ROZHOVOR S PROFESORKOU ANNOU HOGENOVOU, pokračovanie…
Dynamická rovnováha.
Dynamická rovnováha, jo. A tímhle se vlastně udržuje vesmír, tím se udržuje zdraví a úplně všecko. Kdežto ty duše, když jdou po tom Léthé Pedion, tak zažijí jenom to zacházení do skrytosti, beznadějné. To je to, když se vám zdá, že padáte a nemáte se čeho chytit a řvete jako blázen a nic. Beznadějně zacházet do skrytosti. A když jsou v tom nejvyšším napětí ty duše, tak říká ta filozofie, že v té duši vzniká žhnutí, kterým ten člověk, v tomto případě je to ta duše, která se vrací z toho hádu, kterým ta duše vlastně postřehne to chybění té neskrytosti, která byla příčinou ty jejich hrůzy, kterou takhle poprvé zažili. A teď ten Platon říká jenom úplně jakoby, ne úplně důležitě, že kolem teče řeka, která se jmenuje Amelés, což znamená Bezstarostná, a ty duše, protože šly celý den, mezi různými ohni, ve kterých vždycky něco zacházelo do skrytosti, a mají hroznou žízeň, tak ty duše se prostě chtějí napít z té vody, ona se jmenuje Bezstarostná. A jakmile ji dají do dlaní, i ta voda zmizí, i ona zachází do skrytosti. Takže musí vlastně svůj stínový obličej ponořit do vody a teď ji chlemtají. A teď Platon řekne: a teď je to nejdůležitější ze všeho, oni nesmějí pít přes míru. Jakmile ten logos, který drží ty dva protiklady, to je ta míra, jakmile oni pijí víc té vody, tak úplně zapomenou na tu neskrytost, která je napojená na tu skrytost, že to musí být v rovnováze, že mezi tím je ten logos, protože to žhnutí jakoby tou vodou se z nich vyplaví nebo nějak zmizí. A potom vypráví Platon, že duše usnou, spinkají a v půlnoci je velká bouře a blesky a pak už se ty duše objeví tady na světě. Ale kdo pil příliš mnoho, ten nikdy nepochopí, že v tom popisu těch jsoucen, která jsou kolem nás, co dělá ta věda, že v tom popisu je nutné postřehnout to, z čeho se veškerá ta jsoucna ukazují, což je podle nás to bytí, které nemá možnost být zahlédnuto nebo si na to nemůžeme položit ruku. Je to to, co se v tom člověku rodí jako vhled, který je obdarováním. A jenom u takého člověka, který má v sobě napětí bytostného tázání. Čili jestli chceme ty lidi proměňovat, tak je to možné jenom rozhovorem. A ten se děje buď beze slov, nebo se slovy. A když se rozhovor děje, musí být probouzející. Jakmile není, je jenom pumpováním vědomostí, dovedností, návyků a kompetencí, všecko je ztraceno. A tohle je myšlenka stará přes dvaapůltisíce let a není ji dodnes porozuměno.
Sokrates, Buddha, Konfucius aj Ježiš patria k najimpozantnejším velikánom ducha, ktorí nenapísali žiaden kánon a nepatrili k žiadnej náboženskej skupine. Hľadaním pravdy cez rozhovor s inými či so sebou samými, a teda rozhovorom s vlastnou dušou, nachádzali zmysel života. Je fascinujúce, že napriek tomu, že existencia týchto avatárov spirituality je niekedy ťažšie dokázateľná, ich viditeľnosť je stále prítomná, pretože tu stále pôsobia s mimoriadnou intenzitou. To, čo majú spoločné, je prítomnosť pocitu, že slúžia božstvu, v službách zámeru prevyšujúceho ich vôľu. A teraz zdanlivo odbočím: spomínam si na váš silný zážitok s topením, keď som si vás študoval. Čosi veľmi podobné som pri problémoch s dýchaním zažil aj ja. Viem si to veľmi dobre vybaviť, pretože je to na celý život. V istom okamihu sme pocítili, že to nie je prenosné.
