoval nejen o křeslo předsedy sociální demokracie, ale především o své politické přežití, a pud sebezáchovy dokáže s člověkem za určitých okolností udělat divy.
Otázkou zůstává, zda si je Bohuslav Sobotka vědom, na jak tenkém ledě se pohybuje; domnívá-li se ovšem, že jakožto premiér bude vládě opravdu šéfovat, je na velkém omylu. Nejdůležitějším členem kabinetu totiž není on, nýbrž předseda hnutí ANO Andrej Babiš.
První cesta Andreje Babiše ve funkci ministra financí a vicepremiéra pro ekonomiku, podniknutá pouhý den po jeho jmenování, vedla do Bratislavy, kde se zúčastnil soudního líčení ve věci sporu se slovenským Ústavem paměti národa, zda byl či nebyl agentem StB. Rozhodnutí nepadlo, soud byl pouze odročen na 14. dubna, kdy mají vypovídat další svědci; takový vývoj byl koneckonců pravděpodobný a člověk nemusí být žádný jasnovidec, aby pochopil, že takhle se to může táhnout ještě celá léta a než se soud dobere nějakého verdiktu, Andrej Babiš možná v klidu skoná sešlostí věkem. Ať už to dopadne jakkoli, kauza Babišovy spolupráce s StB, jež řadu měsíců zaměstnávala českou veřejnost a poskytovala vděčné téma sdělovacím prostředkům, je v této chvíli vlastně už passé, protože vzestupu „řepkového barona“ a druhého nejbohatšího občana České republiky (jeho majetek se v roce 2012 odhadoval na 75-90 miliard korun) beztak nezabránila: dostal se nejen do parlamentu, ale i do vlády, a v české politice se stal bez nadsázky „osobou, bez níž to nejde“, takže se kvůli jeho vládnímu angažmá musely obcházet a ohýbat zákony. Je příznačné, že tyto pochybné praktiky, které před volbami tak důsledně kritizoval, mu nyní nejen nevadí, ale naopak je bere jako zcela normální.
Andrej Babiš je takový česko-slovenský Próteus – má mnoho tváří a snad jen on sám ví, která je ta pravá. Jednu z nich představil v květnu 2012 v pořadu ČT1 „Máte slovo“. Patrně to měla být etuda na téma „rázný podnikatel“, jenže to trochu přehnal a předvedl tak odporného hulváta, že to chvílemi vypadalo, že mu moderátorka dá pár facek. Být to před volbami, prohrál by je na celé čáře. Naštěstí se ho ujali profesionálové z renomované americké agentury PSB (Penn Schoen Berland); ti ho zkulturnili a vytvořili mu image vlídného usměvavého strýčka, který se obětoval a pustil se do boje za očistu politiky, ovládané prohnilými stranami. Přesvědčit občany, že tato iluze je pravdivá, ho (podle jeho vlastních slov) stálo sto milionů, ale podařilo se; lidem dokonce nevadilo, že je bohatý, což je jinak věc, jež se v Čechách neodpouští. Volební úspěch jeho hnutí, dosáhnuvšího oproti prognózám téměř dvojnásobného zisku, byl tak výrazný, že to zaskočilo všechny včetně samotného Babiše. Hlasy voličů nastolily situaci, v níž bez ANO nebylo možné dát dohromady žádnou funkční vládu, takže bylo jasné, že se hnutí na jejím sestavení prostě bude muset podílet, ať přímo (tj. že se stane jejím členem) nebo nepřímo (její tolerancí). Babišovi nějakou chvíli trvalo, než si to uvědomil a přestal opakovat stokrát vyřčené slogany o kmotrech a mafiánech. Poté se však nabízené příležitosti chopil s veškerou razancí ostříleného vyjednavače a prohnaného byznysmena. Pro sebe získal klíčový resort financí a členové jeho hnutí obsadili kromě jiného ministerstvo pro místní rozvoj, dopravu a životní prostředí, tedy hlavní přístupy ke zdrojům evropských dotací (s výjimkou ministerstva zemědělství, jež připadlo lidovcům). A protože řepkový baron ovládá „své“ hnutí železnou rukou, nehrozí, že by tito ministři vyvíjeli aktivity, o nichž by nevěděl. Prakticky je to stejné, jako by tam všude seděl sám, a skýtá mu to příležitosti, o jakých se mu ještě nedávno ani nesnilo.
Andrej Babiš už před volbami tvrdil, že stát by se měl řídit jako firma. To spustilo celou lavinu debat na téma, čím se stát liší od firmy a proč s ním nelze takovým způsobem zacházet. Tato argumentace by snadno vydala na celou knihu, všem těm ekonomům a politologům ale uniklo, že hlavním slovem v oné větě není „firma“, nýbrž „řídit“. A o to jde Babišovi především. Jeho původní předpoklad byl, že ve volbách 2013 získá ve sněmovně nějakých 20 křesel, stáhne se do opozice a bude dál sbírat body pohodlnou kritikou zkorumpovaných politiků (a zároveň bude přímo „u zdroje“ a nebude muset spoléhat na nejistý lobbing); až uplynou čtyři roky a ČSSD, ODS a další parlamentní strany se definitivně historicky znemožní, hnutí ANO suverénně ovládne další volby a Babiš konečně bude moci řídit stát podle vlastních představ. Naneštěstí pro něj tyto plány tak docela nevyšly; zvítězil dřív, než zamýšlel, takže byl nucen improvizovat a podělit se o moc s těmi, které předtím tak plamenně odsuzoval. Jak bylo řečeno, i tak z toho vytěžil maximum, v dlouhodobém pohledu ale může jen ztratit, jelikož bude spoluodpovědný i za vládní prohry a neúspěchy, které nevyhnutelně přijdou.
Srovnáme-li Sobotkovu vládu s tolik zavrhovaným a vysmívaným kabinetem Petra Načase, s jistým údivem zjistíme, že je jeho dokonalým zrcadlovým odrazem. Na jedné straně slabý premiér, jenž se s vypětím všech sil snaží tvářit sebevědomě a přitom nemá podporu ani ve své vlastní partaji, a na druhé straně ministr financí, který se pro změnu snaží předstírat, že není nejmocnějším členem vlády, a ve skutečnosti si bude dělat, co bude chtít a jak dlouho bude chtít. Pokud uzná za vhodné celý ten koaliční cirkus ukončit, udělá to bez mrknutí oka a Bohuš Sobotka bude ten poslední, kdo by mu v tom dokázal zabránit.
Zdroj foto: ateo.cz