ROZHOVOR S PROFESORKOU ANNOU HOGENOVOU
Veľmi často sa stretávam s otázkami ľudí, ako je možné, že na jednom svete s rovnakým prístupom k informáciám, videním aj počutím faktov (povedzme o tom, čo sa deje na Ukrajine, čo predstavovala mediálna hystéria pandémie, čo je utrpenie v Gaze a v Palestíne) sú ich pohľady a reakcie absolútne diametrálne odlišné, akoby pochádzali naozaj z iných svetov. Mne v tejto súvislosti prichádza na um, že toto nie je v žiadnom prípade o intelekte, ale o dušiach, tých starých dušiach v zápase s tými nevyzretými, ba možno naozaj o zápase akoby posledného súdu, kde boj o ľudskú dušu medzi sebou zvádzajú demiurgovia alebo Satan, Baal, akokoľvek to pomenujeme, a čistý, Kristov kód pravdy a lásky.
Já se přiznám, že bych to viděla trošku jinak, tak, jak je mi to dáno z té fenomenologie a z dějin filozofie, že ten dnešní svět vlastně neumí najít to podstatné. A proč? Protože to nominalistické myšlení, které je podstatou toho světa digitálního myšlení, té digitality, tak to podstatné vlastně získává tím způsobem, který je popsán v tom nominalizmu, který je vlastně středověkým způsobem myšlení, které znamená, že prsten digitus, ten prst jaksi nasměruju třeba na sklenici a přitom když ten prst ukazuje na tu sklenici, tak já řeknu jméno, nomen toho, na co se ukazuje. A toto propojení ukazovaného s vyslovením toho jména, neboli nomen, je pak to, co je podstatné. Toto myšlení, které k nám přišlo především z Anglie, je ale to, čemu Patočka říká myšlení hysteron proteron, kde to pozdější je dřívější. Čili je to jedna z těch chyb toho myšlení, které objevil už Aristoteles v knize o sofistických důkazech. To, že ukážu na něco a řeknu jim jméno toho, na co ukazuji, mi nedává věcnou podstatu té věci, ale dává mi to jenom značku. A to digitální myšlení je značkové. Ten správný soud má značku 1, ten nesprávný soud má značku 0. A to řazení, ta sukcesivita jedniček a nul není nic jiného, než celá filozofie obrovského digitálního boomu, před kterým se dneska klaníme až k zemi, adorujeme to jako boha. Čili to správné myšlení je ale věcné. A to věcné myšlení v člověku dlouho a dlouho zraje procesem, kterému se od starých Řeků říká legein, co znamená usebírat z mnohého do jednoduchého. To znamená, my z jednotlivin přejdeme k druhům neboli species, od druhů přejdeme k tomu, čemu se říká genera, to jsou ty rody, to jsou ty pojmy. A u těch pojmů se vlastně končí. Jenže v té fenomenologii se říká toto: když chci pochopit nějakou věc, tak já ji nejen musím logicky rozebrat do jednoduchosti, ale já ji musím také uvlastnit. Ona se musí stát součástí mne samé takovým způsobem, že to totožné se setkává s totožným, na jedné straně jsem to já a na druhé straně je to, co potřebuju pochopit, a ty dvě totožné věci se stávají jednou věcí. Čili to správné pochopení je něco úplně jiného než to, co se dnes vlastně vykládá a pokládá za to vědecké, objektivní, nevyhnutelné, poznávaní všeho, které se vlastně děje jenom tak, že se provádí popis před-mětu neboli ob-jektu. Proto je to objektivní a tak dále. Jenže právě ta předmětnost těch věcí kolem nás je něčím, co tu nebylo vždycky. To vzniká a přichází až s Descartem, a proto je tu něco daleko hlubšího, čemu my v té fenomenologii říkáme uvlastnění. A to uvlastnění je vlastně to, co nám vykládá také Heidegger pod tím slovem Das Ereignis. Er znamená, že se něco začíná a jako proces to dál pokračuje, a eigen je vlastnit. Ale to uvlastnění je něco úplně jiného než způsob, kterým se třeba vyučuje na medicíně, na technice a vůbec všude, protože tam se v podstatě učí jen to legein, jen to usebrání z té logiky, ale chybí tam to uvlastnění. Čili ti lidé mají pocit, že věc znají, že ji rozumí, ale oni v podstatě mají představu o té věci v sobě a tu pokládají za tu nejvyšší pravdu. A to prostě tak úplně není.
