V roku 2024 bol do ľudského mozgu implantovaný prvý čip od spoločnosti Neuralink. Čo ešte nedávno označovali za výplod konšpiračných fantázií, je dnes realita – invázia technológie do ľudského vedomia. Namiesto výprav do vesmíru sa vedci zameriavajú na poslednú hranicu – ovládnutie mysle. Veda, prepojená s umelou inteligenciou, sa pokúša vytvoriť nového nadčloveka. Čo nás čaká? Spása alebo kontrola?
O tom, aký vývoj môžeme očakávať aj v oblasti výskumu mozgu, smerovania neurovied a neurochirurgie, sa rozprávame s profesorom MUDr. Vladimírom Benešom, jedným z top osemdesiatich neurochirurgov sveta, niekdajším prezidentom Európskej asociácie neurochirurgických spoločností, synom zakladateľa českej neurochirurgie.
Pán profesor, ste v poradí druhým príslušníkom trojgeneračnej neurochirurgickej dynastie Vladimírov Benešovcov. Váš ctený pán otec sa dožil viac ako sto rokov. Naposledy operoval vo veku 88 rokov. Vy ste nedávno oslávili 72. narodeniny, ku ktorým vám i s kolegami z redakcie srdečne blahoželáme.
Za prvé, snad to končí, protože kluk má dvě holky. A za druhé, to je jako Čechy ve středověku. Náskok, který člověk získá, když v tom vyrůstá, je svým způsobem rozhodující. Je to jako u zlatníků, dítě v tom vyrůstalo, od malička vidělo, jak se dělají šperky, a tady je to to samé, když v tom člověk vyrůstá.
Mnohí si pod neurochirurgickou operáciou predstavujú chirurga so skalpelom, prípadne s jemnejšími nástrojmi, ktorý sa pozerá cez mikroskop ako herec Miroslav Macháček, ktorý bol vo filme Skalpel, prosím indisponovaný tým, že sa mu triasli ruky. Ako v súčasnosti prebieha moderná neurochirurgická operácia?
Ono to vypadá skoro stejně, to je řemeslo. Samotné operování není svým způsobem nic rozhodujícího. Je to opravdu řemeslo, a není v něm nic moc tvůrčího, emotivního ani závažného, protože operace musí být nudná, aby byla bezpečná. Ve chvíli, kdy je to dobrodružství, už to bezpečné není. Samozřejmě se změnily i techniky od doby filmu Skalpel, prosím, což byl kupodivu docela dobrý film, akorát tam to bylo otočené – dítě nebylo k uvažování, ale dospělý s tou malformací měl hodně velké rozhodování. To nevadí, psal to neurolog, takže tato chyba není rozhodující.
To asi diváci nerozlišujú, ale zaujímavé – to vytvorila neurologička?
No jasně, tu knížku původně napsala Stýblová, ne? Aspoň tedy, jestli si to dobře pamatuju. Neurologové říkali, že je asi dobrá spisovatelka, a spisovatelé, že je asi dobrá neuroložka. Ale nebyla špatná, to ne. Víceméně to byla apoteóza otce zakladatele. Tátu jako jeho zástupce, tam ho hrál Brzobohatý. A já tam byl holka, která v tom filmu umřela na leukémii, přitom jsem tady a zdráv, ale to nevadí. Ten film byl dobrý. A ta vlastní technika? Na tom vcelku nic není. Máte mikroskop, tak si to x-krát zvětšíte, nebo to máte ve 3D na obrazovce, musíte mít 3D brýle a lebku, nějak otevřít. To je zase jednoduchá rutina. Pak musíte najít tu chorobu, nádor, cévní malformaci, vyřešit to a zase po sobě uklidit.
Robí sa to fyzicky s nástrojmi, ako sú skalpel alebo podobné inštrumenty?
Skalpel použijete už jen výjimečně. Těch nástrojů je hrozně málo. Já mám v levé ruce vysavač a v pravé ruce bipolární pinzetu, kterou preparujiu a zastavuji krvácení.
Kedysi som robil rozhovor s profesorom Fischerom, výborným slovenským kardiochirurgom, ktorý ako prvý na Slovensku transplantoval srdce. Ten o tom hovoril, časom to už bola rutina urobiť povedzme tracheotómiu, pretože to je remeselná záležitosť, ale musí sa robiť rýchlo, pretože ak srdce stojí štyri-päť minút, je zle. Aj neurochirurg hrá o čas?
To ne. Rychle musí člověk pracovat jen tehdy, když začne něco krvácet – tehdy je potřeba rychle vyřešit zdroj krvácení. Jinak ne. Čas operace je to nejméně důležité kritérium. Někdo operuje pomaleji, někdo rychleji, ale rozhodující je výsledek. Anestezie není problém, rozhodující je výsledek. Když je pacient v pořádku, je mi jedno, jestli to doktor operoval pět hodin oproti někomu, kdo to zvládl za hodinu, ale dopadlo to špatně. Čas opravdu není kritériem.
A čo trasenie rúk?
Ruka se třese každému, zvlášť když si to patnáctkrát nebo dvacetkrát zvětšíte, ten třes tam prostě je. Ale ve chvíli, kdy se člověk dotkne tkáně, opře se, ruka se už netřese. Navíc mám speciální křeslo, kde mám ruce opřené až po zápěstí, takže pohodlně sedím. Většinu základních věcí ovládám šlapkami u křesla, hýbu mikroskopem, zvětšuji, zmenšuji, všechno, co potřebuji. Vedle mám vrtačku, kdyby bylo potřeba něco dovrtat na kosti.
Ruce mám opřené, takže ten třes je vidět a patrný jen ve chvíli, kdy se blížíte k tomu místu. Jakmile jste tam, třes už není. To bych vás naučil. Ale co bych vás nenaučil, je rozhodování. Rozhodovací proces je to nejdůležitější.
Koľko operácií robíte v priemere za jeden rok?
Teď už málo. Ale když jsem byl plně aktivní bývalo to kolem 120 za rok. Když je člověk mladý sekundář, odoperuje toho, samozřejmě, víc, protože dělá jednodušší věci a těch se dá za den zvládnout víc. Ve chvíli, kdy se dostanete na určitou úroveň, je to tak jedna operace za den. Dvě velké operace denně už dobré nejsou, stačí jedna. Není to tak dlouhé, protože mladí to otevřou, mladí to po mně zavřou, a já přijdu jen na ten vlastní výkon, který nebývá dlouhý. Ale přece jen je lepší dělat jen jednu za den. Takže takových 120, 125, někdy 115.
Mozog nemá senzory bolesti, z čoho teda ľudí tak bolí hlava?
