Andor Šándor: Nemáme armádu suverénneho štátu pripravenú na krízové situácie

· Čas čítania: 6 min.
Foto: Archív Andora Šándora

Andor Šándor je český generál v zálohe a bezpečnostný poradca. Pred revolúciou pôsobil v generálnom štábe Československej ľudovej armády, po revolúcii ako náčelník Vojenskej spravodajskej služby. Spolu s ním sme sa snažili zhodnotiť bezpečnostnú situáciu vo svete, ktorý sa ocitol na pokraji krízy. Prichádzajú nové riziká – je česká alebo slovenská armáda pripravená zvládnuť ich? Čo potrebuje zmeniť, aby dokázala skutočne ochrániť civilné obyvateľstvo? Na tieto i ďalšie otázky nájdete odpovede v našom rozhovore.

Hospodárska kríza začína a hovorí sa o nej ako o niečom, o čom nevieme, aký to bude mať rozsah a ako dlho to bude trvať. Väčšina ekonómov len predpokladá, že to bude oveľa horšie ako v roku 2008 a môže destabilizovať situáciu jednak v jednotlivých štátoch, jednak na medzinárodnej scéne. Aké tu vnímate bezpečnostné riziká?

Když tu máme koronavirovou pandemii, to ještě neznamená, že někteří darebáci ve světě přestanou uvažovat o tom, že by mohli zneužít slabosti některých jiných. Až pandemie odezní, ti darebáci zcela jistě znova vykouknou. A podívejte se jen na problém, který stále vidíme mezi Íránem a Spojenými státy, kdy Donald Trump nařídil zničit jakoukoliv loď, která bude ohrožovat americké lodě v Perském zálivu. Na což Írán pohrozil, že bude likvidovat americké lodě. Je to samozřejmě rétorika, která když se vymykne, může přejít do konfliktu. Myslím si, že „bylo štěstím“, že krátko po zabití Sulejmáního došlo omylem k sestřelení ukrajinského dopravního letounu u Teheránu. A možná tento moment brzdil vášně na obou stranách a nedošlo k nějakému konfliktu. Jinými slovy, bezpečnostní situace se nemůže změnit do té doby, dokud si svět nezačne uvědomovat, jak je strašně zranitelný úplně jinými problémy, jako jsou choroby, ale třeba sopečné aktivity a já nevím co všechno, nedostatek vody a podobně. A dokud svět nedospěje k tomu, že je lepší hledat řešení těch konfliktů. Byť máme řadu konfliktů, které trvají už desetiletí, stále nejsou vyřešeny a mají potenciál stále jaksi doutnat. Nemusíme chodit příliš daleko. Vy sousedíte s Ukrajinou. Tam není žádný důvod domnívat se, že problém okolo jihovýchodní Ukrajiny, Donbasu a Doněcka, Luhanské republiky a podobně byl vyřešen. Stále není nikde žádná naděje, že ta země se nemusí rozpadnout ještě více, že ten konflikt nemůže ještě více pokračovat. Žádné příliš optimistické známky ve vývoji vztahů a uklidnění té situace prostě nevidím. Snahy Ruska o restart vztahů se Západem bude blokovat právě Ukrajina. K tomu jí poslouží cokoli, což se v Moskvě nemusí shledat s pochopením a příznivou reakcí.

Těch problémů bezpečnosti je tady samozřejmě celá řada. Jak Česko, tak Slovensko, byť s nějakým odstupem, jsme vstoupily do Severoatlantické aliance, kterou jsme považovali za to nejlepší, co nás mohlo potkat z hlediska vlastní bezpečnosti. No musíme brát v potaz vyjádření Macrona, že Aliance je v mozkové smrti. Německý ministr zahraničních věcí to řekl mnohem kulantněji, když prohlásil, že se již nelze spoléhat na americké závazky a dohody ve vztahu k bezpečnosti v Evropě a podobně. To jsou vážná tvrzení, která musíme brát jaksi vážně. Tady nejde o to, že by se vojenská část Aliance nějak zásadně zhoršila. Jde o tu politickou část. To je přeci vidět z řady prohlášení Donalda Trumpa, neboť Aliance – můžeme si o tom myslet, co chceme – je americká s. r. o. a bude fungovat tak dlouho, dokud ve Washingtonu budou tomu nakloněni. Pokud tomu nakloněni nebudou, Aliance odumře. A vznik evropské armády je zbožné přání, pro které neexistuje řada nutných předpokladů.

Čo z toho vyplýva pre nás?