Tomu rozumiem a na to nadväzuje aj ďalšia otázka. Z môjho pohľadu je veľkým nebezpečenstvom nášho eónu fakt, že blúdime na ceste k samotnej podstate, k otázkam kladeným priamo sebe, svojmu ja, a trestuhodne to ponechávame na sprostredkovateľov a politikov alebo na influencerov, ktorých jediným cieľom je získať čo najširšie publikum, s čím sú spojené nejaké výhody, ale neuvedomujú si, že tento zisk je stále viac efemérny.
Přesně jste řekl, řekla bych lepšími, jednoduššími slovy to, co jsem já chtěla vyjádřit. To, co je podstatné, je vlastně dnes zaměňováno za představy, které se konstruují, nikoliv rodí. A to je ta největší chyba toho současného světa, a proto vznikají ty problémy v komunikaci, dnes si lidé nerozumějí. Proto se nemohou dohodnout politici o úplně jednoduchých záležitostech, nějak si nerozumějí. A proto je důležité si uvědomit jednu Gadamerovu myšlenku, což byl také významný fenomenolog – Hans-Georg Gadamer, který řekl: Pokud chceme pochopit a porozumět, musíme to, čemu chceme porozumět, v sobě brát jako odpověď. A teprve teď, když tu odpověď v sobě nosím, se musím postupně, pracně, někdy velmi těžko vracet k otázkám, na které mám předem tu odpověď. Zřejmě tak dojdu k té věcné podstatnosti, protože ta se ukazuje vždy z nějakého pozadí, které samo není vnímáno, a ten problém se vlastně ukazuje z tohoto pozadí. A když já popisuji jenom ten problém, a to vždy z hlediska, které už ve mně sedí jako samozřejmost, vytvářím představu o tom problému. A tak to dělá každý žurnalista podle toho, co už v sobě nosí za to pozadí, za ten horizont, ze kterého se dívá na ten problém. Tak je to také u všech jednotlivých věd, fyzika se dívá z jistého pozadí, z jistého hlediska, samozřejmě, je to sociologie, politika, gender studies atd. A to je něco, co vyvolává vlastně moderní babylon jazyků a to je dnešní svět.
Tragédiu našej budúcnosti ako národa aj ľudstva, vidím najmä v tom, že poznanie, pravda vo svojej neskrytosti a dejiny od počiatkov sa nerodia po prvýkrát a naposledy vždy znovu a v každom z nás, ale sú iba mechanickými prepismi historických zápisov a dátumov, ktorých memorovaním ničíme potomkov národa s tým, že to nové generácie neprežívajú znovu, ale systém ich núti potvrdzovať jeho postavenie a moc. To je ten heideggerovský Gestell. Povedzme napríklad nespochybňovaním a klaňaním sa novembrovej revolúcii, máme tu 17. november, máme to už vytesané všetko v mramore, spravené sochy. Takto vzniká podľa môjho názoru totalita a všetky nové názory sú pokladané za ohrozenia existujúceho statusu quo. A preto v spoločnosti metastázuje tá zhubná likvidácia iných názorov a násobí sa to, čo je aj predmetom našich problémov a to je cenzúra. Cenzúra je podľa mňa nevýslovným strachom mocných potvrdzujúcim ich nekompetentnosť a absenciu vlastnej sebadôvery.
Říkáte to naprosto přesně. Ta cenzura je opravdu znak naprosté nekompetence těch lidí, kteří rozhodují o druhých, než co se děje ze strachu a ten je důkaz toho, že tito lidé tam nepatří, ač oni musejí jít do rizika, když mají opravdu v sobě tu věcnou podstatu, ze které ten jejich život teče jako něco naprosto přirozeného.
A zakoreneného.