Mozek nebolí. Sám sebe neinervuje, takže bolest nevychází z něj, ale z pokrývek kolem. Bolesti hlavy – to jsou takhle tlusté knihy. Typů bolestí hlavy je strašně moc. Většinou jde o bezvýznamné pobolívání nebo něco podobného, ale pak jsou bolesti typu migrény nebo určité specifické typy bolesti a to je daleko horší. To už vyžaduje léčbu, která je prakticky vždycky neurologická. My s tím nic neděláme a nemáme s tím nic společného. Pro neurochirurgii jsou specifické jen dva výjimečné typy bolesti hlavy. Při krvácení podmozkové pleny při prasknutí výdutě a neuralgie trojklaného nervu.
Všeobecne a celosvetovo vzrastá počet ľudí závislých od psychofarmák. Má to vplyv na fungovanie mozgu?
Já nevím, psychofarmaka nejsou neurochirurgie. Když jsou potřeba, tak to je jeden z největších objevů. Psychofarmaka se objevila, myslím, v roce 1949, a to lithium. To je přesně rok, kdy Egas Moniz dostal Nobelovu cenu za leukotomii nebo lobotomii, protože to mělo tisíc názvů. On ji vyvinul, myslím, v roce 1935 a byla to operace, jak ztišit absolutně neřešitelné agresory. Na to byla zaměřená. Byla to hrůzostrašná operace, člověk je po ní prostě jiný. Dávno už se nedělá, ale v té době to bylo jediné řešení těchto nezvladatelných agresorů. Teprve s příchodem psychofarmak bylo jasné, že je ta operace nesmyslná. První psychofarmakum, (psychofarmaka) ji vyřadila z našeho repertoáru. Od té doby je psychofarmak plno, celá Amerika jede na Xanaxu. Unie nám tvrdí, že 38 % populace potřebuje psychiatrickou léčbu, což znamená psychofarmaka.
Keď sme pri neurochirurgických operáciách, vždy si spomeniem na kolegu z redakcie, ktorý, žiaľ, pred časom zomrel na mimoriadne agresívny nádor v mozgu. Keď mu ho sčasti vyoperovali, hneď na druhý deň mi telefonoval, rozprával rýchlejším tempom, všetko vyslovoval zrozumiteľne – bol som v úžase. Táto schopnosť sa na druhý deň vytratila, postupne rozprával stále ťažšie. Po troch týždňoch sa nádor vrátil a bujnel rýchlejšie ako pred operáciou. Čomu pripisujete tú pooperačnú eufóriu, sú za tým iba stimulanty počas operácie?
Ten nádor, o kterém mluvíte, je glioblastom. To je prakticky neřešitelný nádor. Každé desetiletí od 2. světové války přidalo na prognóze jen jeden měsíc. Jestliže po válce lidé po diagnóze přežívali 6 až 8 měsíců, dnes přežívají 18 až 20, víc ne. Celosvětově existuje jediná léčebná formule: operace, vyndat, co jde, potom ozařování a cytostatika. Mluví se dokonce o supra resekci, kdy se bere i okolí nádoru, kolik jen lze, ale stejně znovu vyroste, znovu recidivuje na tom samém místě. Je to prostě neřešitelné.
Jeden lékař jménem Kelly z Mayo Clinic v Clevelandu na těchto nádorech definoval „blbost“, protože děláte pořád totéž a čekáte jiný výsledek. My stále zlepšujeme chirurgické techniky, resekujeme nádor „lépe“, ale efekt operace na prognózu žádný není.
Nejhezčí na těchto nádorech bude to, až se najde nějaké řešení a zmizí z operačních stolů. V současné době pro ně řešení nemáme. Každý máme pár pacientů, kteří přežívají dlouhodobě, ale nenajdete mezi nimi nic společného. Nádor není nijak častý, takže není ani předmětem velkého onkologického výzkumu. Spolu s rakovinou pankreatu se zatím vymyká řešení. To jsou dvě zcela jasně smrtelné nemoci, bohužel.
Existujú zaznamenané prípady, keď ľudia fungovali prekvapivo dobre aj po odstránení obrovského množstva mozgovej hmoty, po odobratí rozsiahlej časti frontálneho laloku, dokonca aj po odstránení či odpojení celej jednej z hemisfér vrátane extrémnych prípadov, keď mal pacient len niekoľko percent pôvodného objemu mozgu. Tieto prípady, keď pacientovi ostala iba tenká kortikálna vrstva okolo lebky tvoriaca iba päť percent z pôvodného mozgu, sú vzácne, ale reálne a vedecky zdokumentované (aj v odbornom žurnále The Lancet). Napriek tomu žil bez problémov, bol ženatý, otcom dvoch detí, zamestnaný ako úradník. Ako si to vysvetliť?
Když ten tlak vzniká pomalu, nebo když té tkáně ubývá pozvolna, mozek to většinou snadno kompenzuje a funkce zůstávají netknuté. Když je ale ztráta nervové tkáně rychlý proces, následky to zanechá. Ne vždy, ale často. Pokud je to pomalé, mozek postupně ustupuje nezhoubnému nádoru a přizpůsobuje se, takže nádor může vyrůst do obludných rozměrů, aniž by měl pacient potíže. Stejně tak jako v případě Beethovena. Ta „slupička“, jak jste zmiňoval, to je hydrocefalus, chronické onemocnění. Při něm přibývá mozkomíšní mok, mozek ustupuje, až z něj opravdu zbyde jen tenká slupička, a přesto fungujete normálně. Ono při pomalém tlaku zůstávají nervové buňky i dráhy nepoškozeny.
Je to zaujímavé práve v súvislosti s tým, že človek môže existovať a riadne fungovať, aj keď mu chýba povedzme 90 – 95 percent mozgu, ktorý má evidentne schopnosti adaptovať sa. Ľudská myseľ teda môže existovať aj takmer bez mozgu – čo to teda znamená v súvislosti s otázkou vedomia?
My nemůžeme mluvit o procentech. To nejde. Já nevím, co je 100 %. Když se mě zeptáte, kolik mozku využíváme, nedokážu na to odpovědět, protože neznám jeho skutečnou kapacitu. Mozek se skládá z 86 miliard nervových buněk. To je číslo, které se vymyká lidské představivosti. Spojů mezi jednotlivými buňkami jsoue triliony, což se už naprosto vymyká chápání. Vlákna, která tyto buňky spojují, mají délku 850 000 kilometrů, to je dvacetkrát kolem rovníku. Z toho všeho nelze určit, jaká je skutečná kapacita mozku. Takže o procentech nebo o „překvapení“ se v tomto smyslu mluvit nedá.
