Quo vadis, Ukrajino?

Add Comment

Na Ukrajině se to mele.

To zase není nic tak překvapivého. Na Ukrajině se to mele každou chvíli a k výbuchům pouličních nepokojů obvykle stačí málo. Stěží by si někdo dokázal vzpomenout, kolik jich už od takzvané „oranžové revoluce“ v listopadu 2004 bylo. A příčina je vždycky stejná – neshody mezi proruskou a prozápadní části ukrajinské společnosti.

Záminkou k rozpoutání prozatím poslední vlny demonstrací bylo rozhodnutí ukrajinského prezidenta Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s EU. Měl to být zlatý hřeb summitu Východního partnerství, konaného 28. – 29. listopadu 2013 ve Vilniusu. Místo toho přišla studená sprcha a pro Evropskou unii i pořádná blamáž. Donedávna byla nabídka na připojení považována za něco, co se neodmítá; bylo nepředstavitelné, že by si někdo dovolil dát Bruselu košem. Jenže časy se očividně změnily a rok 2013 znamenal zlom – nejdřív přerušil přístupové rozhovory Island a pár měsíců poté couvla i Ukrajina. Aby ženichovi během jednoho roku utekly od oltáře hned dvě nevěsty, to už je trochu moc. A tak není divu, že Unie zuří – tím víc, že dobře ví, že za bukem se šklebí Putin, který ještě přilil olej do ohně tvrzením, že Brusel hrozil Ukrajině podněcováním davových nepokojů, pokud dohodu nepodepíše. Těžko říct, zda v tom má prsty EU nebo ne, faktem však je, že nepokoje opravdu nastaly. Je obtížné odhadnout, kolik demonstrantů se jich v Kyjevě i dalších velkých městech účastní, takže zpravodajské agentury prostě konstatují, že jsou jich „tisíce“, což je číslo dostatečně neurčité, aby se do něj vešlo téměř cokoli. Svou trochou do mlýna – jak se dalo čekat – přispěly s vkusem sobě vlastním i členky hnutí Femen, jež se v bezpečí vzdálené Paříže demonstrativně vymočily na fotografie ukrajinského prezidenta. Kdo ví, možná šlo víc o self-promotion této svérázné skupiny, v každém případě se jim však téměř podařilo udělat ze mne Janukovyčova přívržence.

Jediné, co je o této zamotané situaci možné s určitostí říci, je, že všichni zúčastnění nesou svůj díl viny. Jak Evropská unie, která si při jednáních s Ukrajinou počínala s jemností příslovečného slona v porcelánu, tak Rusko, jež svého západního souseda vcelku pochopitelně zahrnuje do své sféry vlivu a nevynechá jedinou příležitost, aby mu to dalo patřičně najevo, tak i samotná Ukrajina, nad níž se vznáší Damoklův meč bankrotu (neobvyklý to úkaz – zpravidla se země ocitají na pokraji krachu až po připojení k Evropské unii) a která se potácí ode zdi ke zdi ve snaze zajistit si finanční pomoc. EU sice nabídla 610 milionů eur, ovšem jen pokud bude Ukrajina souhlasit s programem ekonomické restrukturalizace podle unijních pravidel, což by si (podle prohlášení premiéra Azarova) vyžádalo náklady ve výši 160 miliard eur. A tak ukrajinská politická reprezentace raději udělala čelem vzad.

Ukrajina je vlastně nešťastná země, o kterou se neustále někdo přetahuje. Nejdřív ji ovládali Tataři, pak byla součástí polsko-litevského soustátí, od něhož ji postupně získalo Rusko. Po pádu carského režimu se sice nakrátko osamostatnila, ale zanedlouho ji bolševici dobyli zpět (snad nejhorší kapitolou jejích dějin byl hladomor v letech 1932-33, vyvolaný stalinskou kolektivizací, jemuž padl za oběť blíže neurčitelný počet lidí – minimální odhady uvádějí 2,5 milionu mrtvých!). Následoval vpád Němců (na které se Ukrajinci zpočátku dívali jako na osvoboditele od Stalinovy hrůzovlády) a poté opět návrat Rusů. Nezávislosti se Ukrajina dočkala až v srpnu 1991, vnitřní jednoty naneštěstí nikoli. Politickou roztříštěnost (východní část země tradičně tíhne k Rusku, zatímco západ Ukrajiny hledí spíše „do Evropy“) ještě podtrhuje roztříštěnost náboženská, a všechno dohromady tvoří zdroj neustálého napětí a konfliktů uvnitř ukrajinské společnosti.

Na jednu stranu je snaha části Ukrajinců vymanit se z ruského vlivu pochopitelná. Jenomže s Ruskem se to má tak: můžete je obdivovat, můžete je nenávidět, ale nikdy je nesmíte ignorovat a už vůbec ne podceňovat. Na Ukrajině samozřejmě nejsou tak hloupí, aby to nevěděli a odtud pramení všechny snahy dostat se pod ochranná křídla Evropské unie. EU roku 2013 je naneštěstí všechno jiné než mocný protektor a ekonomický spasitel. Je to spíš vyžilý hochštapler s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou a jediné, čeho má nadbytek, jsou dluhy a líbivé fráze. Brusel se navíc příliš neorientuje v ukrajinské realitě, v níž se naopak Moskva vyzná velmi dobře. Člověka nemůže nenapadnout, jestli by nakonec nejlepším řešením pro Ukrajinu nebyl scénář, o němž se uvažuje už řadu let, totiž rozdělení země na proruskou východní část a proevropskou část západní. Rozhodně by to bylo přijatelnější než občanská válka, v níž mohou ustavičné rozmíšky snadno přerůst.

A tak snad jediným pro Unii pozitivním výsledkem summitu Východního partnerství byl podpis asociační dohody s Moldavskem a Gruzií. Útěcha to je ovšem poněkud chabá a zejména v případě Gruzie je záhadou, co si od toho tento stát (kromě popíchnutí Ruska) vlastně slibuje. Očekává-li blahobyt, pak marně – nedostaví se. Očekává-li ochranu, pak rovněž marně – Brusel je příliš daleko a než by se k něčemu rozhoupal, bude po Gruzii, nehledě k okolnosti, že je „statečný“ jen vůči slabším. Z geografického hlediska navíc není jasné, zda Gruzie leží v Evropě nebo v Asii. Zpravidla se kompromisně uvádí, že část jejího území patří tam a část tam. Není ale vyloučeno, že jde o geniální strategický tah Evropské unie, jejíž vedení rozhodlo, že je čas postoupit na vyšší úroveň sjednocovacího procesu; zanedlouho se možná přejmenuje na Euro-asijskou unii a kdoví – třebas se dočkáme i dne, kdy dojde ke slavnostnímu podpisu asociačních dohod s Indií, Čínou a Japonskem. A to bude teprve mazec! Kdo si pak ještě vzpomene na nějaké ukrajinské odmítnutí…

Foto: AP Foto: Sergei Chuzavkov

Vladimír Marek
...

Pridaj komentár

  & Časopis