Ano, přesně tak. Čili u nás jsou ještě důležité ty počátky, které právě proto, že už se dneska vůbec o nich neví, se multiplikuje ta hrůza, která je obsažena v té neschopnosti se dorozumět a která se nazývá jako problémy komunikace. A dneska se dokonce učí obor na vysokých školách, který se jmenuje komunikace a učí to tak technicky a tak řemeslně, tak bez porozumění tomu základnímu, že se prostě divím, že to může přetrvávat jako opravdový obor na těch vysokých školách. Pokud nám někdo ty počátky vezme, tak z nás udělá opravdu roboty, aniž bychom si toho všimli, což je právě vidět na té žurnalistické praxi, kde opravdu už můžeme vidět jisté vlastnosti těch robotů a děsí nás to. Ty počátky se rodí a rodí se vždy poprvé a naposled, jak jste to krásně už přede mnou řekl, a o ty je nutno pečovat tím rozhovorem, jenž je podstatou toho člověka a ten rozhovor musí být bytostný, což znamená, že se rodí z napětí opravdových tázání. A toto napětí, které je v člověku, a on s tím chodí i spát, je to, co ho pak nutí klást ty otázky tak, aby se opravdu dopátral nějaké aproximace k té věcné podstatě, to je také znak dnešní třeba novinářské praxe. Tam to vůbec není. Tam se opakují věci, které chtějí být slyšeny, které jsou předobjednány, které jsou možná i zaplaceny. Čili ten malý česko-slovenský člověk se cítí jakoby jako já, to jest obelhávaný člověk.
Ľudia vydávajúci razantne samých seba za triedu lepších, dokonca vzdelanejších, slušnejších, kompetentnejších, tí ľudia vehementne presadzujú svoje vlastné ideologické predstavy o svete ako jediné správne východisko bez diskusie, ktorú považujú za nelegitímnu, keďže aj v mnohých prípadoch, ktoré som zažil ja sám, tie diskusie odmietali a bránili ich aj iným, aby nás tak údajne nelegitimizovali. Toto napokon vedie iba k diktatúre a tá k novým lágrom, ktorých zakladateľmi sú dnešní liberálni progresívci bez tých koreňov, o ktorých hovoríte.
To jsou ty nejnebezpečnější výdobytky toho nominalistického rozvrhu světa, který tu věcnou podstatu vůbec tím myšlením nepotkává, ale má kolem sebe jen ty značky. A to je něco, co je nejvíce nebezpečné v dnešní době, ten progresivismus. Takže bez těch počátků toho, jak jsem říkala, se ten člověk proměňuje v bytost, která nemá kořeny, už se pak i přestane hledat a v podstatě je donucen utíkat do těch rájů, které přicházejí z požívání drog nebo z alkoholu, nebo z opojení mocí, ve které mají dobrý pocit z toho, že se jich někdo bojí, což zase znásobuje ten strach v podvědomí, který je v té společnosti a projevuje se v tom, že ti lidé mlčí. My tomu říkáme v Čechách vymlčují se. Vymlčují se lékaři, učitelé. Učitelé se vždycky báli, ale…
Za covidu to bolo nádherne vidno.
To bylo nádherně vidět. To je vlastně nejhorší, co jsme nečekali, že přijde.
Veni, vidi, vici, ako hlásal Caesar a Hillary Clinton dokonca tiež. A hovorila o tom, že prišli sme, videli sme a zomrel, v kontexte s likvidáciou Kaddáfího, ale aj celej Líbye. A toto je princípom podmaňovania si sveta cez vôľu k moci. A otroci v aréne Caesarovi tiež prevolávali: Ave Caesar, morituri te salutant! Nie je ono kolektívne, osudové odovzdanie sa podmanenej väčšiny drobnej, ale veľmi dobre organizovanej svorke vlkov (ako aj dnes vidíme cez rôzne štruktúry a neviditeľné inštitúcie, ktoré nie sú nikým volené – Atlantic council, Trilaterálna komisia, Svetové ekonomické fórum v Davose atď.) akýmsi temným softvérom ľudského spoločenstva a jeho dejín?
Takto to je, proto se skoro každé ráno velice brzo budím a mám v sobě popel. Mám strach. Ne strach, já už jsem natolik stará, takže já se nebojím, ale mám popel v sobě, kam došel ten vývoj, který se tak hrozně pyšní tou progresí, tím pokrokem, který je ve skutečnosti jenom technologickým pokrokem, ve kterém chybí to, čemu němečtí fenomenologové říkají diebe sinung. To je vlastně jakoby větření toho, o co nemůžeme přijít, co je nevyhnutelné, protože vším, co zkušenostně prožíváme, proniká intence, která nám pak dává za pravdu, že tento způsob vidění světa je něco, co může opravdu skončit takovou válkou, že ta planeta bude téměř zničena. Čili děsí nás to veni, vidi, vici, ta Der Wille zur Macht, v tom sa Nietzsche nemýlil. Ta se opravdu ukazuje v tisících formách všude kolem nás. Prosadit se, být asertivní. Asertare znamená stvrzovat svou pozici moci, nic jiného. Být asertivní, použít i arogance, použít násilí, právě to se ukazuje skoro všude kolem nás.
