Známa česká novinárka Procházková v najnovšom článku o Putinovi otočila

Tagged With: , , , , , , Add Comment

Rusko je najväčšie zlo sveta, hromžila pred nedávnom nositeľka Peroutkovej novinárskej ceny Petra Procházková. Tá je v Čechách spolu s kolegom Jaromírom Štětinom známa ako jeden z najsilnejších hlasov protiruskej vlny. Aktuálne napísala článok o pozitívach Vladimíra Putina. Publikovali ho inak rusofóbne Lidové noviny. So zvolením autorky vám ho prinášame v plnom znení a dodávame, že vždy je čas na prehodnotenie vlastných postojov smerom k ich objektivizácií. Nech je to snáď aj inšpiráciou pre našich novinárov s podliatymi očami:

Otec vlasti

Je statečný, tvrdý, rozhodný, ví si vždy rady, prostě chlap. Běžní Rusové Vladimira Putina milují, protože s jeho nástupem k moci v roce 1999 skončil chaos a úpadek a začaly lepší časy.

„Jednou jsem spatřil obrovskou krysu a začal jsem ji pronásledovat, dokud jsem ji nezahnal do kouta. Už neměla kam utéct. Tehdy se ke mně obrátila čumákem a vrhla se na mě. Bylo to nečekané a děsivé. Najednou ta krysa pronásledovala mne!“ Vladimir Putin vypráví tuto historku s neskrývaným obdivem k malému, ale statečnému zvířátku. Zdá se, že ovlivnila jeho charakter víc než cokoliv, co se událo později. Krysa, i ta příhoda.

Malý Vladimir vyrůstal na leningradských ulicích. Na ulicích města, které na sobě v době jeho narození a dětství neslo ještě viditelné, ale i skryté stopy prožitého hladomoru. Byla to tvrdá doba. Bez hraček a dovolených, bez masa i sladkostí.

Žil s rodiči v činžáku v Baskové uličce číslo 12, v komunálním bytě bez koupelny, záchodu, soukromí. Děti si mohly hrát pouze venku, na dvorech, kde se vytvářely party tvrdých hochů, gangy nelítostných výrostků i družiny uvědomělých komsomolců. Někteří to dotáhli na bossy ruské mafie, jiní, jako Vladimir Vladimirovič vybaveni obdivuhodnou cílevědomostí, omlácení pouličními rvačkami a zvyklí na ústrky vyšších, silnějších a neurvalejších, až na důstojníky KGB. A pak na prezidenta.

Kultivace judem

Loni se sociologové z nezávislého Centra Levada dotazovali ruských občanů, jaké vlastnosti si na Putinovi nejvíc cení. Skoro 20 procent odpovědělo, že statečnosti a síly, přes 18 procent toho, že chrání zemi před Západem („neutírají si o nás nohy“), necelých 17 procent si váží prezidentových zkušeností a o procento méně jeho intelektu a kultury.

Některé z těchto vlastností rozvinul už v dětství a utužil při bitkách s nepřátelskými tlupami i při statečném vzdorování šikaně, která ho jako dítě slabší tělesné konstituce neminula. Jeho láska k judu mu později pomohla zbavit se návyků pouličního rváče, sport výrazně kultivoval jeho chování a usměrnil jeho temperament i návyky.

Mezi další vlastnosti, kterých si voliči na Putinovi cení, patří: vyzařování klidu a sebejistota. Hlava státu, tím spíše ruského, by skutečně měla dodávat občanům pocitu, že i když se oni bojí, on má pro strach uděláno. Když oni nevědí, on je o své pravdě přesvědčen. Když tápou, on jde jistým krokem v před. Putin umí být otcem svých občanů a navíc při tom v nitru poníženého ruského mužika omláceného komunismem vzbudil sebevědomí. I tahle schopnost – dodávat davu pocit sounáležitosti, hrdosti a síly – se zřejmě zrodila v duši malého, špatně živeného chlapce brázdícího ulice s cílem přežít.

