Dnes nás na každém kroku obklopuje prostředí plné zdraví škodlivých látek. Mojí snahou však bude v tomto a následujících článcích, na téma „V sevření jedů“ odhalovat méně známá fakta o zdrojích jedů, které jsou v přírodě přirozené. Právě tato fakta bývají často přehlížena a přes pokroky naší civilizace není kladený velký důraz na výzkum těchto látek, jejichž zdrojem bývají nejčastěji rostliny.
„Nikdy jsem nikoho nemiloval. Až teď chápu, jak jsem nešťastný,“
Andrej Aljakin – Kokain
Účinky listů rostliny známější pod názvem kokainovník pravý znají lidé už tisíce let. Podobně jako u většiny „drog“ se výtažkům z rostlin a jejich následným derivátům člověk poddal ve větší míře až v posledním století. Kokain a jeho nebezpečnější derivát Crack jsou záludné svou návykovostí, ale především silným stimulačním účinkem trvajícím kratší dobu, což riziku vzniku závislosti přímo nahrává. Možná i proto si získala tato rostlinka skoro celý svět a výrobky ve formě drogy z ní není problém sehnat v jakékoliv krajině na planetě i přesto, že jejím původním domovem je jen malá část Jižní Ameriky.
Nejstarší dochované známky užívání koky jsou datované na tři tisíce let před Kristem. Už v té době staří Inkové začali žvýkat koku, aby povzbudili srdeční činnost a zrychlili dech, aby lépe přežili v řídkém vzduchu v Andách. Indiánská pověst říká, že první Inka – Manco Kapak, syn boha slunce, přinesl lidem tuto bájnou rostlinu, která „obveseluje zarmoucené, unaveným dává sílu a nasycuje hladové“.
Až do roku 1532 používali koku k náboženským rituálům také původní obyvatelé Peru. Vzpomínaného roku však tyto indiánské zvyky narušili španělští conquistadoři, když tuto zemi obsadili. Španělé pak koku využili k zotročení Indiánů, kteří pak povolně pracovali v dolech na stříbro.
Do Evropy byla koka dovezena v roce 1859. Tentýž rok byl kokain poprvé izolován (jako výtažek z listů koky) německým chemikem Albertem Niemannem. Italský fyzik Angelo Mariany v 19. století přidával koku do vína a prodával jej jako „Vin Mariany„. Doporučoval toto víno jako analgetikum, anestetikum, lék proti nechutenství a žaludečním potížím. Kokain jako lokální anestetikum objevil pro medicínu Sigmund Freud. V roce 1878 začal Bentley léčit kokainem morfinisty, a tím přispěl k rozšíření kokainismu.
V roce 1884 uveřejnil rakouský psychoanalytik Sigmund Freud článek nazvaný „Über Coca“ (O rostlině koka), který velebil „přínos“ kokainu a nazýval ho „kouzelnou“ drogou. Freud byl ale sotva objektivním pozorovatelem, sám drogu užíval a předepisoval ji i své přítelkyni a svému nejlepšímu příteli a doporučoval ji k běžnému užívání. Freud dokonce pochyboval, že by mohla existovat smrtelná dávka kokainu a možná právě kvůli tomuto přesvědčení jeden z Freudových pacientů na vysokou dávku drogy, kterou mu Freud předepsal, zemřel.
V roce 1886 popularita drogy narostla ještě více poté, co John Pemberton zahrnul kokové listy do receptu svého nového nealkoholického nápoje nazvaného Coca-Cola. Díky euforickým a energickým účinkům nápoje vzrostla na přelomu století její popularita. Od padesátých let 19. století až do počátku století dvacátého byly stále více populární „Zázračné“ účinky kokainových nápojů a elixírů, které propagovaly tak vážené osobnosti jako byl vynálezce Thomas Edison a herečka Sarah Bernhardtová. Kokain se stal hlavní drogou němého filmu a kokain propagující poselství vysílaná Hollywoodem ovlivnila tou dobou miliony lidí. Užívání kokainu ve společnosti stále narůstalo a nebezpečí z toho plynoucí byla více a více patrnější. Tlak veřejného mínění donutil v roce 1903 společnost Coca-Cola, odstranit kokain ze složení oblíbeného nealkoholického nápoje.
V roce 1905 se zrodila móda šňupání kokainu a během pěti let se nemocnice a lékařská literatura zmiňovaly o poškozeních nosní přepážky způsobených užíváním drogy. V roce 1912 zaznamenala vláda Spojených států amerických za jediný rok 5 000 úmrtí spojených s užíváním kokainu a v roce 1922 byla droga oficiálně zakázána. To měl však být teprve začátek kokainové éry. V sedmdesátých letech se totiž kokain opět stal oblíbenou drogou umělců, zábavního průmyslu i podnikatelů. Mezi lety 1970 a 1980 se počet studentů, kteří experimentovali s kokainem, na některých amerických univerzitách zvýšil až desetinásobně.
Ke konci sedmdesátých let začali kolumbijští pašeráci drog na čele s Pablem Escobarem budovat spletitou síť pro dovoz kokainu do USA. Ke konci let osmdesátých přestával být kokain drogou boháčů. Díky stále silnější narkomafii a neschopnosti kolumbijských a amerických orgánu zasáhnout proti ní včas, rostla chapadla dál a kokain se stával stále dostupnějším a levnějším.
Počátkem devadesátých let už kolumbijské drogové kartely ročně produkovaly a expedovaly 500 až 800 tun kokainu, který vyvážely kromě USA i do Evropy a Asie. Velké kartely byly rozbity policejními zásahy v polovině devadesátých let, ale na jejich místo nastoupily menší skupiny – v Kolumbii je dnes známo přes 300 aktivních organizovaných skupin pašeráků drog.
V roce 2008 se kokain stal druhou nejvíce pašovanou drogou na světě. Mezi nejčastější uživatele se řadí Britové. Dokument zachycující život drogového krále své doby Pabla Escobara: