Okolí černobylské jaderné elektrárny se po katastrofě změnilo na oblast nebezpečnou pro život. Jsou však i jiná, méně známá místa, které poznačila lidská činnost nebo selhání v souvislosti s jadernou energií. Rád bych vzpomněl dvě z nich.
Jezero Karačaj
Tato vodní plocha, nacházející se dnes na území Ruska se stala vlivem působení člověka, tak zdraví nebezpečnou, že ani nemusíte vkročit do samotné vody, aby vás několikaminutový pobyt na břehu jezera nestál život.
Jezero se stalo součástí uzavřeného cyklu oběhu chladící vody patřící k závodu na výrobu jaderných zbraní, který začalo stavit 70 tis. vězňů už v roce 1941 a samotný podzemní komplex roku 1945 s původním označením Krasnojarsk-24, celá oblast se stala známou pod názvem Čeljabinsk-40, později Majak.
Samotné zařízení na výrobu atomových zbraní dostalo název Ozjorsk (dříve oblast Čeljabinsk-65). Pracovní podmínky byli asi nevídaně kruté (především kvůli radiaci), protože prý měli vězni na výběr mezi 25 lety na Sibiři nebo 5 let prací na Majaku.
Nejdříve byla radioaktivní voda vypouštěna do řeky jménem Teča, ale přišly obrovské dopady, kterými trpělo nejen obyvatelstvo po jejím toku, jež donutily stavitele hledat jiná řešení. Zvolili právě jezero Karačaj, jako bezodtokové skladiště radioaktivní vody, ale i zpětný zdroj.
Tímto rozhodnutím došlo k velkému znečištění na jednom místě. Nucení pracovníci dostávali dávku 95 REM před rokem 1951 a dávky se dále zvyšovaly, přičemž mezní dávkou pro člověka je 2 REM.
První z katastrof, která Majak postihla 29. září 1957, byla exploze zásobníku na radioaktivní odpad v tehdy utajovaném podzemním komplexu, takže okolní obyvatelstvo nebylo nijak informováno o hrozícím nebezpečí.
Síla výbuchu se rovnala výbuchu sto tun TNT. Zasaženo bylo na 250 tisíc lidí a uvolněná radiace se odhaduje na čtvrtinu množství uvolněného po černobylské havárii.
V roce 1967 zastihla zdejší oblast velká sucha, která obnažila nánosy bahna na březích jezera. Tím se do vzduchu začal dostávat jemný prach radioizotopů, jenž zasáhl asi na půl milionu lidí, u nichž těžko dnes sčítat následky.
Krátce na to se začalo se zavážkou jezera a dnes většinu nahromaděného odpadu zakrývá na sto tisíc panelů.
Zajímavé taky je, že o zmiňovaných ruských haváriích měla informace CIA, ale v té době je tajila, aby nevzbudila na domácí půdě strach z jaderného programu.
Dnes do této zhoubné oblasti dosahuje ruka byznysu ze Spojených států, a nejsou to žádní malí hráči. Společnost Non proliferation Trust Inc (NPT) lobbuje od roku 1998za komerční úložiště vyhořelého radioaktivního paliva, nejen v Rusku.
V pozadí NPT stojí velmi zajímaví lidé, mezi nimi například:
Bruce DeMars (bývalý šéf flotily jaderných ponorek a reaktorového programu, dnes výkonný ředitel NPT.)
William Webster (dříve ředitel nejen CIA, ale také FBI, dnes je vrchním správcem Minatom Development Trust (MDT) vlastnícího 60 % NPT.)
Thomas Cochran (ředitel the Natural Resources Defense Council (NRDC), nyní správce The Russian Environmental Trust (RET), který vlastní 30 % NPT.)
Otázkou zůstává, co se bude s podobnými toxickými smetišti dít nadále? Nenaučily jsme se až moc po sobě všechnu špínu a problémy jen přikrývat, zametat pod koberec, schovávat a pak se tvářit že o ničem nevíme?
Three Mile Island
V roce 1978 byl dostavěn druhý reaktor elektrárny na ostrově Three Mile Island poblíž hlavního města Pensylvánie v USA.
Druhý reaktor byl do provozu uveden 30. prosince 1978, hned tři měsíce po dostavbě, i přes několik závad. Provozovatel MetEd tím ušetřil na daních 100 mil. dolarů. Na jaře 28. března 1979 v ranních hodinách se opakovala závada, se kterou se už nejednou pracovníci setkali – porucha čerpadla sekundárního potrubí – všechny automatické kontrolní mechanismy zafungovali, jak měly a reaktor se zastavil.
Pro tento den bylo ale přece jenom něco jinak. Pojistný ventil se zablokoval v otevřené poloze, tím klesal tlak v trubkách a prostory kolem reaktoru zaplavila radioaktivní voda. To už pracovníci věděli o problému, ale ne o jeho skutečné příčině. Další souhra nešťastných okolností a špatného vyhodnocení situace vedla k přehřátí chladící vody v reaktoru a roztržení palivových tyčí. Reaktor se začal tavit a do ovzduší nad elektrárnou stoupala pod tlakem radioaktivní pára a plyny.
Společnost MetEd tajila samotnou nehodu a až po dvou dnech mohly vládní úřady nařídit evakuaci přes 200 tisíců obyvatel, mezi nimi tisíců žen a dětí.
To už se však největší množství radioaktivity rozneslo až za hranice evakuované oblasti.
„Důsledkem tajení a manipulací je, že dodnes nikdo neví, kolik tehdy uniklo radioaktivních látek,“ říká Dr. Ernest Sternglass, profesor radiologie na Pittsburgské univerzitě.
„Lidé byli vystaveni mnohem vyšším dávkám, než je oficiálně uváděno,“ říká Dr. Bernd Franke, ředitel Institutu pro výzkum energie a životního prostředí, který prováděl rekonstrukci úniku radioizotopů. „Vyskytovala se místa s lokální vysokou úrovní radiace, která vůbec nebyla odhalena.“
Navzdory jasně doloženým příkladům však oficiální studie konstatují, že únik neměl žádné vlivy na okolní prostředí. Některé z těchto oficiálních studií byly kritizovány odborníky, např. Dr. Hutchunsonem, profesorem epidemiologie Harvardské univerzity.
Je opravdu zajímavé, jak se lidstvo naučilo tak neohrabaně zacházet s tak zřejmým nebezpečím, které sice není okem viditelné, ale o to zákeřnější. Podle mne by měly v takto závažných věcech týkajících se nás všech spolupracovat různé státy mezi sebou, a ne tutlat možná rizika i před domácím obyvatelstvem v zájmu zisku, nebo dobrého jména společnosti.