Muž, který vyhrál prezidentské volby, je osoba kontroverzní, mnohými zatracovaná, jinými nekriticky zbožňovaná. Byla o něm napsána řada knih, po jejichž přečtení má člověk pocit, že to je démon, ďábel a zlosyn (Marc Bennetts: Zničím jim život, Máša Gessenová: Muž bez tváře či Peter Pomerantsev: Nic není pravda a všechno je možné atd.). Jejich autoři ale na ruského lídra pohlížejí výhradně z pozic evropských, z perspektivy svého liberálně-demokratického přesvědčení či euroatlantické politické i občanské kultury. Východní panovník věrný spíš byzantským tradicím a poučkám z učebnic pro agenta operujícího v týlu nepřítele než představám o parlamentní demokracii z takového hodnocení musí vycházet negativně. Jenže stačí poodstoupit, přestat se vnímat jako středobod zeměkoule, potlačit v sobě europocentrismus a kontinentální nadutost, a hle! Putin už není ztělesněné zlo. Je to člověk, který oslovuje nejméně polovinu Rusů. Muž, za jehož panování bylo dosaženo několika významných pozitivních posunů v ruské společnosti a nakonec i kladných záchvěvů v ruské ekonomice.

Zvířata nejsou schopná zrady

Není to démon, ale chová se jako démon. Je geniální i primitivní, je velkorysý i mstivý. Má své dobré a špatné stránky. Jenže co je pro někoho dobré, je pro jiného špatné. Takže na otázku, zda je v něm více dobrého či špatného, je těžké odpovědět,“ řekl mi můj moskevský kolega a šéfredaktor jedné z redakcí v ruské státní televizi A. J. (prý se ničeho nebojí, ale raději nejmenovat!). Na mé naléhání se hluboce a dlouho zamyslel, a pak moudře pronesl: „Nemůže být úplně zlý člověk, který miluje zvířátka.“

Vladimir Putin má zvířata opravdu rád. Možná je zárodek úcty ke zvířatům možné hledat v příhodě se statečnou krysou. Myslí nejspíš smrtelně vážně své snahy zachránit sibiřského tygra i naučit jeřáby táhnout do krajů, kde jim bude lépe. Že svůj pozitivní vztah k fauně dává okázale a někdy trochu legračně najevo, nevadí. Hlavní je, že se díky němu skutečně některé ekologické projekty podařilo dotáhnout do konce.

Vliv Putina na veřejný prostor je zásadní a společenskou atmosféru má ve své režii. A tak jeho slova o tom, že i „zvířata bezdomovci jsou neoddělitelnou součástí městských ekosystémů“, zatřásla v listopadu roku 2016 ruským veřejným míněním. Zákon o zacházení se zvířaty se díky vládci Kremlu neustále zpřísňuje a potrestaných kruťáků, kteří jen tak pro zábavu mlátí pouliční psy zvané dvorňaški, přibývá.

Na téma kladného vztahu Putina ke zvířatům existuje bezpočet analýz a všechny se shodují v jednom – prezident má zvířata raději než lidi, protože nejsou schopna zrady. Jako první panovník v Rusku dokázal připoutat pozornost lidí, kteří často potřebují zachránit víc než ohrožené druhy zvířat, k problematice ekologie. Asi nejraději měl v životě svou labradorku Koni, která mu uhynula koncem roku 2014. Byl dokonce schopen odložit důležité jednání nebo nepřijet na zasedání vlády (podle svědků se tak stalo nejméně jednou), když mu onemocněla. Zlé jazyky tvrdí, že kvůli manželce, se kterou se ostatně rozvedl, by to neudělal. Koni má své heslo ve Wikipedii, je hrdinkou známého komixu časopisu Ogoňok a její potomci skončili dokonce i v Praze. Dvě štěňata pojmenovaná Olga a Orchidea totiž Putin daroval rakouskému prezidentovi Thomasu Klestilovi, který ovšem zanedlouho zemřel. Jeho vdova Margot byla jmenována velvyslankyní v Česku a psy si vzala s sebou.

Putin dostal psa jako roční štěně v roce 2000 od tehdejšího ministra pro výjimečné situace Sergeje Šojgua. Nikdy mu to nezapomněl a učinil z něj nakonec ministra obrany. A s tím souvisí další veskrze pozitivní vlastnost ruského lídra – za svými přáteli stojí vždy a za každých okolností. Službu, věrnost a dary od srdce dokáže ocenit. A drží slovo. Už to v minulosti v jedné velmi kritické chvíli dokázal.