Pro Česko i pro Slovensko to znamená věnovat větší pozornost vlastním ozbrojeným silám. Neříkám, že je potřeba je obnovit v silách předrevolučních, ale tak, aby to nebyla torza, ale armády nezávislých států, které lze použít jako celek k ochraně teritoriální integrity a samozřejmě při katastrofách přírodních či takových pandemiích, jakou zažíváme dneska. Je legitimní, aby se naše vlády na tu věc dívaly z tohoto pohledu a zamýšlely se nad tím, jak budou dál armády budovat. Obzvlášť v této době bude tendence politiků šáhnout do vojenských rozpočtů jako takové rozpočtové rezervy a ubrat jim. Varoval bych před tím, abychom uváženými škrty vyhladověli naše armády, protože to by byla cesta do pekla. Je nepochybné, že některé projekty se omezí nebo se pozdrží. Zásadní trend, jak si vybudovat armády pro hrozby 21. století, by neměl být opomenut. Koronavirová krize si žádá větší zaměření na vojenské zdravotnictví, ženijní, chemické vojsko a záchranné prapory.

Do akej miery sú dnes česká, respektíve aj slovenská armáda schopné zvládať budúce možné krízové situácie? Presne ako ste spomenuli, nemusí to byť len vojenský konflikt, môže to byť aj prírodná katastrofa, oveľa horšia pandémia ako je tá dnešná alebo čokoľvek, čo si bude vyžadovať nasadenie armády. Ako by sa naše armády mali transformovať, aby boli schopné čeliť možným nadchádzajúcim hrozbám?

Prvořadé je to, že jestli jsme si v České republice již před více než 15ti lety stanovili, že naše profesionální armáda bude mít 27700 vojáků, tak je prostě musí mít, ale ona je dneska nemá. Ona nikdy tohoto počtu nedosáhla. Nevím, jak je to na Slovensku. Musíme si teda uvědomit, že jestli jsme se rozhodli, že budeme mít těžkou brigádu, je třeba konečně vyřešit, jak bude těžká, na čem bude jezdit. Jestli skutečně pořídíme nová moderní bojová vozidla pěchoty a v jakých počtech, jestli pořídíme dělostřelecké systémy na pásech nebo na kolech. To jsou všechno debaty, které jsou legitimní, ale nesmí zase trvat příliš dlouho. Ale důležitý je potenciál lidí, kteří musí být do armády lákáni. Pokud ti lidé – a na tom každá armáda stojí, nebudou vidět armádu jako perfektní záležitost, která má budoucnost, bude je naplňovat a podobně, vstupovat do ní nebudou. A také nám potom nemusí zbýt nic jiného, než se vrátit k nějaké částečné povinné vojenské službě, pročež teď nejsou ekonomické podmínky, ba ani zázemí a ani politická – řekněme – ochota.

Jako nové válčiště je tady kybernetický prostor, což ale neznamená, že všechny budoucí války už budou vybojovány jenom v kybernetickém prostoru. To je prostě nesmyslná představa. Přece vidíme, že řada států vyvíjí nové tanky, dělostřelecké systémy, nová bojová vozidla pěchoty, letouny, nové lodě, ponorky a podobně. Takže od klasické bojové činnosti se jaksi nikterak dramaticky neodkloníme. Jak Slovensko, tak Česko, samozřejmě nepotřebuje budovat armádu, jakou mají velmoci, ale měli bychom nějakým způsobem uvažovat – jak jsem už o tom v minulosti mluvil, že by to měla být armáda České nebo Slovenské republiky, kterou je Česko či Slovensko schopno použít jako celek. Přestat uvažovat jenom o tom, že jednu brigádu dáme někomu – jako to máme my – a bude přidělena 10. takové divizi v Německu. Je tady potom otázka adekvátní výzbroje. Je potřeba znova zdůrazňovat, že armáda se nebuduje s výhledem na 5–10 let. Nakupujeme techniku, jejíž životní cyklus bude 50 let. Není to opravdu záležitost jednoho, dvou, tří, pěti let, ale dlouhodobá záležitost. Takže nejdřív je to celek, je to armáda dané suverénní země, která samozřejmě přispívá do společné obrany v rámci NATO na základě toho, jak se shodneme. Nemůže to být obráceně. Přestaňme argumentovat, že jsme něco slíbili spojencům. Budujme armádu pro sebe s tím, že přispějeme do Aliance. Nikoli obráceně.

Autor: Marián Benka

Ak vás článok obohatil o ďalší uhol pohľadu, podporte ľubovoľnou čiastkou slobodu slova. Ďakujeme.

CHCEM PODPORIŤ

 

ZDIEĽAJTE ČLÁNOK

Pridaj komentár