Třetí Řím?

Většina západních mainstreamových novinářů referuje o Vladimiru Putinovi dvěma způsoby: buď ho kritizují nebo si z něj dělají legraci. Čas od času však ruský prezident řekne či uskuteční něco důležitého, co dost dobře nelze ani odsoudit ani zesměšnit. V takovém případě se obvykle sáhne k „záložnímu plánu“, který má rovněž dvě varianty – podle té první se dané události sice věnuje pozornost, ovšem jen nezbytně nutná, a bez nejmenší stopy uznání či pochvaly. Ty jsou zřejmě přísně zapovězeny i tehdy, jedná-li se o čin vysloveně pozitivní. Názorně jsme to mohli vidět na sklonku léta 2013, kdy Putin a ruská diplomacie fakticky zabránili Spojeným státům v napadení Sýrie a uštědřili Baracku Obamovi takovou lekci z vysoké politiky, jakou žádný americký prezident nedostal od dob Zátoky Sviní. Ruský podíl na rozuzlení situace, v níž se užití vojenské síly zdálo být neodvratné, byl v řadě článků a reportáží bagatelizován stejně snaživě jako do očí bijící diletantství „nejmocnějšího muže planety“ a jeho ministra zahraničí (jenž paradoxně dal k tomuto řešení podnět svým lehkovážným prohlášením na tiskové konferenci v Londýně, že Sýrie může předejít útoku USA, pokud do týdne odevzdá všechny chemické zbraně). Čtenáři ani diváci se však mediální zdrženlivostí oklamat nenechali – komentáře na sociálních sítích zpravidla zněly, že svět je vzhůru nohama, když bývalý agent KGB zabránil laureátovi Nobelovy ceny míru v rozpoutání další války.

Druhá varianta, jak se vypořádat s „nepohodlnými“ Putinovými vystoupeními, je zároveň ta nejjednodušší – ignorovat je úplně. A přesně to se stalo i s takzvanou „Valdajskou řečí“, kterou ruský prezident pronesl 19. září 2013 na zasedání stejnojmenného klubu (založeného v roce 2004 a oficiálně vedeného jako diskusní fórum o současném Rusku a jeho úloze v moderním světě). Putin, čerstvě ověnčený vavříny za rozhodující podíl na smírném ukončení mezinárodní krize kolem Sýrie, sršel optimismem a sebevědomím, a přednesl mimořádně zajímavý projev, jenž byl živě vysílán v ruské televizi, zatímco zahraniční média jej svorně přešla zarputilým mlčením. Stačí citovat jednu krátkou pasáž a rázem nám bude jasné, proč:

„Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi.

Co jiného by mohlo být větším svědectvím o morální krizi lidské společnosti, než ztráta schopnosti sebereprodukce. Dnes téměř všechny vyspělé země již nejsou schopny se reprodukovat, dokonce s pomocí migrace. Bez hodnot založených v křesťanství a jiných světových náboženství, bez standardů morálky, které se formovaly tisíce let, lidé nevyhnutelně ztratí svou lidskou důstojnost. My považujeme za přirozené a správné hájit tyto hodnoty. Je třeba respektovat právo jakékoli menšiny na odlišnost, ale také práva většiny by neměla být zpochybňována“ [i]

A jako ozvěna těchto slov zazněl hlas ruského patriarchy Kirilla, který o tři měsíce později na adresu západního establishmentu zahřímal, že přestože ustavičně mluví o obraně lidských práv a svobod, cílevědomě potlačuje křesťanské hodnoty a že jeho počínání má zcela zjevně protikřesťanský a protináboženský charakter.

Dostalo-li se Putinovi podpory v osobě nejvyššího představitele ruské pravoslavné církve, je evidentní, že „Valdajská řeč“ nebyla populistickým rozmarem autokratického prezidenta, nýbrž že jde o jeden ze symptomů změn, k nimž v Rusku v poslední době dochází; že tato země po létech rozpačitého přešlapování a vzpamatovávání se z rozpadu impéria začíná chytat čerstvý vítr do plachet a nabírá nový kurs. Jenže jaký? Máme snad opravdu uvěřit, že se Rusko (Rusko!) hodlá stát ochráncem evropských tradic a hodnot? Vždyť to zní jako špatný vtip!