Když se v roce 1999 dohodl s rodinou tehdy už na smrt nemocného prezidenta Borise Jelcina, že až ho v nejvyšší funkci nahradí, zachová celému klanu Jelcinových imunitu, mnozí čekali, kdy daný slib poruší. Důvodů bylo sto a jeden. Kšefty Jelcinových dcer Jeleny a Taťány, jejich partnerů a příbuzných se přímo nabízely. Jenže Putin to nikdy neudělal. V listopadu 2015 dokonce otevřel v Jekatěrinburgu Centrum historického odkazu Borise Jelcina. Přišlo státní a oblastní kasu na 7 miliard rublů, ale Putin to i přes protesty místních komunistů obhájil. Svého kmotra, který ho učinil jedním z nejmocnějších lidí na planetě, nikdy nehaněl, a to přesto, že Jelcin patří k nejméně oblíbeným politikům v dějinách novodobého Ruska. „Vzpomeňme si na slova Borise Nikolajeviče, která dnes zná celá země: Ochraňujte Rusko!“ Prohlásil to při otevírání Jelcinova muzea.

Ruský spisovatel a literární historik Vladimir Bykov tvrdí, že právě tyto pozitivní Putinovy vlastnosti – věrnost, oddanost přátelství, i to, že nikdy nezradí blízké druhy – hrály ústřední roli při výběru Jelcinova následníka. Na „konkurzu“ se podílel celý klan. A zajištění bezpečí a doživotní beztrestnosti bylo jednou z hlavních podmínek. Putin tenhle tendr vyhrál právem.

V oparu optimistické statistiky

Nejčastější odpovědi lidí, kteří se na Putina dívají přes růžové brýle, na otázku, co dobrého přinesl Rusku i jim osobně, byly: Nedopustil válku. Ukončil krvavý konflikt v Čečensku. Rozšířil impérium a separatismus už není tak výrazný problém jako před 20 lety. Jedním slovem – stabilita. Byly ale i odpovědi poněkud zoufalé, jako ta od skvělého ruského historika profesora Andreje Zubova: „V současném kontextu je velmi složité hovořit o Putinových pozitivních vlastnostech a úspěších. Zdá se mi, že po roce 2008 degraduje stále rychleji. A má ruce po lokty v krvi lidí zabitých a zraněných na jeho příkaz v Sýrii, na Ukrajině…Vzpomeňme i Alexandra Litviněnka, Sergeje Skripala a především Borise Němcova.“

Zato poradce několika sovětských a ruských vedoucích představitelů a nositel titulu státní poradce RF 1. třídy Jurij Soloduchin, přední ruský filozof a politolog, se snažil víc. Nakonec vyčíslil pro LN úspěchy osmnáctiletého Putinova vládnutí takto: „Ubránil teritoriální a politickou celistvost země, což nebylo tak jednoduché, neboť v době, kdy přišel kmoci, byl separatismus v Čečensku, ale i v Baškirsku, Tatarstánu, Jakutsku či v Tuvě, nakonec na celém severním Kavkaze velmi intenzivní.“

Putin upevněním federální moci v době, kdy se mocnářství drobilo, možná opravdu předešel krvavé katastrofě. Podle Soloduchina také odstranil od moci oligarchy. I když toto tvrzení jiní politologové vyvracejí a tvrdí, že jen některé oligarchy vyměnil za jiné, poslušnější, vztah miliardáři–podnikatelé–politici se skutečně jaksi narovnal. Putin zavedl čitelný řád. Po chaosu let 90. to znamenalo i větší pořádek v rozdělování si veřejného bohatství. Jak říká Jurij Soloduchin, „země se stala řiditelná, peníze i moc se začaly koncentrovat na federální úrovni“.