Kde sa teda tvorí vedomie? Predovšetkým od osvietenstva a Descarta sme tu mali a stále máme vedecké vysvetlenie, že myslenie a vedomie sa tvorí v mozgu.
Descartes ho lokalizoval do pinealis, což je nesmysl, protože to je žláza, ne nervová tkáň. Je to debata čistě akademická. Existují medicínské definice, filozofické definice a další.
Medicínská definice vychází z tzv. Glasgow coma scale, která popisuje vertikální postižení nervového systému. Je to geniálně jednoduché a autor za ni dostal v Anglii šlechtický titul. Filozofická definice však neexistuje, nikdo nedokázal vědomí definovat. Anglický filozof Sutherland napsal, že je to natolik eiluzivní fenomén, že nemá vůbec smysl o něm cokoliv číst, a má hlubokou pravdu. Jak se můžeme bavit o něčem, co neumíme definovat?
Loni jsme o tom napsali knihu, kterou editoval profesor Mařík. Byly v ní kapitoly od ezoteriky až po kvantovou fyziku a umělou inteligenci, já psal třeba anatomii vědomí. Člověk si to přečte se zájmem, baví ho to, je to fajn, ale dojít k nějakému závěru nejde.
Nevíme, zda je vědomí skutečně vázáno na mozek nebo zda jde o děj kvantové fyziky, který probíhá mimo organismus. A vědět to nebudeme, dokud ho nebudeme umět definovat. Neumíme definovat ani daleko jednodušší procesy, inteligenci, kreativitu a podobně. Jediná rozumná definice inteligence je od Ivana Havla, který řekl, že je to schopnost řešit problém, třeba i jen zavázat si tkaničku. Ale dál se také pořádně nedostaneme. Je to tedy debata zcela akademická a řekl bych, bez praktického dopadu.
Zatiaľ je to v tejto rovine, no sú tu už futuristické vízie budúcnosti neurochirurgie – sme pri téme transhumanizmu a technokracie, ktorú rozoberáme aj s profesorom Petrom Staněkom. Vidíme, že privatizácia medicíny presúva rozhodovacie kompetencie v 21. storočí do rúk technokracie. Tá financuje alebo, naopak, nefinancuje smerovanie medicíny do prioritných oblastí, ktoré si sama definuje, a (ako sa ukazuje) kľúčové zameranie vedy a medicíny v 21. storočí smeruje práve k mozgu a ku kognitívnym vylepšeniam. V minulom storočí sa robili operácie s oveľa väčším rizikom a až CT a magnetická rezonancia priniesli oveľa väčšie možnosti znižovať riziko. Vy sám hovoríte, že neurochirurgia sa tým dostala na svoj vrchol. Bude spočívať budúcnosť neurochiruga viac-menej v role technického člena tímu, ktorý spraví návrt a bude z veľkej časti iba dohliadať na zavedenie sond, elektród, neuroimplatátov či neuroprotéz? Dnes sa konkrétne transplantujú embryonálne kmeňové bunky do okolia mŕtvice.
To je všechno výzkum. Vy jste k tomu šel zvláštně přes transhumanismus a technokracii, ale to s tím nemá moc společného. To, že operujeme jinak než před sto lety, je logické, máme nové technologie. Ve skutečnosti se ale v neurochirurgii za posledních pětadvacet let mnoho nezměnilo. Obor se vyvinul do určité úrovně a zásadním milníkem byly diagnostické techniky, tedy CT a MR. Jakmile se objevily a my jsme předem viděli, co budeme dělat, a mohli jsme si to promyslet, ocitli jsme se na absolutním vrcholu a to byla 90. léta. Chirurgie tehdy neměla alternativu, takže se muselo operovat a vyvíjely se obrovské operace. Ke konci dekády se začaly zavádět endovaskulární techniky, objevila se radiochirurgie, naučili jsme se používat endoskopy při transnazálních výkonech a kombinovat techniky. Tedy multimodalita léčby. Chirurgie se postupně začala soustřeďovat hlavně na bezpečnost, protože musíme alternativní techniky brát do určité míry jako konkurenci, a chirurgie musí být lepší a bezpečnější než ony. Naše snaha v posledních 25 letech se tedy zaměřuje na snižování rizik. Fundamentálně nového se neobjevilo nic a pravděpodobně se ani hned tak neobjeví. Trend směřuje k tomu, aby se operovalo méně, protože ať chceme nebo ne, je to pro organismus obrovský zásah. Je to jako jít nakupovat do zlatnictví s bagrem, pro mozek je naše operování neuvěřitelně násilné a zatěžující.Jakákoliv metoda nebo technika, která operaci zmenší nebo vyřadí, je dobrá. Například u glioblastomů chirurgie v budoucnu nemá místo vůbec. Vše ostatní, o čem se dnes mluví – embryonální tkáň, transplantace a podobně, se už zkoušelo i v klinice a neuspělo, takže je to zpět v laboratořích a běží jen pár klinických pokusů. Do běžné praxe zatím tyto věci nepatří. Až to místo mít budou, bude to velmi nebezpečné a to bych zažít nechtěl.
Od roku 2000 se změnila naše mentalita. Začínal jsem v době, kdy nebylo CT ani magnetická rezonance, takže jsme „věštili“ z tehdy dostupných diagnostických metod. Pak přišla rezonance, dnes naprosto zásadní, a změnila naše myšlení, stali jsme se proaktivní. Dříve se k nám pacient dostal jen tehdy, když už měl problém, což je špatný výchozí bod. Dnes k nám většina pacientů přichází prakticky zdravá, protože jim někdo udělal CT třeba po bouchnutí do hlavy. Výchozí situace je tedy mnohem lepší.
Druhá zásadní změna spočívá v alternativních metodách, jak jsem je zmínil. A objevila se i observace (tedy legitimní léčebný postup nedělat nic). Musíme být mnohem uvážlivější, zásadní část oboru se přesunula do fáze rozhodování. Dřív se prostě operovalo hlava-nehlava, bojová stíhačka, splnit cíl za každou cenu, i kdyby to „odnesla“ vedlejší vesnice. To je dnes nepřijatelné. Dnes jsme jako piloti aerolinek. Něco zaskřípe a míříme na nejbližší letiště. Mentalita bojových stíhaček už do moderní neurochirurgie nepatří. Obor se tedy dvakrát zásadně proměnil, ale v posledních pětadvaceti letech se v něm už nic zásadního nemění.
To ma zaujíma – ako vyzeralo to vtedajšie „veštenie“? Ako sa v tých časoch neurochirurgovia pripravovali na samotný úkon?