Napriek všetkej opodstatnenosti si myslím, že staršie a vyzretejšie generácie osobností robia chybu, ak ostávajú iba v pozícii toho skrytého lamentovania, bedákania nad tými známymi skutočnosťami, že nové generácie nečítajú, aj nás to mrzí, ale pointa je v tom, že nemajú vzťah ku knihám, nerozumejú filozofii, nevedia rozpoznávať zásadné princípy a kĺžu sa po povrchu bez vlastného objavovania tých počiatkov. Stále je to o tom povrchu. Myslím, že pred nami je náročnejšia úloha ako mentorovanie. Spočíva v tom, že my jednoducho prepíšeme náš softvér do iného typu kódovania, my vytvoríme na tieto bytostné témy vozidlo, ktoré bude príťažlivým prostriedkom. Čo by to podľa vás bolo? Film, hudba? Alebo, ak sme pri umení, najmä pri súčasnej hudbe, sme pri návrate k totemu. Keď vidíte tie koncerty a to, akým spôsobom ľudia niečomu fandia, sú tam tie bicie, to sú totemické symboly, to sa tam vraciame. Dnes sa nám opäť oživuje úloha storytellingu, onoho rozprávačstva príbehov tak ako v spoločenstve kmeňa a tí na pódiu sú ako šamani a pre niektorých mladých sú to božstvá.
Ale vy jste vlastně už to, co bych chtěla teď říct, řekl. Ti mladí nemají ty počátky. Nikdo v nich ty počátky neprobouzí. To vzdělávání nemůže být předávaní vědomostí, dovedností, návyků, postojů a kompetencí k tomu, aby Evropa byla konkurenceschopna zbytku světa, ale ona musí být probouzením, kdy se musí před použitím s člověkem pořádně zatřást, protože to, co je nejdůležitější, jsou právě ty otázky, aby se rodili v těch mladých duších, aby je ty otázky vlastně spoutávali do napětí, které cítí vevnitř, a mají potřebu se ptát a nebát, že položí otázku někomu, který tu otázku bude brát jako něco špatného. Chybí jim odvaha, nemají ty počátky, ale to je vina způsobu, jak se vzdělává, a také vina té kultury, která není, řekla bych, probouzecí. Ona je vlastně jenom zábavou, která má zabavit dlouhou chvíli toho mladého, starého člověka, to jsou ty neuvěřitelně stupidní seriály v naší televizi, to jsou ty výměny manželek a takové ty hrůzy, které vůbec neprobouzejí tu duši k tomu, co je zbožností myšlení, to je tázání.
Dnes je to kultúra odpútavania sa od samého seba. Ľudia nemajú radi ticho. Zapnú si televíziu, rádio, len aby neboli v tichu, aby ich mohlo niečo odpútať, aby sa cítili byť súčasťou toho in a majú strach ísť do seba. Tam je ten problém, strach sa pýtať, strach byť sami so sebou, boja sa mlčania.
Ano. Mlčení se bojí. My to máme v té filozofii tak, že ta otázka, která zněla ‚poznej sebe sama‘, je nedůležitější otázkou celých dějin filosofie, ale je taky nejtěžší. Dojít k tomu, co je mi nejvlastnější, je možné jenom tehdy, když se ten člověk zbaví svých představ, které do něho dala rodina, škola, kamarádi atd. Když má odvahu podívat se sám na sebe jako kdyby byl malé dítě nezatížené těmi představami, které jsou vlastně pumpovány do jejich podvědomí úplně všude, reklamami. Teď, samozřejmě, digitalita, ta je úplně zoufalá. Oni si posílají fotografie, co měli ráno k snídani a to je jejich životní obsah. Tady je vidět ta bída, ta hrůza, ta placatost toho myšlení. A také podle toho se projevují v životě. Oni mají pocit, že jsou tu proto, aby neměli volnou chvíli, dlouhou chvíli, aby si užívali, aby přišlo něco, co jim dodá takový životní obsah, jinak jsou prázdní. Divím se, těch sociologů je tolik na světe, těch psychiatrů a psychologů, to jsou armády. Jak to, že toto nevidí? Na střední škole u nás v Praze bere polovina dětí antidepresiva. Teď si dokonce říkají, jaká antidepresiva jsou dobrá, jaká ne, a chodí k těm psychiatrům a říkají: já bych chtěl toto antidepresivum. Kamarádka říká, že jí to pomáhá. Čili oni jsou opravdu těmi sněhovými vločkami, které okamžitě roztajou, když se setkají s něčím skutečně bytostním a základním. A nevím, jak si někdo myslí, že tito lidé budou chodit do války. Ti se už na cestě tam rozloží.