A další úspěchy jsou podle Soloduchina velmi hmatatelné: HDP je dnes ve srovnání s koncem 90. let skoro čtyřikrát vyšší. „Rusko se díky tomu posunulo v tomto ukazateli z třetí desítky zemí na 6. místo na světě.“ Jak ale Soloduchin přiznává, „to jsou naše údaje“. Zahraniční instituty vidí věci poněkud méně optimisticky. Nicméně, rozpočet skutečně nabobtnal 13krát, zlaté a valutové rezervy 45krát, státní dluh se snížil třikrát. Dnes je jeden z nejnižších na světě. Vyplývá to alespoň z údajů ruského ministerstva financí. Průměrné platy se zvýšily 7,5krát, reálné příjmy občanů byly v roce 2014 třikrát vyšší než v roce 1999. Pravda, poslední čtyři roky opět klesají a lidé si za své výdělky mohou pořídit stále méně výdobytků světového průmyslu. S těmi ruskými to pořád není úplně ideální, protože Rusko zůstává zemí vyvážející energetické suroviny, nikoliv vyrábějící výpočetní techniku. Neschopnost Putinova státu zbavit se pověsti energetické a surovinové banky světa a začít konečně své nerostné bohatství zpracovávat patří do úplně jiného článku – o tom, co se Putinovi nepovedlo. Byl by možná ještě obsáhlejší než tento.

Díky za každý dolar

Nelze ale popřít, že v Putinově době si polepšili i penzisté. Důchody jsou dnes 14krát vyšší, než když nastupoval do Kremlu. Ubylo díky tomu chudých. A to skoro o polovinu! Ovšem v posledních letech se tento ukazatel opět vyšplhal k 16procentní hranici (22 milionů obyvatel). Chudých zase přibývá. Zato se Rusové svorně dožívají v průměru už 72 let. Je to víc než před dvaceti lety, ale stále méně než v Evropě. Řada voličů oceňuje i investice do armády, která už nechodí bosa, jako tomu bylo v druhé polovině 90. let v Čečensku. Putin učinil v rovině rétorické a možná i faktické z ruských ozbrojených sil jednu z nejmocnějších armád na světě.

Příznivý ekonomický vývoj byl ale do značné míry závislý na jiných okolnostech než Putinově pevné vůli či odporu ke kouření. Především na cenách ropy. Jestliže v 90. letech minulého století přišel barel ropy na 18 USD a po Putinově nástupu v roce 2000 se vyšplhal na 35 USD, musela to ruská ekonomika pocítit bez ohledu na mravní kvality vůdce. V březnu roku 2002 začal stabilní růst ceny černého zlata, který vyvrcholil v červenci 2008, kdy stál barel 143,9 dolaru – a Rusko si mohlo dovolit to, co nikdy předtím. Lidé byli Putinovi neskonale vděčni už jen za to, že obrovské zisky nedovolil zcela rozkrást, jak by se to stalo deset let předtím.

Zkrocení Kavkazu

Chceš vysokorychlostní internet? Máš ho mít. Kvalita hromadné dopravy? V řadě ruských měst o sto procent vyšší než před Putinem. Když Oleg Jurjev, ruský specialista na komunikaci státu s veřejností, vyčísluje přednosti Putinovy éry, nestačí mu prsty obou rukou. Srovnává ale jako mnozí další dnešek s 90. lety minulého století. Tehdy bylo tak špatně, že vždy poté už muselo být lépe. „Povedlo se mu smířit mezi sebou nejrůznější společenské skupiny a klany, sladit jejich zájmy, změnit atmosféru tvrdého soupeření, provázeného vraždami a útoky, na stav blížící se normální konkurenci, zahájit vyjednávací procesy. Jsme daleko od ideálu, ale také daleko od let 90.,“ prohlašuje Jurjev. Za jeden z největších úspěchů považuje expert zkrocení Čečenska a likvidaci islámského extremismu na severním Kavkaze. Za to mu dodnes vděčnost vyjadřují jak etničtí Rusové, tak i Kavkazané, a to přesto, že při masivním bombardování neželel ani čečenské civilisty. Na rozdíl od Jelcina to byl ale proces velmi rychlý a rázný. Když má něco bolet, ať to netrvá dlouho, řekl si nejspíš a začal konat hned, jak nastoupil na trůn. Vzpomněl si nejspíš i na své dětství na leningradské ulici a na pravidlo, díky kterému ho ve zdraví přežil: „Když je rvačka nevyhnutelná, je třeba udeřit první.“