To bylo před rezonancí, tedy před 80 lety, protože CT i rezonance přišly v 80. letech – mimochodem, za oboje padly Nobelovy ceny. Tehdy jsme měli diagnostické metody radiologické, které ukázaly posun nervové tkáně. Nezobrazily nemoc, ale posun.
Když byla například některá céva na angiografii posunutá doprava, znamenalo to, že nádor je vlevo. Když byl vzduch v mozkových komorách a tlačil čtvrtou komoru (tu v zadní jámě) dopředu, byl nádor v mozečku. Když ji, naopak, tlačil dozadu, byl nádor v mozkovém kmeni, který je tam lokalizovaný. Bylo to tedy „věštění“. Vrchol operace nastal, když jsme otevřeli tvrdou plenu a teprve tehdy viděli, co jdeme operovat a ne vždy jsme to skutečně našli. Opravdu nebylo výjimečné, že jsme nenašli nic. Techniky byly stejné, jen se v té době začínal zavádět mikroskop, který se objevil na přelomu 60. a 70. let. Rutinního použití se ale mikrochirurgie dočkala až v 80. letech, kdy ji začali používat všichni. Objevily se mikrotechniky. Generace mého otce používala mikroskop hlavně k osvětlení operačního pole, protože často operujeme v dlouhé hluboké jámě.
My už ho používáme tak, že si obraz opravdu zvětšujeme, zmenšujeme a operujeme mikrotechnickými postupy, máme k tomu i všechny potřebné nástroje. Byl to spíš technický posun. Jinak ale dobrý neurochirurg byl i bez mikroskopu, bez elektrických vrtaček a dalších pomůcek. Velká jména v historii neměla nic z toho k dispozici.
Ako to dokázali bez všetkých súčasných nástrojov a technológií?
V první polovině 20. století byl za nejlepšího neurochirurga považován Američan Harvey Cushing. Specializoval se hlavně na nádory a jeho úmrtnost se moc nelišila od té, kterou máme dnes. Samozřejmě byla vyšší, ale ne o tolik. Jenže Cushing byl jen jeden.
V Praze například působil chirurg, šéf velkého chirurgického pracoviště, který měl neurochirurgii jen jako koníčka. Dříve totiž nervový systém operovali běžní chirurgové. Teprve za mého života se neurochirurgie vymanila z područí chirurgie. Tomuto pražskému chirurgovi k narozeninám vydali jeho žáci v 50. letech knihu jeho neurochirurgických výkonů, které provedl za posledních třicet let. Ta kniha byla v podstatě „knihou mrtvých“, úmrtnost kolem 80 % nebyla výjimkou. Takže výsledky se pohybovaly někde v tomto spektru a postupně se zlepšovaly, jak se obor stával bezpečnějším. Samozřejmě, mikroskop, zvětšování a dobré osvětlení přinesly lepší výsledky, ale rozhodující zlom přinesly až magnetická rezonance a CT.
Čomu pripisujete takú výnimočnú úspešnosť Harveyho Cushinga za predtechnologických čias?
Byl to velmi zvláštní člověk. Jeho dcera si vzala syna Franklina Delano Roosevelta, nebo to bylo naopak, syn si vzal jeho dceru, to už nevím. Určitě mu to ale neuškodilo. Byl nesmírně přísný a prakticky s ním nikdo dlouho nevydržel pracovat, protože byl opravdu excelentní a nesnesitelný. Jako první se věnoval výhradně nervovému systému, už neoperoval nic jiného. Měl schopnost se na to plně soustředit a nedělat nic jiného. Tehdy bylo strašně obtížné zastavit krvácení a on vyvinul stříbrnou svorku, kterou se céva uzavřela. Použití svorky bylo zcela logické i u cévních problémů, například výdutí, kdy se krček aneurysmatu uzavře svorkou. Přesto o aneurysmatech napsal, že jsou lézí s tak vzdálenou chirurgickou implikací, že nemá smysl se jimi zabývat. Pak ale jeden z jeho žáků, s nímž se nepohodl a nesnášel se, použil tuto jeho svorku na aneurysma jako první na světě. Bylo to tedy poněkud bizarní, ale také asi jeho jediné selhání.. Svorky byly jeho objev a významně se podílel i na rozvoji koagulace. Objevil také takzvaný Cushingův reflex, tedy zvýšení srdeční frekvence při zvyšujícím se tlaku v hlavě a další podobné jevy. Byl to geniální, ale obtížný člověk. Přesto obor posunul opravdu daleko: z „ne úplného středověku“ do moderní doby. J inak byl prý docela nudný člověk.
Sme pri téme prepojenia ľudského mozgu a technológií, ktoré akademická obec nazýva brain-computer interface.
Na co interface? Vždyť propojení mozku s technologiemi máme už dávno od roku 2000, kdy jsme si koupili první osobní počítač. Většinu času trávíme tím, že zíráme do obrazovky, a poslední léta bohužel obrazovka zírá na nás a to je ten problém. Možností propojení je několik. Jednou z nich jsou stimulace, které se už běžně používají u Parkinsonovy nemoci. To je zavedený postup, kdy se do mozku hluboko do struktur, kde se tvoří dopamin, zavede elektroda. Parkinsonova nemoc je způsobena jeho nedostatkem a modulace pomáhá. Tyto technologie se začaly používat i na jiné problémy, především v psychiatrii – nejprve u depresí, a docela to fungovalo. Problém je najít cíl pro elektrodu, protože jde o funkce, které neumíme přesně definovat ani lokalizovat. Někdy se zavede více drátů, monitoruje se a pak se vyberou nejlepší místa pro trvalou stimulaci. Překvapivě o to ale pacienti s depresí příliš nestáli. V současnosti probíhá klinický pokus u obsedantně kompulzivní poruchy a funguje to docela dobře, ale nerozšířilo se to, mimo dvě místa v USA se to nikde běžně nedělá. Podle mě jsme tu přeskočili jeden vývojový stupeň. Funkce nervového systému jsou buď lokální (mají jasné centrum a efekt, například hybnost), nebo globální (nemají jasnou lokalizaci). Tou první a zásadní globální funkcí je vědomí. A my jsme se pokusili ovlivňovat psychické funkce, aniž bychom to měli „natrénované“ na jednodušších případech, vyjma Parkinsonovy nemoci, která ale není čistě nervovou funkcí, dopamin je jen mediátor. Proto je možná kolem modulací ticho. Věci bývají na začátku fascinující, ale pokud se neověří jinde nebo se nerozšíří, důvěra mizí. Před 30 lety například Martin Schwab v Ženevě prokázal, že nervový systém neztrácí schopnost regenerace, ale ta je potlačována působením glie. Když se tyto působky zablokují monoklonálními protilátkami, nervové buňky regenerují. Fungovalo to v Petriho miskách i u krys po poranění míchy. Zdálo se, že to je na Nobelovu cenu – a 30 let poté nic. Žádná laboratoř to nepotvrdila. Interface má kromě stimulací i další směr, neuroprotézy. Snaží se nahradit ztracenou funkci elektronickou pomůckou. Existuje například klinický pokus se zrakem: kamery na brýlích snímají obraz, počítač ho zpracuje a pošle do zrakové kůry. Stačí 25 světelných bodů, aby člověk poznal obličej. Viděl jsem pacienta, který byl slepý, ale s tímto zařízením dokázal rozeznat písmena a orientovat se v prostoru.
