Už už se zdálo, že naši lidskoprávní aktivisté se uložili k zimnímu spánku, tento dojem byl však mylný. Šestadvacatého listopadu náhle vylezli ze svých doupat s peticí, adresovanou „předsedům politických stran, jednajících o sestavení vlády ČR“ a podporovanou čtyřicítkou nevládních organizací a známých osobností, mimo jiné Michaelem Kocábem, Petrem Uhlem či Džamilou Stehlíkovou. V tomto dokumentu se upozorňuje na neradostný stav české společnosti, ohrožované „nezaměstnaností, nárůstem chudoby a sociálního vyloučení“; politickým elitám je vytýkáno, že na tyto hrozby reagovaly nedostatečně nebo vůbec, v důsledku čehož došlo k „prohloubení politické i morální krize většinové společnosti včetně zvýšených bezpečnostních rizik“. A jak z této neveselé situace ven? I na to mají autoři petice odpověď: je třeba podpořit neziskovou sféru a zřídit příslušný koordinační a reprezentační orgán, nejlépe Ministerstvo pro lidská práva, menšiny a rovné příležitosti.
Copak o to, pár nových ministerstev bychom klidně uživili – beztak se nemohu zbavit dojmu, že nabídka je v tomto směru žalostně neúplná. Je přece tolik oblastí lidské činnosti, které nemají své ministerstvo a měly by je mít! Ideální by byl stav, mnou pracovně nazvaný „princip vyváženosti úřadů“ – ideálním příkladem, jak by to mělo vypadat, je ministerstvo zahraničí s ministerstvem vnitra jako protiváhou. V jiných oblastech bohužel takovou harmonii nenajdeme. Existuje ministerstvo obrany – a kde je ministerstvo útoku?! Máme ministerstvo kultury – a co takhle ministerstvo barbarství?! Nu a pokud by bylo zřízeno ministerstvo lidských práv, snad by konečně přišla řada i na ministerstvo lidských povinností, které bychom, upřímně řečeno, potřebovali jako sůl.
Obávám se však, že tento můj nápad neprojde – mluvit o povinnostech není dost populární v době, posedlé právy všeho druhu. A přitom jsou to spojité nádoby, jedno bez druhého není myslitelné. Právě tak bychom mohli se smrtelně vážnou tváří tvrdit, že je normální chodit jen po jedné noze. Dalším typickým symptomem naší choré epochy je podivná víra, že jakékoli společenské problémy se vytratí, nebudeme-li si jich všímat. A pokud to přece jen nepomůže, zaručeně se jich zbavíme zřízením nějakého úřadu. Tento způsob „řešení“ se používá tak často a pravidelně, že naši potomci jednou budou 21. století nazývat „věkem zbytečných úřadů“ s toutéž samozřejmostí, s jakou my označujeme 19. století za „věk páry“ a 20. století za „věk atomu“.
Signatáři zmíněné petice (a nejen oni) zdůvodňují svou zálibu v úřadech rostoucím radikalismem, nesnášenlivostí a přehlídkou nejrůznějších –ismů a –fobií. Domnívají se patrně, že tyto nežádoucí jevy vymizí, budeme-li mít ještě více organizací, bombardujících nás hromadami zákonů, vyhlášek a nařízení. Nuže, nevymizí. Předpoklad, že radikalismus a nesnášenlivost jsou jakýmisi chorobami, čekajícími na vyléčení pomocí nejrůznějších zákazů a příkazů, je chybný, a jeho tvrdošíjná aplikace nepovede ústupu zmíněných negativních jevů, nýbrž naopak k jejich nárůstu. Nikoho rozumného by přece také nenapadlo léčit člověka, jenž omylem spolkl jed na krysy, podáním další dávky. Nikoho kromě lidskoprávních aktivistů.