Málokterému státu se povedlo vypořádat se s partyzánskou a teroristickou válkou. Jsou mi známy jen dva případy: SSSR koncem 40. a začátkem 50. let dokázal potlačit partyzánské hnutí na Ukrajině, v Pobaltí a v Polsku. A zdá se, že i Velká Británie dokázala vyřešit svůj problém s IRA. Do třetice to zvládl Putin,“ hodnotí vojenské úspěchy prezidenta Jurjev. Od vítězství v Čečensku se mohl odrazit a pokusit se, celkem úspěšně, „řešit úkol, který si dal i váš Miloš Zeman – stát se prezidentem dolních 139 milionů Rusů. Putin skutečně reprezentuje jejich zájmy, jejich sny a nálady.“ To je nejspíš klíč k pochopení masové Putinovy podpory trvající už 18 let. I v boji proti korupci dosáhl jistých úspěchů–malých úplatků ubylo, ale ty velké, milionové a miliardové, vzkvétají nadále. Ty se ale prostého občana Ruska ani netýkají. Co se ho týká, jsou například znatelné změny ve vnější podobě ruských měst – jsou vidět moderní budovy, nová infrastruktura, kavárny a obchody plné zboží. Ve státní správě se Putin pokouší omladit osazenstvo úřadů i státních korporací. Je moderní a snaží se využívat nové technologie. Se zaváděním do ruské praxe je to horší.

Země, kde se ví, co bude zítra

Zdá se, že lidé vnímají Putina jako člověka, který jim vrátil víru v zítřejší ráno. A ze země, kde zítra znamenalo včera, učinil stát, o jehož budoucnosti a smysluplnosti vlastní občané – alespoň někteří – přestali pochybovat. Desetitisíce nespokojených, kteří protestují nebo emigrují na Západ, nejsou tak podstatnou částí společnosti, aby ohrozily Putinovu vynikající schopnost manipulovat veřejným míněním.

Stabilita je prostě pro Rusy zaklínadlo. Navíc je Putin bezesporu zábavný, pohotový a má svérázný smysl pro humor. Ne všem se může všechno, co mu vyletí z úst, líbit, ale suchar to rozhodně není. „Hlavně že není hůř,“ řekne každý druhý obyvatel ruské vesnice. Na rozdíl od 90. let, kdy se země zmítala mezi jednotlivými krizemi, teď každý ví, co ho zítra čeká. Důchodci většinou dostávají penze, ty závody, které přežily do dnešních dnů, vyplácejí pracujícím mzdy. Většinou. Zkrátka, život v Rusku se stal snesitelný. Nejen to. Za Putinovy vlády se poprvé propojila silniční síť Ruska a konečně je možné projet zemi od západu na východ po asfaltu. Vladimir Putin osobně za volantem kanárkově žlutého vozu značky Lada Kalinina (na nákladním voze za ním vezli ještě dva exempláře, kdyby se ten jeho porouchal) projel část přes dva tisíce kilometrů dlouhé trasy Čita–Chabarovsk – zásadní dílek nutný k tomu, aby z automap Ruska zmizela bílá místa. Je to počin revoluční.

Z pohledu Rusa, kterého drtily v 90. letech minulého století komplexy a jenž musel poslouchat taková hodnocení své země, že by z toho měl zaděláno na pořádnou depresi každý, je Putin spasitelem. Dokázal Rusku vrátit důstojnost. Po hlavě státu, která se potácela v opileckém rauši, plácala stevardky po zadnici a nemohla si vzpomenout, ve které zemi vystupuje z letadla, se v Kremlu objevil asketa, sportovec, nekuřák a skoro abstinent. Část Putinových mladých obdivovatelů se snaží kráčet v jeho šlépějích. Pokud se dá věřit údajům státního Ruského statistického úřadu, klesla spotřeba čistého alkoholu na osobu a rok ze strašlivých 18 litrů na o něco méně strašlivých 10 litrů. I když někteří experti tyto údaje zpochybňují, k jistému příklonu ke zdravějšímu stylu života přece jen v Rusku pod vlivem vůdce došlo.