Není to přenosné.
To je neprenosná skúsenosť, že nás niekto tam hore bezpodmienečne miluje. Ja som mal pocit úžasnej protekcie, ochrany v tom dobrom slova zmysle.
Já taky.
Bolo mi povedané, ja o tebe konkrétne viem, ty si môj syn, ktorého milujem.
Ano, přesně, to se mi stalo taky.
Ja vám to dopoviem. Ktorý vás miluje, o nás veľmi dobre vie a záleží mu na nás. A v tom momente sa nás zhostil, hovorím za obidvoch, nevýslovný úžas z nádhery bytia zrodený v momente zápasu o život. Tu sa v nás odohral ten najdôležitejší prerod k bytosti prijatej bezpodmienečnou láskou, ktorá jej ukázala, ako je to žiť bez strachu, bez ontologickej núdze. A ja som tam našiel to, čo všetci v živote tak bytostne potrebujeme: a to je tá vrúcnosť domova, ktorý je tým domovom, kam patríme.
Přesně. Přesně tak to je.
Toto je on. Nedefinovateľný, bez tehiel, bez strechy, ale ozajstný. Teda my sami sme tí avatári, len sa treba orientovať v tom labyrinte.
Přesně, jak to říkáte. Já nevím, co bych k tomu mohla dodat. Ten ohňový střed, to žhnutí té čtveřiny, to je náš domov. A to se nedá technologicky založit, to se nedá konstruovat, to se nedá ani koupit. To se musí v člověku zrodit. A to zrození potřebuje přesně jako dítě z bříška u maminky tu těhotenskou dobu. To je to legein a to uvlastňování, přes prohry, výhry, přes zoufalství, přes mé topení a vaše topení. Tohle to je něco…
Bolo to o tom nedostatku dychu.
Ano, to jo. Přesně to jsem prožila. A já si jen pamatuji, že jsem měla pořád jeden pocit, jak je možný, že mě něco na tomto světe takhle má rádo. Jak je to možný, vždyť já přece nejsem vůbec výjimečná a ještě k tomu vím o sobě… jsem občas potvora. Jak je to možný?
To je jasné. Ako je možné, že práve na mne… Keď som si ľahol na lavičku (vo Vysokých Tatrách to bolo), dojatím mi tiekli slzy. Pocit, keď vám niečo tam hore vo hviezdach povie – veď ja presne o tebe viem a objímam ťa, milujem ťa, je ten najsilnejší zmysel bytia. Ale tie modlitby sú dôležité, všetko je dôležité. Ten pocit, keď vám niečo tam hore povie, veď ja presne o tebe viem a objímam ťa, milujem ťa, je niečo, keď tie slzy, naozaj dojatia, tečú.
To je opravdu dar.
A naša vôľa s tým nemá nič spoločné.
Vůbec ne.
Nezávisí to od ničoho, čo by sme my sami chceli. Sokrates bol jedným z najžiarivejších príkladov filozofa, ktorý lásku k múdrosti napĺňa cez dialógy s ľuďmi. Cez rozprávanie sa dostáva k vhľadom, no je tu ešte jedna výnimočná situácia, keď nie všetko je možné rozoznávať len na základe myslenia. Vtedy sám načúva daimoniu, onomu hlasu božskej prozreteľnosti, ktorá sa k nemu prihovára od útleho detstva a varuje ho pred uskutočnením chybných rozhodnutí. Ako je to u vás?