Dalším typickým cílem je poranění míchy. Umíme monitorovat mozkovou aktivitu při představě pohybu a posílat signál do kybernetické ruky, ale ne zpět do poraněného místa. Jeden muž po prostřelení krční míchy má elektrody a kybernetickou ruku, kterou umí ovládat. Elon Musk přišel s Neuralinkem, kdy zavede 60 elektrod do motorické kůry a další do senzorických oblastí. Počítač pak funguje jako relé pro převod do nějakého zevního zařízení.
První Muskův pacient se během týdne naučil ovládat myš a číst zprávy. Pořád ale jezdí na vozíku. Musk navíc sbírá ohromnou databázi pohybových vzorců a využívá je k ovládání humanoidních robotů, kteří by mohli fungovat jako náhradník člověka s poraněnou míchou. Ale také by mohli pracovat místo lidí, bez odborů, bez odpočinku, 24 hodin denně. Většina tohoto vývoje ale zatím zůstává v laboratořích. Občas se něco dostane do klinického pokusu, ale často se ukáže, že to nefunguje. Stejně dopadly pokusy s embryonálními a kmenovými buňkami u Parkinsonovy nemoci, logicky měly nahradit buňky produkující dopamin, fungovalo to u krys, méně u opic a u lidí nakonec vůbec. Pacienti neměli zvýšenou hladinu dopaminu a příznaky přetrvávaly, takže se od toho tiše ustoupilo a vrátilo se k stimulacím.
Neuralink a podobné technologie jsou představitelné, ale stejně tak je představitelné, že by někdo využil implantáty k tomu, aby z obyčejných lidí „vytvořil“ raketové vědce. Otázka je, k čemu by to vedlo. Pochytám 10 pasáčků krav, zavedu čipy a ráno dodám 10 raketových vědců.
Nikto by nechcel byť tým pastierom kráv.
No právě, kdo bude pást ty krávy? To by byl Huxley a konec civilizace. Navíc to zatím ani není možné. Je to asi už na úrovni, kdy si to dovedu představit, ale otázka je, jestli k tomu člověk někdy vůbec doroste. Lidský mozek se zmenšil někdy kolem zemědělské revoluce, tedy poměrně nedávno. Zmenšil se proto, že s dělbou práce už každý nemusel obsáhnout všechno a mozek šel dolů asi o 200 gramů, z 1500 na dnešních 1300 u mužů. Teď se začínají objevovat články, zatím nic prokázaného, o dalším zmenšování mozku, což by mohlo být způsobeno právě všemi těmi dnešními pomůckami, od mobilů po stolní počítače. Také nesmíme zapomínat, že tento provoz je obousměrný.
Lenže trebárs taký Einstein. Ten mal dokonca podpriemernú hmotnosť mozgu. Vieme, že veľkosť mozgu nemá vôbec nič spoločné s inteligenciou.
Nemá, to nemá. Ale kapacita mozku se prostě využije na něco jiného. Neolitický lovec, který si ve skutečnosti vůbec nežil špatně, měl mozek větší, protože musel obsáhnout všechno. Nemohl si dovolit něco vynechat, protože by ho to stálo život. Ve chvíli, kdy vznikly komunity a začaly pěstovat obilí, se objevili jedinci, kteří už nemuseli obsáhnout všechno. Mohli nechat okopávání zeminy na někom jiném, sklizeň na dalším, a najednou měli čas.
Čiže mám tomu rozumieť tak, že dnes máme menej mozgovej hmoty ako neolitický sapiens, pretože sedíme za počítačom, pričom na druhej strane vieme, že inteligencia a schopnosti nemajú súvislosť s veľkosťou mozgu? Ako sa z tých paradoxov vymotať?
Asi to záleží na tom, co se po mozku vyžaduje. Když se po něm vyžaduje méně, přirozeně na to zareaguje. A dnes je zcela evidentní, že vlivem všemožných mobilních telefonů a dalších technologií, které za vás udělají úplně všechno…
… sa scvrkáva?
Ne, to zatím není prokázané, že by se mozek zmenšoval a ani bych tomu neříkal scvrkávání, ale třeba úbytek hmoty, aby to znělo vznešeněji. Je ale celkem logické, že k tomu dojde. Možná jednou nějaký historik napíše, že to bylo období „od Gutenberga po Zuckerberga“. Když jsem psal disertačku, dělal jsem to na psacím stroji s deseti kopíráky, bušil do toho a nemohl jsem udělat překlep. Podívejte se dnes, kolik uděláte překlepů na počítači, skoro každé slovo. Dříve než člověk sehnal nějakou informaci, to trvalo. Teď stačí bouchnout na strejdu Google a všechno vím hned. Wikipedie mi najde kohokoliv.
Príznačným príkladom je londýnsky taxikár, ten musel fungovať z máp, pamätať si, musel sa vedieť orientovať a premýšľať, pričom dnes sa spoliehame predovšetkým na GPS.
No vždyť dřív měli taxikáři v Praze zkoušky. Museli jmenovat ulice, museli ukázat, jak tam jedou. Teďka? Teď nemusí umět ani česky.
A už to nie sú ani pražskí taxikári.
Právě, no právě. Víte, kde je to krásně popsané? V Homo Deus od Harariho.
