Málokdo z nás asi prožil tak bizarní začátek nového roku, jako obyvatelé Internacionální ulice v Praze-Suchdole. Kolem poledne 1. ledna je z poklidu vyrušilo ječení sirén sanitek, policejních a hasičských aut, která se přiřítila k nedávno dokončené (a dosud nezkolaudované) budově palestinského velvyslanectví, do níž se personál právě stěhoval z původního sídla v Praze-Troji. Z prosakujících útržků informací se udivení a vyděšení sousedé dozvěděli, že velvyslanec Džamál Muhammad al-Džamál byl vážně zraněn při výbuchu, k němuž z dosud neznámých příčin došlo, když uvnitř domu manipuloval s trezorem. Objekt byl okamžitě prohledán pyrotechniky; ti sice žádné další výbušniny neobjevili, přesto však byla pro jistotu nařízena evakuace 51 osob z bezprostředního okolí rezidence. Zpět se lidé mohli vrátit až večer. Samotný al-Džamál svým zraněním podlehl už odpoledne v Ústřední vojenské nemocnici.
Neštěstí se od první minuty stalo eldorádem novinářů. Přirozeně – Praha je (nepočítaje „běžnou“ kriminalitu) vcelku pokojné město, a aby palestinský velvyslanec ve vlastním domě vyhodil sám sebe do povětří, to tu ještě nebylo! Nastal neuvěřitelný mediální chaos, který v konečném důsledku celou záhadu ještě prohloubil, místo aby pomohl k jejímu objasnění. V následujících dnech jsme se tudíž mohli dočíst či doslechnout, že: výbuch byl slyšet – výbuch nebyl slyšet – trezor nebyl otevřen 20 let – trezor byl používán denně – trhavina byla uvnitř trezoru – trhavina byla vně trezoru – nálož byla součástí trezoru – nálož nebyla součástí trezoru. K těmto zmatkům nemalou měrou přispěl mluvčí ambasády Nabíl Fahil, jenž svá vyjádření měnil tak často, že ihned vzbudil podezření, že se pokouší zamaskovat něco nekalého. Nakonec usoudil, že nejlepší bude odmlčet se docela. Al-Džamálova dcera Rana prohlásila, že její otec se stal obětí atentátu – kdo ho spáchal, si už bohužel nechala pro sebe. Jiná verze zase uváděla, že diplomat neodborně zacházel se „starou“ výbušninou, kterou „našel“. Snad nejkurióznější bylo tvrzení, že velvyslanec zemřel na následky „pracovního úrazu“, což vyvolává značně divoké představy, jaké „práci“ se to Palestinci v Praze vlastně věnovali.
Velmi důležitým aspektem této události byl také nález zbraní, k němuž došlo téměř ihned po příjezdu policie; zpočátku se spekulovalo, že jich bylo 70, posléze byl jejich počet zredukován na „pouhých“ 12, mezi nimiž byly kromě jiných samopaly a pistole. A opět se roztočil již známý informační kolotoč: zbraně byly nelegální – zbraně byly legální – zbraně měly vybroušená čísla – zbraně neměly vybroušená čísla… Rovněž v této souvislosti zazněl památný výrok, pronesený bývalým ministrem obrany a velvyslancem v Rusku Miroslavem Kostelkou, který řekl, že je důležité rozlišit, zda nalezené zbraně byly „útočné, či obranné“. Škoda, že už neprozradil, jak se to u pistole nebo samopalu pozná.
Bez ohledu na počet zbraní nelze jejich výskyt v sídle palestinské ambasády bagatelizovat. Nejenže se – podle vyjádření ministerstva zahraničí – jedná o hrubé porušení Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích; bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý dokonce vyslovil obavu, že diplomatickými kanály probíhá mezi jednotlivými palestinskými velvyslanectvími utajený transfer zbraní, které mají své konkrétní adresáty a jsou určeny ke konkrétním účelům. Zdůraznil sice, že nemluví o terorismu, to je ovšem to první, co každého v této souvislosti napadne. Jakkoli jde o subjektivní názor jednotlivce, měla by mu být věnována patřičná pozornost; mínění vysokého armádního důstojníka má přece jen trochu jinou váhu, než fantazírování bulvárních pisálků.
Je s podivem, že některé okolnosti „záhady palestinské ambasády“ přešly sdělovací prostředky téměř bez povšimnutí, ačkoli jinak se zaobíraly vším možným i nemožným. Nikdo se kupříkladu nepozastavil nad svědectvím al-Džamálovy manželky, jež vypověděla, že trezor, ve kterém (nebo u kterého) mělo k výbuchu dojít, zůstal nedotčen! Stejně pozoruhodné je, že exploze nijak viditelně nepoškodila samotný dům – přestože byla dost silná, aby velvyslanci jednu ruku roztrhala úplně a druhou zčásti, smrtelně mu poranila hlavu, hrudník a břicho, tlaková vlna nerozbila nebo nevyrazila žádné z oken! Pokud není celý objekt pancéřovaný, je to nepochopitelné.
Zná-li vůbec někdo pravdu o tom, k čemu 1. ledna 2014 na palestinském velvyslanectví došlo, jsou to lidé, kteří v inkriminované chvíli byli v budově přítomni. Sotva však můžeme očekávat, že to někdy prozradí; jejich chování a protichůdné výroky těsně po tragédii spíše napovídají, že se zoufale snažili něco zamaskovat a „za pochodu“ vymyslet přijatelnou krycí historku. Patrně by se jim to i podařilo, nebýt faktu, že rezidence v Suchdole ještě neprošla kolaudací a neměla oficiální statut velvyslanectví (který stále ještě mělo dosavadní sídlo v Troji); v opačném případě by tam žádný český policista či úředník nesměl vstoupit a k žádnému vyšetřování by nedošlo. Bude ostatně zajímavé sledovat, jak se k aféře postaví naše diplomacie – zda dá před odhalením pravdy přednost korektním vztahům s Palestinou nebo zda bude požadovat podrobné vysvětlení a vyvození důsledků, pokud se týká nezákonného přechovávání zbraní. Zatím se zdá, že palestinské straně stále nedaří dát dohromady věrohodný scénář toho, co se na ambasádě při výbuchu i před ním vlastně dělo; v nótě, jíž 10. ledna obdrželo ministerstvo zahraničí, se píše, že nalezené zbraně pocházejí z 80. let a nebyly použity, pouze uskladněny. Člověk by pomalu čekal, že další věta bude znít: a jestli se nepřestanete hloupě ptát, tak použity budou…
Tělo Džamála Muhammada al-Džamála bylo 6. ledna přepraveno letadlem do Ramalláhu, kde se o dva dny později konal pohřeb. Rakev s ostatky tohoto pravověrného muslima vezlo na pražské letiště pohřební auto, označené velkým křížem. Osud má zjevně smysl pro škodolibý humor.
Zdroj foto: AP Photo/CTK, Katerina Sulova