Daimonion, já ho mám v tom Besinnung, to je to větření, kde je zajímavé, že ještě před několika lety jsem tomu Besinnung moc nevěřila, ale teď už se ho začínám skoro až bát. Ono je to vlastně tím, že když člověk vnímá ten svět, tak on v tom toku těch myšlenek má i to, co si úplně neuvědomuje. A v tom intencionálním pohledu se základní intence ke světu vytváří, i když člověk třeba spí, my tomu říkáme pasivní syntéza těch intencí jako retence, tomu nemusíme moc rozumět, to je ta fenomenologická základna, že to v nás myslí, i když třeba vaříme a myslíme na něco jiného, protože máme v sobě napětí bytostního tázání. To je ta podmínka sine qua non, bez které to nejde. A to je to žhnutí. A tam někde je ten daimonion (který je podle toho Platona tím polobohem, který je mezi námi a těmi bohy) z toho hlediska fenomenologického vlastně založen tím pasivním usebíráním toho podstatného v intencionalitě, která má také svůj čas, ve kterém zraje a která je pak v okamžiku nějaké situace dovršena v tom svém zrání. A pak přijde vhled do toho, co je podstatné, a člověk je v tom údivu, v tom thaumazein, nemůže mluvit, nemůže to nikomu říct. A je právě tím, který je tou filozofií vlastně políben a najednou rozumí druhému jenom proto, že byl vlastně probuzen k sobě samému skrz ten vhled, jež dlouho v tom člověku zrál.
A pak nějaká nahodilá situace to dovršila do toho blesku, který podle toho Herakleita je podstatou všeho.
Jednou fascinujúcou témou antického Grécka, ktorá sa azda uplatní v plnej miere, je kalokagatia. U mňa je to teda predovšetkým kôň a prechádzky na jeho chrbte pomedzi šepkajúce si stromy.
Já jsem zase ráda na kole. Kdybych měla koně, tak bych asi taky na něm jezdila.
Pozývam vás.
Teď už jsem v takovém věku, že když spadnu, už mně nikdo nedá dohromady. Ale to kolo mi pořád dělá obrovskou radost. Já zažívám rozhovor vlastně s tím nejpodstatnějším – s počátkem. A tím počátkem je ono bytí. Někdo tomu říká bůh. My tomu říkáme bytí. To je úplně jedno. A když se člověk nenaplánuje a nechává se potkávat tím, co k nám přichází, a neřídíme to přicházení, jak to řídí pořád ti topici, všechno řídí, organizují, zařizují, počítají, bezútěšně, nakonec z toho prostě mají infarkt. Čili když se ten člověk vůbec neplánuje a nechá se potkávat tím, co není úplně výslovné, co nemá příčinu, tak právě tento rozhovor, který se děje beze slov, tomu se říká v němčině sagend, což znamená říkat, mluvit se slovy, tak tímto rozhovorem se znovu v té dušičce toho člověka probouzejí jeho osobní nejstarší počátky tak, že se znova zrodí poprvé a naposled, znova vysublimuje do té přítomnosti, ve které se právě nachází. A ta přítomnost, která je obohacena o ty počátky a znovu vás přijme jako člověka, který se poprvé dívá do světa. Je to takové, jako když se člověk stává zase trošku mladším, má dětskou radost. Tak tady se vytváří horizont té budoucnosti úplně jiný, než nám to dělá ten Gestell a ta Machenschaft, která nás má tou vůlí k moci, která je uzavřena v těch systémech, jež byly vypočítány těmi retrográdními inženýři, kteří nám vlastně vytvářejí tu budoucnost a než by vůbec pochopili, že ta budoucnost k nám přichází jako něco, s čím musíme vejít do bytostného rozhovoru, abychom vůbec mohli být s tím kosmem, což je řecké slovo pro řád toho světa, abychom byly s ním v harmonii.
A ten rozhovor sa odohráva, samozrejme, dnes a znova, každé ráno.
Přesně tak.
Toto nechápu tí, ktorí vytesávajú do tých skál, aj ten 17. november a podobne, ktorý potrebujú mať zabetónovaný. Jeden podnet na odľahčenie – ja vravím, že humor je najvyššia forma vážnych vecí.
Humor, to je božská nahodilost, my říkáme. Když je člověk otevřený, otevřený k tomu, co je jenom jeho. Respektive takhle: on, když žije z toho svého pramene a je otevřený k otevřenosti toho světa, je také otevřený k té božské nahodilosti, která se jmenuje vtip. Čili humor je něco fantastického, co nám bylo dopřáno, co můj pes nemá. A hrozně ráda také pobývám někde, kde se můžu opravdu řehtat, doslova. Úplně mi to hrozně chybí. A takového toho smíchu, kdy se opravdu držíte za břicho, až už nemůžete, tak to už je málo vidět.