Aby nedošlo k omylu – rozhodně nejsem nepřítelem lidských práv. Jen mne znepokojuje hypertrofie celé té lidskoprávní agendy. Už Gilbert Keith Chesterton varoval před spouští, kterou mohou napáchat ctnosti, utržené ze řetězu, a tohle je typický příklad. Z dobré a prospěšné myšlenky se stala ideologie, kombinovaná s průmyslem. Ba co hůř, stal se z ní klacek, vznášející se nad hlavami potenciálních odpůrců, kteří by si troufli nahlas říct, že lidská práva by měla platit pro všechny stejnou měrou, že není možné zaměřit se na určitou část občanů (ať už byla vybrána podle jakéhokoli klíče) a pak pro ni požadovat více práv, než má zbytek společnosti, a vůbec že činnost všech těch nevládních organizací spočívá ponejvíce ve snaze získat dotace a současně obhájit svůj raison d‘être neustálým objevováním dalších a dalších údajně diskriminovaných skupin obyvatelstva. Proti takovýmto oponentům používají aktivisté čtyři kouzelná slova: rasista, nacista, extremista a xenofob. Záměrně jsem zvolil výraz „kouzelná“, protože přesně vystihuje, způsob, jímž je s těmito slůvky zacházeno – netvoří součást nějaké promyšlené argumentace, nýbrž jsou používána přesně jako zaklínadlo, sloužící k zahnání zlých duchů. Kdybychom tyto výkřiky brali vážně, došli bychom zanedlouho k přesvědčení, že drtivá většina národa se zabývá pouze týráním a šikanováním zbytku populace. Pochopitelně to není pravda; navíc je to velmi urážlivé a hlavně – tento způsob zastrašování se začíná míjet účinkem. Není divu: pokud budete stále dokola poslouchat tytéž výrazy, přestanete je dříve či později vnímat, tím spíš, že jejich ustavičným opakováním se z nich vytratil téměř veškerý dehonestující potenciál. Staly se z nich jen další prázdné fráze – kouzlo se téměř úplně vytratilo. Jedinou sférou, ve které si svou moc přece jen v určité míře zachovalo, je politika. Na jednu stranu to lze chápat – veřejní činitelé mají co ztratit a označení „extremista“ není příliš salonfähig. Chovají se tedy s patřičnou vstřícností, motivovanou buď upřímným přesvědčením, vypočítavostí anebo zcela obyčejným strachem. Na druhé straně ale snadno zapomínají, že je tu mocnější síla než všechny lidskoprávní organizace dohromady, totiž volič.
To ovšem neznamená, že by u nás nebyli příznivci nacismu. Jsou. Máme také anarchisty, nihilisty, trockisty a různé další –isty. Jejich společným rysem je, že na zbytek populace mají zcela zanedbatelný vliv. To, co lidskoprávní aktivisté vydávají za důsledek zhoubných náckovských rejdů, je toliko výrazem podrážděné reakce na jejich neustálé vlezlé snažení v kombinaci s rozčarováním občanů nad zbabělostí politiků. Důsledkem je pak pravý opak stavu, který si aktivisté (alespoň verbálně) tak toužebně přejí: ne uklidnění společnosti, nýbrž vzestup radikalismu, ne všeobecný soulad a tolerance, nýbrž neustálé vzájemné výčitky mezi majoritou a minoritami (což je obhájci lidských práv paradoxně vykládáno jako důkaz jejich potřebnosti a pobídka k další usilovné činnosti a bludný kruh se tak uzavírá). Kam to může vést, ukázaly nedávné krajské volby na Slovensku a vítězství Mariana Kotleby, po němž establishment ovládlo čiré zděšení a sdělovací prostředky kolektivní hysterie s obvyklými zaříkadly typu „nacista“, „neonacista“, „nacionalista“, „fašista“, „extremista“, „nácek“ atd. Upřímně řečeno, je úplně jedno, jestli je Kotleba nacista nebo maoista nebo džinista, kvůli tomu totiž volby nevyhrál; voliči mu dali hlasy proto, že slíbil řešit problémy, které je dlouhodobě trápí. A pokud slovenští politici hledají viníka, dal bych jim s dovolením radu: podívejte se do zrcadla! Co se stalo, je jen důsledkem vaší dlouhodobé váhavosti, nečinnosti, politicko-korektního pokrytectví, jež nás všechny rozežírá spolehlivěji než lepra, bagatelizace obtíží… Vy a vám podobní se neustále oháníte bojem proti extremismu a bůhvíčemu ještě, ale přitom máte na jeho růstu tu největší vinu! Kotleba nespadl z Marsu – vy sami jste ho stvořili a teď se divíte!
Vede z toho marasmu, v němž se západní společnost, vedená bezzásadovými politiky a sužovaná aktivisty všeho druhu, vůbec ještě cesta ven? Věřím, že ano a věřím také, že by stačilo jen málo: uvědomit si, že dobré vlastnosti se nedají nadekretovat a jejich nedostatek trestat, nesvazovat lidi byrokratickými a ideologickými nesmysly, spolehnout se jejich vrozenou slušnost a smysl pro spravedlnost a doufat, že ve své drtivé většině přece jen ještě nejsme tak zkažení, abychom zapomněli na něco, čemu se dříve říkalo křesťanské milosrdenství. Pomoc bližním byla a je záslužnou činností – pokud je poskytována dobrovolně. Je-li požadována či dokonce nařizována, ztratí jakýkoli pozitivní smysl, neboť bude jednou stranou považována za otravnou povinnost a druhou stranou za samozřejmé privilegium, jež lze vymáhat doslova všemi prostředky. Ano, stačilo by jen málo…jenomže pro řadu mocných tohoto světa je to strašně moc. Tolik, že se to vymyká jejich představivosti; raději se budou dál ohánět Hitlerem, přičemž netuší to, co dobře věděli staří mágové – že není radno pronášet ďáblovo jméno příliš často a nahlas. Mohlo by se totiž stát, že ďábel opravdu přijde.