Jenže v tom to právě vězí – náš pohled na tuto zemi není nezaujatý. Je až příliš ovlivněn negativní historickou zkušeností a soustavnou masáží sdělovacích prostředků, v nichž je putinovské Rusko líčeno jako převtělení Sovětského svazu a hlava státu jako pokračovatel bolševických vůdců. Nuže, nic není vzdálenějšího skutečnosti. Rusko není žádný SSSR a Putin má na míle daleko k Leninovi či Brežněvovi; pokud ho stůj co stůj chceme k někomu přirovnávat, pak spíše k osvíceným samovládcům z předrevolučních časů, což nemusí být nutně na závadu v zemi, jež je odedávna rozkročena mezi Evropou a Asií, a jejíž obyvatelé jsou podvědomě tak zvyklí na vládu s jistými prvky orientální despocie, na svého „dobrého cara“, že to z nich nedokázalo vytlouct ani tři čtvrtě století komunistické tyranie. A ať se to komu z nás líbí nebo ne, Vladimir Putin v takového „dobrého cara“ dozrál – vypracoval se v jednoho z nejnadanějších a nejvýraznějších politiků počátku 21. století a není vyloučeno, že (přinejmenším svým počínáním při syrské krizi) už překonal onen pomyslný stupeň, který dělí politika od státníka. A právě to nevýslovně dráždí všechny jeho kritiky a nepřátele; odtud ten zmíněný nekonečný povyk o nové Říši zla a komunistickém pohrobkovi v Kremlu. Málem se jim podařil mistrovský propagandistický trik, podobný Stalinovu eskamotérství, s nímž proměnil Hitlerovy nacionální socialisty ve fašisty a z krajní levice udělal krajní pravici. Jestli je totiž někdo komunistický pohrobek, pak to v žádném případě není Putin, ale oni sami – celé to panoptikum západních neomarxistů, hlasatelů jalových ideologií, sociálních inženýrů, aktivistických bojovníků za to či ono, nebo prostě jen zaslepených fanatiků… Naprostá většina z nich ve skrytu duše považuje Putina za zrádce, který opustil vznešenou myšlenku socialismu; jsou to potomci naivních snílků, kteří ve 30. létech 20. století navštěvovali Sovětský svaz, „zemi, kde zítra již znamená včera“, s nábožným vytržením, hodným poutníků, přicházejících do Země zaslíbené. Jestliže si toto uvědomíme, lehce odhalíme jednu z hlavních příčin oné neutuchající nenávisti k současnému Rusku obecně a k jeho prezidentovi zvláště. Je tu však ještě jiný a mnohem silnější motiv: strach. Docela obyčejný strach. Vladimir Putin není nebezpečný veřejným hlásáním svých konzervativních názorů (ať upřímných či vykalkulovaných), nýbrž tím, že je dost mocný, aby je dokázal prosadit. Evropští a američtí konzervativci jsou dnes odstaveni na vedlejší koleji – nic nezmohou a málokdo jim naslouchá. S těmi si prozatím netřeba dělat starosti; pokud by se někdo z nich pokoušel zvednout hlavu, bude umravněn vyzkoušenými a osvědčenými metodami. Ale na Putina nic takového neúčinkuje, to je soupeř úplně jiného formátu! Stojí v čele největšího státu světa, jehož bohatství a zdroje jsou téměř nevyčerpatelné, má k dispozici nejmodernější technologie, a v neposlední řadě – podporuje ho pravoslavná církev, a to je v zemi, kde se převážná část obyvatelstva hlásí k víře, obrovská síla!

Možná nebylo úplně správné hovořit v souvislosti se současným Ruskem o novém kursu – vyhlášení „Valdajské doktríny“ by mnohem víc opravňovalo k tvrzení, že jde o návrat ke kursu původnímu, jehož se tento stát držel od vítězství nad Napoleonem a vyhlášení Svaté aliance roku 1815. Ruské elity s carem v čele se od té doby řídily přesvědčením, že mají Evropu takříkajíc „na starost“, že je jejich povinností dohlížet, aby se držela principů „křesťanské solidarity“ a nebyla ovládnuta revolucionáři a rozvratnými živly. Tento ochranitelský postoj vydržel až do první světové války a dnes podle všeho dochází k jeho alespoň částečné renesanci (usnadněné okolností, že Rusové – stejně jako Američané – jsou obdařeni jistou formou spasitelského komplexu). Časy se přirozeně změnily a dnes je nemyslitelné, že by ruská vojska vtrhla do Evropy obnovovat ohrožené tradice (cynik by řekl, že ozbrojený zásah by ani nebyl potřebný – stačí uzavřít ropovody a plynovody). Ale možná má Rusko, snad poprvé za dlouhá desetiletí, příležitost udělat pro euroatlantickou civilizaci, vyvracenou z kořenů a drcenou blázny a nezodpovědnými experimentátory, něco pozitivního. Ne silou zbraní, ne nátlakem a vydíráním, ale tím, že se hrdě a nahlas přihlásí k obraně dávných hodnot a odkazu předků.

Na počátku 16. století napsal mnich pskovského kláštera Filofej moskevskému knížeti Vasiliji III. list, obsahující proroctví: „Два Рима пали, а третий стоит, а четвёртому не быть“ (Dva Římy padly, třetí stojí, a čtvrtý nebude). Co je míněno prvním Římem, je jasné – jde o sídlo antických césarů; druhým Římem byla Konstantinopol, a oním třetím a posledním je Moskva. Z „hmotného“ hlediska se Filofejovo proroctví už splnilo: Moskva se opravdu stala metropolí velké říše. A pokud jde o hledisko „nehmotné“, tedy vizi Moskvy jako centra evropského duchovního dědictví? Vladimir Putin dal „Valdajskou řečí“ najevo, že se přičiní, aby i tuto část věštby pskovského mnicha naplnil.

Citováno podle: http://leva-net.webnode.cz Foto: Reuters

PREDPLATNÉ ZEM&VEK 2022

 

Náš časopis sa chce vymaniť z bežných stereotypov nielen svojím obsahom a spracovaním, ale aj tým, že nebude publikovať inzerciu a reklamy. K predplatnému síce neponúkame zľavy v hypermarketoch a kozmetických štúdiách, ale našim najúprimnejším poďakovaním za Vašu priazeň je rozšírenie Vášho časopisu. Ostávame aj naďalej bez akejkoľvek reklamy a preto sa nemusíme spovedať žiadnym sponzorom, inzerentom ani politickým stranám. Práve toto je jediným a skutočným kritériom nezávislosti, vďaka ktorej môžeme slúžiť iba Vám, čitateľom. Aj z tohoto dôvodu sme výlučne závislí iba na predaji a predplatnom. Srdečne ďakujeme za Vašu podporu.

 

OBJEDNAŤ PREDPLATNÉ

ZDIEĽAJTE ČLÁNOK

Leave a Reply