Aj na ulici, proste najprv boli masky a potom išli masky preč. A zrazu tváre, ktoré sa už neusmievali.
Neusmívají se, ano. Jsou strnulé.
Myslím, že základným problémom politiky, teraz sa zase dostávame k inej téme, je, že politici už dávno nevedú skutočný rozhovor sami so sebou, ale všetok svoj čas a energiu sústredili na rozhovory so svojimi rivalmi v nejakých triviálnych televíznych dueloch, kde už nie je žiaden étos, méty, sny, vízie, úžas, ale iba hanebné prepieranie úbohosti alebo v tom lepšom prípade odvádzanie pozornosti druhotnými témami o ekonomike, o súdoch, polícii, zdravotníctve atď., čo však nezakladá bytostnú potrebu duchovnej výživy národa v jeho permanentnom procese sebapotvrdzovania cesty k ideálom, o tých sa už vôbec nerozpráva.
To je proto, poněvadž chybí to posvátno. Proto taky není úctyhodnost, vůbec, proto taky není důstojnost. Všechno se to technologicky proměnilo na kauzalitu, kde příčina ze sebe vytlačí ten účinek. A tím účinkem v dnešní době má být to, co ten Nietzsche pochopil jako výkon, který je legitimizací té vůle k moci daného člověka. A proto se ty výkony tak strašně jako adorují. Tady se vlastně jakoby ta zbožnost, která měla být posvátností, přetavila vlastně jenom v takovou tu závist: ty prostě jsi nejvyšší šéf a jsem pod tebou atd. Čili ta doba opravdu bere těm lidem tu posvátnost, kterou nesmírně potřebují k tomu, aby byli schopni naslouchat dětem a sdílet s nimi i jejich hrůzy, aby ty děti se necítili sami, aby se nepoškozovali tím, že si řežou ručičky, aby cítili něco opravdově. Čili ta posvátnost toho žhnutí, které se rodí z napětí opravdového tázání, jež má být iniciováno kulturností, kultivovaností toho vzdělání, to všechno je pryč. Všechno je pragmatické, praktické, vypočítané, kontrolované. Nic není vlastně povoleno k tomu, aby ten člověk mohl najít tu svou hranici k tomu svému počátku, k tomu prameni, z něhož teče ten jeho život, aby se mohl vlastně poznávat. To tu chybí.
Myslím si, že aj v tých televíznych debatách, ale napokon aj na všelijakých mítingoch na námestiach a podobne vidno, že je to už veľmi o tom burácaní. Teraz by mal byť skôr čas konečne nato, aby sa to začalo rodiť z ticha ako napríklad muzika, všetky potencionálnosti tej melódie, ktorá má prísť, prídu z ticha. To ticho (jednoducho to upokojenie, ticho namiesto toho burácania) by tu malo pôsobiť viac.
Ano, to ticho je vlastně pozadí té hudby a to, kam se všechno musí jakoby ukrýt do skrytosti, ale díky tomu ta hudba zní a ty dva protiklady jsou tím, co nám dělá takovou radost z té hudby.
Presne tak. Aký má byť podľa vás ideálny politik? Ako dostať do dnešnej prízemnej a vulgárnej politiky uzdravujúcu filozofiu, ktorá by jej mohla konečne dať nejaký druhý rozmer? Pretože, opäť nadväzujúc na tému ontologickej núdze, neustáleho napätia, v tej panickej prázdnote bytia je napokon sloboda. Chórismos, človek sa vyprázdni z istôt, nebojí sa smrti. Patočka písal, že práve títo ľudia majú byť na najvyšších rozhodovacích pozíciách, pretože práve oni disponujú tými celostnými vhľadmi o autentickom prežití svojej psychospirituálnej smrti, ako by povedal Stanislav Grof, sú to ideálni lídri. Napokon aj tie eleuzínske mystériá boli o tom. Akí tam teda majú ísť ľudia? Myslíte si, že teraz je práve ten najvhodnejší čas, aby do tohto priestoru lídrov vstúpili nebojácni, múdri ľudia, ale aj s pokorou k darom života?