Ještě větší význam má ale duševní ozdravění Rusů. Putin našel lék na ruskou depresi. V zahraničí se přestali shovívavě usmívat při pohledu na exprezidenta Jelcina, jak diriguje ve stavu namol orchestr, a začali se velké země s malým velkým mužem v čele zase obávat. „Když si nás neváží, ať se nás alespoň bojí“ je oblíbené heslo Rusů. I Putin se ho drží.

Řada Putinových zahraničněpolitických činů poslední doby, jako je anexe Krymu či okupace části Gruzie, je z hlediska ruského občana pochopitelná. A zvyšuje prezidentovu popularitu. Jeho zásluhy mají v očích ruských vlastenců rozměr XXL i proto, že vrátil Rusku několik atributů velmoci: rozšířil území, uspořádal zimní olympiádu v Soči (pokazila ji trochu dopingová aféra), letos se v Rusku navíc koná MS ve fotbale (pokud ho nezhatí britská odveta za otravu ruského emigranta Skripala).

Za 150 let světovým lídrem

Putin je vytrvalý, odhodlaný a odmítá porážku. Má nespornou autoritu mezi svými podřízenými, jimiž jsou de facto všichni státní úředníci včetně soudců, gubernátorů i předsedů kolchozů. Když jednoho dne řekl, že je třeba z Ruska opět učinit exportéra obilí, všichni výše jmenovaní se mohli přetrhnout. Po jeho příchodu do Kremlu začíná obilný boom. Rusko v roce 2002 poprvé za posledních 70 let dodává na světový trh přes 7 milionů tun pšenice a ječmene.

Putin vstoupí do dějin jako postava rozporuplná. Jeho mise nespočívá v osobním obohacení ani v pohodlném, prostopášném životě. Jeho mise se jmenuje „Velké Rusko“. A tu si plní. V prosinci 1999 napsal památnou programovou stať, ve které dal Rusku 150 až 200 let na to, aby se stalo světovým lídrem. On pro to, aby byla už teď alespoň obávaným impériem, udělal maximum. Že jeho činy byly pochybného smyslu i kvality? Budou díla jako sibiřská automobilová magistrála, kosmodrom Vostočnyj, Krymský most i celý anektovaný poloostrov Krym, obnovený přístav ve Vladivostoku, vítězné tažení do Sýrie a výrazné snížení teroristických útoků na ruském území za cenu okleštění občanských svobod vzpomínána jako úspěchy, či projevy pýchy, agrese a autoritářství?

V každém případě má Putin štěstí, protože jeho kapitola nebude zdaleka tou nejhorší v učebnicích ruského dějepisu.

Zdroj: Petra Procházková, 17.3.2018, Lidové noviny

Vyhlásenie: Názory autora sa nemusia zhodovať s názormi vydavateľstva Sofian, s.r.o. Zodpovednosť za obsah tohto článku nesie výhradne jeho autor. Vydavateľstvo Sofian, s.r.o. nie je zodpovedné za akékoľvek prípadné nepresné či nesprávne informácie v tomto článku. Sofian, s.r.o. dáva súhlas na zdieľanie našich pôvodných článkov na ďalších nekomerčných internetových stránkach, ak nebude zmenený ich text a názov. Pri zdieľanom článku musí byť uverejnený zdroj a autor. Ak chcete články z nášho webu publikovať v tlači či inými formami, vrátane komerčných internetových stránok, kontaktujte redakciu na zemavek@zemavek.sk.

UPOZORNENIE
Vážení čitatelia – diskutéri. Podľa zákonov Slovenskej republiky sme povinní na požiadanie orgánov činných v trestnom konaní poskytnúť im všetky informácie zozbierané o vás systémom (IP adresu, mail, vaše príspevky atď.) Prosíme vás preto, aby ste do diskusie na našej stránke nevkladali také komentáre, ktoré by mohli naplniť skutkovú podstatu niektorého trestného činu uvedeného v Trestnom zákone. Najmä, aby ste nezverejňovali príspevky rasistické, podnecujúce k násiliu alebo nenávisti na základe pohlavia, rasy, farby pleti, jazyka, viery a náboženstva, politického či iného zmýšľania, národného alebo sociálneho pôvodu, príslušnosti k národnosti alebo k etnickej skupine a podobne.

Zem a Vek
Zopár slov o autorovi...

Pridaj komentár

  & Časopis