Harari, to isté Peter Thiel, rovnako Elon Musk, Mustafa Sulejman, Ray Kurzweil, Mo Gawdat, Nick Bostrom…
Harari to popisuje krásně, i s těmi negativními stránkami. Homo sapiens je zábavný, člověk se u něj zasměje, u Homo deus se vyděsí a teď Nexus už za to podle mě nestojí. Mám pocit, že Homo deus byl nejděsivější a Homo sapiens nejzábavnější. Já tomu říkal Homo technologicus, ale jeho název Homo deus je ideální, fantastický popis. Harari tam krásně dovozuje, že homo deus bude mít tři cíle. Prvním je nesmrtelnost, proto studujeme rypoše lysé z východní Afriky, kteří žijí v podzemí. Nikdo je nechrání, protože jsou oškliví, na rozdíl od pand, ale dožívají se 30 let, zatímco běžný hlodavec jen 2 až 3 roky. Japonci a Američané zkoumají, co mají geneticky jiného, že žijí tak dlouho. Cíl je jasný, prodloužit lidský život. To není úplně neřešitelný úkol. Druhým cílem bude štěstí. Neolitický lovec, když přišel domů a jeho partnerka zrovna mlčí (což se nestane, ale kdyby náhodou), dívá se do plamenů a je šťastný. Možná je to stav, který my dnes ani neznáme.
Třetím cílem bude určitá „božskost“ nového druhu. Ale tohle přece nejde zařídit pro osm miliard lidí, bude to jen pro pár vyvolených. A tady přichází umělá inteligence. Ona to není artificial intelligence, ale spíš alien intelligence. Sama nic nevymyslí, nemá emoce ani individualitu, je to jen soubor dat. Někdo ji ale bude používat a řídit. Homo deus tak vznikne z lidí jako Bezos, Zuckerberg, Musk a podobní. A my ostatní? Budeme bezvýznamní. Pro tyto lidi bude naše etika naprosto nesmyslná, budou mít vlastní.
Dnešnými poznatkami a dnešným mozgom to nedomyslíme. Máme tu Neuralink, ale je tu aj Blackrock Neurotech alebo NextMind alebo Paradromics so zameraním na medicínske aplikácie, návrat motoriky pacientom po úrazoch a podobne.
To ani nemá smysl sledovat, protože toho je spousta a všechno je to na jedno… No, ne úplně na jedno. Ale víte, kdo má tenhle výzkum nejradši? Armády, logicky.
Kdo ví, co dělají Číňané? Jejich jedinou nevýhodou je, že nemají invenci. Byl jsem tam několikrát. Nejlepší zážitek byl, když jsem přespával v klášteře s Američanem, který pracoval na cyklotronu. Vystudoval MIT a chtěl se věnovat těžkým kovům a na to potřeboval cyklotron. Tehdy byl jeden v Bostonu a druhý v Pekingu. Do Bostonu ho nevzali, tak šel do Pekingu. V tom klášteře se válíme a já mu říkám: „To musí být výborné vybírat z miliardy lidí ty nejchytřejší.“ A on na to: „Ti? Ti mají kreativitu jako tenhle polštář.“ A měl pravdu.
Když čtu publikace od Číňanů, mám často pocit, že už jsem něco podobného viděl. Japonci jsou na tom podobně, udělají to dokonale a perfektně, ale iniciální nápad není jejich. Ten je většinou z anglosaského světa nebo od nás z Evropy. Navíc Číňani umí být i velcí podvodníci. Mají dnes něco, čemu říkají paper mills. Doktor, který chce získat PhD., potřebuje pět impaktovaných publikací. Zadá to firmě a ta mu během tří dnů pomocí „alien intelligence“ vygeneruje kompletní články, třeba o neurochirurgických komplikacích, tak, aby vypadaly perfektně. On je rozešle do redakcí časopisů a nepoznáte, že je to od A do Z podvod.
Když jsme jim jezdili dělat kurzy, měl jsem pocit, že jsme jen cvičené opice, které ukazují pro prestiž. V největším pekingském špitále jsme dělali kurz a najednou se ukázalo, že „trainees“ (pozn. red.: stážisti v zaškolení) jsou všichni kolem šedesátky a všechno už umí. Až pak z nich vylezlo, že to nejsou jejich vlastní lidi, ale lékaři z menších okolních nemocnic. Těm se jen předváděli, aby jim posílali pacienty protože tam jsou z toho peníze, na rozdíl od nás. Dělat takového cvičeného opičáka už se mi nechce. Začal jsem tam jezdit v roce 1993, tehdy na brouky. Potom jsem tam byl dvanáctkrát na broucích, pokaždé na víc než měsíc, takže jsem tam celkově strávil přes rok, ale to byla tibetská oblast. Pak jsem tam byl ještě tak desetkrát, patnáctkrát. Teď už ale opravdu nechci, nedávno jsem dokonce odmítl dvě pozvání.
Čo vás na chrobákoch najviac fascinuje?
Příroda, estetika, to je nádhera. V Praze je paní profesorka Altenburg-Kohl, nesmírně bohatá dáma a opravdová mecenáška umění a podobných věcí. Nechala například zrekonstruovat Hynaisovu oponu v Národním divadle a v Nerudově ulici má Museum Montanelli.
Před pár lety za mnou přišla s nápadem: „Hele, uděláme spolu výstavu tvých brouků.“ Ze začátku jsem byl trochu nedůvěřivý, ale udělala to dokonale. Propojila brouky, medicínu a umění. A najednou z toho vyšlo, že je to de facto totéž: je to dílo, je to kreativní, má to estetiku a i určitou vědeckou hodnotu. Mě tohle drží od malička.
Trošku sme odbočili, ale mňa najviac bavia komplexnejšie rozprávania. Poďme naspäť. Transkraniálne stimulátory.
Ježišmarjá, co s nimi?
Sú ďalšou horúcou témou. Tieto neinvazívne zariadenia stimulujúce mozog cez lebku schválila americká FDA – napríklad registrované technológie NeuroStar alebo BrainWay. Cez ovplyvňovanie elektrického a magnetického poľa ovplyvňujú činnosť neurónov od chronických bolestí cez depresie, obsedantno-kompulzívne poruchy až po odvykanie od fajčenia – bez chirurgického zásahu. Vedci uvádzajú, že ide o najdôležitejšie nástroje neurovedy 21. storočia. Problém je však práve tam, kde sme to už nahryzli, teda v zneužití v priestore vojenskopriemyselného komplexu. V spojení s inštitúciami ako DARPA prinášajú obrovské riziká ako nástroje na ovládanie vedomia, v militaristickom segmente je to de facto obrovský „apdejt“ pervitínových, nacistických vojakov Wehrmachtu.
Tyhle transkraniální stimulace už existují hrozně dlouho. Profesor Hoschl byl můj kamarád a měli to v Národním ústavu duševního zdraví. Dva mladí tam od nás jezdili a něco na tom dělali. Teď si ale nevybavuji, u jakých nemocí jsme to tehdy používali, no logicky by to asi bylo u epilepsie. Princip je podobný jako u stimulace s elektrodou zavedenou do mozku, jen by se to dalo aplikovat třeba z „koupací čepice“ s elektrodami uvnitř. Upřímně se přiznám, že jsem to moc nesledoval a nečetl o tom, takže o tom nevím víc. Teoreticky je to ale, samozřejmě, možné. Počkejte, pro jaké indikace to ta FDA schválila?