Já nemůžu neříkat to, co opravdu ve mně v ty hloubce bydlí. Takže to je to, co já do toho světa mohu vysílat přes své studenty anebo třeba i v těch videích atd. Ale pravdou je, že do politiky by měli vstoupit lidé, jak to právě Patočka říkal. On říká v Péči o duši I (Praha, Oikoymenh 1996) na straně 33, že areté není žádná ctnost, ale schopnost do každé jednotlivé situace vsunout celek. Ten politik musí znát celek, ale celek, který nemá žádné okraje, jako je nějaký veliký kruh, jak si to někdo myslí. On musí znát ten celek, který se v člověku rodí, jak to říká Patočka, taky od něho to mám, jenom z napětí těch bytostných otázek. Ale ty bytostné otázky musí být totéž, co je ten pramen, ze kterého teče jeho život. To znamená, musí to být to počátkování, které vychází z toho člověka jako z jeho základu, a pak je taky ten člověk svobodnou bytostí. Poněvadž svoboda je svobodou k tomu, co nás zakládá. A nás zakládá ten náš poslední pramen. To je ten počátek. Ale počátek se vždycky jenom rodí, ten nemůžu zastavit. Kdybych ho zastavila, tak z něho udělám začátek. Takže budu pak popisovat, tak budu dělat to, co dělají ti psychologové.
To je ako história a dejiny.
Přesně. A to už je lež, která tak na první pohled nevypadá. Čili já musím s tím počátkem počátkovat. Já se s ním musím vlastně znova rodit. A k tomu potřebuju odvahu, chtít, být sebou samou, a ne proto, že to někdo říká, že je to dobré, ale proto, že nemůžu jinak. To nejde jinak. Protože ta neskrytost, která se musí vyrvat z té skrytosti a vynést do neskrytosti, je něco, co vlastně i ve mně už probíhá tím, že to jde z toho, že počátkuji z toho svého posledního pramene. A potom, samozřejmě, na základě toho poznání totožného s totožným, když totožné poznává totožné, tak se z těch dvou věcí stává jedna věc. A to když se stane v tom politikovi, tak je z něho Masaryk, je z něho váš Štefánik.
Ale aj Štúr.
I Štúr, ale Štefánika já miluju, poněvadž to byl chlap, kterého jednak ta lavina zaplavila někde na horách, když se koukal na hvězdičky, který se v Paříži, kde byla taková trojstupňová skluzavka do vody, prostě nebál jet. Já to vím, já jsem četla jeho životopis. Byl to člověk naprosto bytostní. Stejně jako ten Masaryk. Ten Masaryk zase: stříleli po něm, nadávali mu, měl spoustu průšvihů a on to prostě v tom vydržel. To byly lidé, kteří přešli ontologickou nouzí, nikoliv jen ontickou.
Áno, to je veľký rozdiel.
A to je velký rozdíl. To byly lidé, kteří znali ten počátek jímž je to bytí, z něhož se vlastně všechno ukazuje. A samo to bytí se nikdy neukazuje. A aby člověk k němu přišel, tak se musí vlastně tím žhnutím svého tázání, které je vedlo tou touhou po té neskryté pravdě, dostat do toho bodu, kde se najednou zrodí ten vhled do nevyhnutelnosti toho bytí, který vlastně všechna ta jsoucna v prostoru a čase nechává vyvstávat. A kdyby to bytí nebylo, tak nebudou ta jsoucna, která kolem sebe vidíme. A toto právě je ten prubířský kámen toho správného politika.
Tretia časť rozhovoru vyjde zajtra 16. mája
AUTOR: Tibor Eliot Rostas
Foto: Matúš Plecho