Oni sú už vo vojne sami so sebou. Digitálna doba dnes prináša fenomény sociálnych sietí, Instagramu a mnohých aplikácií, kde sa najmä dievčatá, práve vo veku dospievania, vylepšujú. Vylepšujú sa v digitálnom, iluzórnom svete. Cez aplikácie vytvárajú zo seba niekoho iného a potom sa stretávajú s realitou, ktorá je odlišná od toho, čo si o sebe vybásnili na Instagrame. Pointa je v tom, že takéto dievčatá a mladí ľudia týmto strácajú sebaúctu, pretože chcú napodobňovať niekoho iného. A keď sa stretnú s realitou, že to tak nie je, prejaví sa to v obrovskom náraste depresií – u mladých ľudí je to 65-percentný nárast samovrážd.
I dětí.
Hovoríme o dievčatách (podľa konkrétnych štúdií, ktoré mal aj Facebook) od 13 do 17 rokov. Samovraždy, obrovský nárast.
U starých lidí a u dětí, v Praze je to hrozný. Víte, čím to je? Chybí jim posvátno. Ale není to úplně posvátno (teď mně, prosím vás, omluvte, jestli se vás dotknu), které patří těm náboženstvím, které si ho tak trošku zmonopolizovali, ale je to to posvátno, které v té filozofii je nádherně popsáno už na počátku v starém Řecku, například je to 10. kniha Platonovy Ústavy, v níž se vypráví o tom, je to mýtus a mýtus je to proto, poněvadž mýtus v sobě obsahuje tu možnost domýšlet to, co je nejpodstatnější a co už se do slov vlastně vložit nedá. Čili ty duše, které si pobyly v tom hádu tisíc let, se pak vrací zpět k dalšímu životu a jdou přes takové pole, které se jmenuje Léthé Pedion. A to je divné pole, protože nic nevzchází do zjevů, ale, naopak, všechno se ztrácí a vstupuje do skrytosti. Takže ty duše tam cítí děs. Dokonce se říká, že tu nejhorší hrůzu potkávají ty duše tam, té se říká řecky deinos. A pak když jdou celý den, na konci té cesty najednou jakoby to napětí toho bytostného tázání, které je založeno na tom, že všechno se ztrácí beznadějně, nevyhnutelně a nic nevzchází do toho zjevu, což je ta podstata bytí u starých Řeků, které se říkalo fysis a která je nejkrásněji pochopena u toho Hérakleita v ohni, kde je oheň pochopen jako hořící dřevo, které zachází do skrytosti, jež má jméno popel. Ale současně s tím zacházením do skrytosti hořícího dřeva schází do těch plamenů tančících, které jsou nesmírně krásné. Ty vstupují do zjevu, do neskrytosti a tu neskrytost těch plamenů a skrytost toho dřeva, které se proměnilo na popel tím hořením od sebe odděluje ten logos, který drží ty protiklady při sobě. A tím, že protiklady jsou současně protikladoucí se a současně protikladné, tak tím se udržuje zdraví člověka, udržuje se tím hieros gamos, což je vlastně posvátná svatba nebes a země a všechno co má řád, musí mít v sobě tu podvojnost těch pólů, v nichž jeden vstupuje do neskrytosti a současně s tím vstupem do neskrytosti něco musí vstupovat do skrytosti a drží to ten logos.
To je tá rovnováha.
To je ta rovnováha. To je ta rovnováha, která ale není jaksi statická, ta je pohyblivá.
Druhá časť rozhovoru vyjde zajtra 15. mája
AUTOR: Tibor Eliot Rostas