Chronické bolesti, migréna, úzkostné poruchy aj depresie u pacientov nereagujúcich na antidepresíva.
Chronické bolesti by byly logickým cílem a nic proti tomu. FDA ale není žádná jednoduchá instituce, náš SÚKL je proti ní beránek. FDA má obrovskou moc, kterou si fantasticky vybudovala. Jestli znáte případ Conterganu, léku, analgetika pro těhotné z 50. let. V celé Evropě se používal a pak se rodily děti s malformacemi. Americká FDA ho tehdy do USA nepustila, čímž zachránila spoustu životů. Tím si, pochopitelně, posílila autoritu: „Podívejte, jak jsme zachránili naši populaci, jak jsme významní, tak nás poslouchejte.“
Co projde FDA, projde obvykle všude. Takže pokud FDA schválila transkraniální stimulace… Nevím, nakolik se teď používají, asi trochu ano a na více místech, ale rozhodně to není běžné. Je to ale také krásný kšeft. Představte si, že by se to používalo na chronické bolesti hlavy – a kdo je nemá? Kolik firem by to prodalo a jak by to pojišťovny zaplatily? To by se hradilo z veřejného zdravotního pojištění.
Nie, tak to ani nebolo myslené. Skôr sa tu otvára otázka historicky najpriepastnejšieho socioekonomického rozdelenia ľudí, keď si bohatá elita bude môcť dovoliť božské vylepšenia kognitívnych aj fyzických schopností vrátane mimoriadnej dlhovekosti a bežní ľudia ostanú bez všetkých týchto možností.
FDA se nezajímá o finanční stránku, jde jí především o medicínu. Ale evropský systém zdravotnictví funguje tak, že když něco projde přes SÚKL, tak to pojišťovna platí. Američané si sami spočítali, že pokud budou pokračovat stejným tempem, kolem roku 2040 půjde 40 % národního rozpočtu na zdravotnictví. Pro všechny to být nemůže.
Práve tam smerujem.
Teď se objevují nové genetické terapie, které se používají u dětí se zcela vzácnými vrozenými neurologickými vadami způsobenými geneticky. V Evropě jsou asi tři místa, která dokážou navázat správný gen na nosič, obvykle virus. Ten se naimplantuje do mozku, pronikne do jádra buňky, kde se rozpadne a uvolní DNA, kterou jsme do něj vložili. Ta se přepíše na RNA, ta se dostane z jádra do cytoplazmy a tam se naváže na požadované bílkoviny. Jedna taková léčba stojí přes 100 milionů korun. Naštěstí se používá jen u extrémně vzácných vad. U nás proběhla národní sbírka pro jedno jediné dítě. Ale kdyby se taková léčba měla rozšířit, bylo by to finančně zcela neúnosné. To by bylo jen pro „zuckerbergy“. Skutečný problém nastává, když má člověk chronickou nemoc, třeba epilepsii, a musí brát antiepileptika celý život. Na to už vám nikdo nepřispěje.
Spolu s umelou inteligenciou sa upevňujú pozície technokracie, ale aj transhumanizmu, kde noví polobohovia zo Silicon Valley vyhlasujú boj proti smrti. Jedným z nich je Peter Thiel investujúci do radikálneho predĺženia života až po nesmrteľnosť. Thiel vyhlasuje: „Neverím, že smrť je prirodzená. Je to problém, ktorý treba technologicky vyriešiť.“ Tak vznikajú spoločnosti ako Calico, Methuselah Foundation, rozvíja sa aj kryonika, kde sa telo alebo len mozog zmrazia v presvedčení, že už o pár rokov či dekád budú dostupné technológie na ich návrat do života.
Tohle je hloupost. Každý organismus má přirozeně daný čas, po který žije. Například roháč, žije jako dospělec zhruba tři týdny a jeho jediným účelem je rozmnožit se, nic jiného. U člověka je tento interval přibližně 70 až 80 let. Pak buňky stejně odumřou a smrt je nevyhnutelná. V minulosti to nikdy nepředstavovalo problém, protože průměrná délka života byla mnohem kratší. Lidé se běžně dožívali kolem třicítky, ještě dnes v některých afrických zemích dosahuje průměrný věk jen okolo 35 let. Tam se přirozený proces stárnutí ani nestačí naplno projevit. U nás v přehnaně ochranitelské civilizaci, která nechce přijmout smrt jako přirozenou součást života a snaží se léčit vše za každou cenu, se proti ní bojuje. Je dokonce nějaká firma, která je zmrazí a někde deponuje. Nevím, kde má sklady, ale to jsou vlastně smetiště.
To je dnes ťažko odhadnuteľné, všetky tie technológie sa vyvíjajú za pomoci kvantových počítačov s dvojnásobne väčšou exponenciálnou rýchlosťou, teda približne dva bilionkrát rýchlejšie ako pri dnešných najvýkonnejších počítačoch. Aj toto týchto ľudí utvrdzuje v tom, že v budúcnosti budú technológie a veľmi pravdepodobne aj superinteligencia, ktorá im umožní ožiť.
Teoreticky by to mohla být třeba transplantace celého těla nebo jako v případě rypošů nalezení genetické sekvence, která dokáže proces stárnutí zpomalit či oddálit. Smrti buněk se říká apoptóza a ta je skutečně geneticky naprogramovaná. Otázkou je, zda by se tento program dal „přesvědčit“, aby nefungoval a buňky tak dál žily.
Presne o toto ide, a práve preto investujú miliardy do výskumu a vývoja umelej inteligencie a syntetickej biológie.
Teoreticky si to lze představit, ale je to něco natolik protismyslného, že by to mělo smysl jen pro úzkou skupinu lidí, řekněme pro ty „zuckerbergy“ tohoto světa. Ale moc tomu nevěřím.
Lenže my žijeme v epoche, v ktorej „nikdy“ znamená za 30 rokov a „niekedy v budúcnosti“ je za 3 až 4 roky.
Před časem mně někdo požádal, abych napsal článek o tom, jak bude vypadat neurochirurgie za pět, deset a padesát let. Souhlasil jsem, ale záhy jsem zjistil, že pět let odhadnu snadno, deset let také ještě zvládnu, ale padesát už vůbec ne. Všechno se dnes vyvíjí a akceleruje tak rychle, že nedokážu odpovědně říct, co bude za dvacet či třicet let. U mnoha věcí, které vypadaly nadějně, se totiž ukázalo, že je nelze zopakovat, nebo je nejde převést do praktického použití, třeba u neurotransplantací či neuroprotéz. Možná existuje nějaká biologická bariéra, která udržuje systém v určité rovnováze. Ale upřímně, dřív lidstvo stejně vyhyne, než bychom se tím mohli vážně zabývat. Žádný jiný druh není tak agresivní a nepřemnožil se tak rychle. Příroda na to bude muset reagovat, a my ať si myslíme, co chceme, ji nikdy nebudeme ovládat.
Nerozumieme svojim vlastným myšlienkovým pochodom, neinvestujeme do toho, aby sme pochopili samého seba, naše vedomie – a v tom sme sa nikam neposunuli. Sme ako neandertálci v stíhačkách.
Neandrtálce jsme jednoduše vyhubili, i když se teď objevují články, které to svádějí na klimatickou změnu, ostatně na tu se dnes dá svalit úplně všechno. Podle těchto teorií neandrtálec vymizel kvůli nějakému výkyvu klimatu, který jsme my, přicházející z východní Afriky, prý snadno přežili. To mi připadá absurdní. Stejná verze se už vypráví i o denisovském člověku a dalších druzích rodu Homo. Pravda je ale prostá, jako Homo sapiens jsme všechny konkurenty vytloukli. Teprve potom jsme začali přírodu chránit. A dělat ze sebe něco výjimečného je směšné, když třeba delfín má dvakrát větší mozek než my a daleko složitější záhybování mozkové kůry. Ve skutečnosti ani pořádně nevíme, co v těch delfináriích vlastně držíme. Uvědomme si, že planeta má za sebou 4,5 miliardy let historie. Homo sapiens je tu sotva 2 miliony let, přičemž z toho jsme 1,9 milionu let strávili jako bezvýznamná opice z východní Afriky. Samotný druh Homo sapiens existuje asi 100 tisíc let, ale většinu té doby jsme pořád seděli v Africe. Teprve před 50 až 70 tisíci lety jsme vyrazili do světa a civilizaci budujeme jen zhruba 5 až 6 tisíc let. To je tak krátká doba, že si nás planeta ještě ani nemohla pořádně všimnout. Masově jsme se rozmnožili teprve v posledních 150 letech díky levné energii a tu nám teď už jen chytře omezují, aby se naše růstová křivka příliš nevymkla kontrole.
Experimenty Benjamina Libeta koncom minulého storočia ukázali, že mozog sa „rozhodol konať“ ešte predtým, než si to človek uvedomil. Čo to znamená? Mnohí neurovedci ako Patrick Haggard to interpretujú ako dôkaz, že vedomie je epifenomén – a ide teda o sledovanie deja, ktorý už beží. Spochybňujú slobodnú vôľu, a teda sa blížia k starovekým gnostikom upozorňujúcim, že my všetci žijeme v simulácii (demiurgov). Ako to vidíte vy? To už sme ďaleko za hranicou.
To už jsme za hranicí. To je ta kvantová fyzika, že jo. Takové nevím, že by to bylo předem. To jsou naučené manévry, které člověk má, a pak je to intuice. Intuici nemají děti. Intuice je vlastně koncentrovaná zkušenost, kdy vám to hodí řešení a vy ho uděláte. Já to občas zažiju na sále. A když pak jdu zpětně, tak ty kroky rozklíčuji. Ne, to mi nesedí.
Nemáte pocit, že synovi by mohla zobrať v budúcnosti prácu táto umelá, cudzia inteligencia?
Ne. Jako chirurg já i syn přežijeme klidně. Ještě dlouho. Tedy on, ne já.
Tak o tom nepochybujem. V každom prípade, ako hovoríte, dnes sú už neurochirurgovia súčasťou technického tímu na zavádzanie implantátov do mozgu.
No jasně, ale k tomu máme ještě daleko. A naše klasická neurochirurgie, jak ji provozujeme dneska, bude ještě dlouho. Zaprvé se ta klasická už moc měnit nebude. Zadruhé je mnohem snazší se ji teďka naučit. Dřív to bylo složité, já jsem musel koukat starému přes rameno a on mě vždycky vyhnal, takže jsem to neviděl. Teďka my to všichni natáčíme na videa, pořád si to přednášíme. Covid nás zahnal na webináře, takže si to neustále nějak sdílíme. A ta videa, já můžu promítnout záběry kamaráda z Lausanne nebo z Argentiny, to je jedno. A on může promítnout moje. Z toho se dá strašně dobře naučit. Takže mladí to mají dneska daleko jednodušší. Na druhou stranu je jich moc, takže se k tomu nedostanou. Ty mladé čeká souboj.
Foto: Matúš Plecho
Rozhovor Tibora Eliota Rostasa s profesorom Vladimírom Benešom vyšiel v septembrovom čísle Zem&Vek, ktoré je už tradične bohaté na mnohé spoločenské, kultúra témy. Číslo si môžete objednať v tlačenej podobne tu.
Ak vás článok obohatil o ďalší uhol pohľadu, podporte ľubovoľnou čiastkou slobodu slova. Ďakujeme.
Vyhlásenie: Názory autora sa nemusia zhodovať s názormi vydavateľstva Sofian, s.r.o. Zodpovednosť za obsah tohto článku nesie výhradne jeho autor. Vydavateľstvo Sofian, s.r.o. nie je zodpovedné za akékoľvek prípadné nepresné či nesprávne informácie v tomto článku. Sofian, s.r.o. dáva súhlas na zdieľanie našich pôvodných článkov na ďalších nekomerčných internetových stránkach, ak nebude zmenený ich text a názov. Pri zdieľanom článku musí byť uverejnený zdroj a autor. Ak chcete články z nášho webu publikovať v tlači či inými formami, vrátane komerčných internetových stránok, kontaktujte redakciu na [email protected].
UPOZORNENIE
Vážení čitatelia – diskutéri. Podľa zákonov Slovenskej republiky sme povinní na požiadanie orgánov činných v trestnom konaní poskytnúť im všetky informácie zozbierané o vás systémom (IP adresu, mail, vaše príspevky atď.) Prosíme vás preto, aby ste do diskusie na našej stránke nevkladali také komentáre, ktoré by mohli naplniť skutkovú podstatu niektorého trestného činu uvedeného v Trestnom zákone. Najmä, aby ste nezverejňovali príspevky rasistické, podnecujúce k násiliu alebo nenávisti na základe pohlavia, rasy, farby pleti, jazyka, viery a náboženstva, politického či iného zmýšľania, národného alebo sociálneho pôvodu, príslušnosti k národnosti alebo k etnickej skupine a podobne.