Ztracený den

Add Comment

„Amici, diem perdidi!“ (Přátelé, ztratil jsem den!), říkával prý římský císař Titus Flavius vždy, když v onom dni nevykonal žádný dobrý skutek. Díky tomu vstoupil do dějin jako dobrý a spravedlivý panovník a vzpomínka na jeho šlechetnost zůstala potomkům zachována nejen v literatuře, ale i v hudbě – právě při pražské premiéře Mozartovy korunovační opery La Clemenza di Tito (Laskavost Titova) vyřkla císařovna Marie Ludovika větu, že dílo je „německé svinstvo“, čímž se také zapsala do historie, avšak poněkud jinak než Titus.

Kdyby žil tento římský císař dnes, nepochybně by udělal velkou kariéru v bruselské byrokracii – s jeho automatizovaným způsobem konání dobra, připomínajícím rutinní odškrtávání položek v účetní knize, by tam skvěle zapadl. Možná by mu dokonce vytvořili nějaký eurokomisariát pro dobré skutky. V každém případě je velkou otázkou, zda takovýto způsob dobročinnosti je ten správný, ba co víc, zda má vůbec s dobrem ještě něco společného.

Před více než sto lety napsal Chesterton, že starobylé ctnosti zešílely, protože byly od sebe odděleny a teď se světem potloukají osamoceně, aniž by jedna druhou korigovala. Od té doby však došlo k jisté změně: ctnosti sice zůstaly dál šílené, zato se jich – jako každého blázna – ujaly instituce, aby o ně pečovaly. Snad to měl být důkaz pokroku, ve skutečnosti však došlo k jejich ještě důkladnější vzájemné izolaci. Dostat se do spárů institucí však zpravidla také znamená ztratit lidský rozměr. A tak dnes můžeme na ulicích co chvíli potkat osoby, jež oslovují kolemjdoucí a snaží se od nich získat finanční příspěvek tu na jednu, tu na jinou zaručeně bohulibou a prospěšnou věc. A lidé přispívají, protože mají nepříjemný pocit, že kdyby odmítli, dopustili by se něčeho špatného (nebo by přinejmenším nevykonali nic dobrého). To je důsledek pověry, která je v naší společnosti zakořeněná už velmi dlouho, totiž že dobročinnost musí být tak či onak spojena s penězi, s jejich přesunem od někoho k někomu, a že dobro je jen to, co lze zaplatit. Je to jakási sekularizovaná forma středověkých odpustků – tehdy věřící dávali grošíky, aby jim byly umazány hříchy a zkrácena doba jejich pobytu v očistci, dnes občané sahají do peněženek, doufaje, že se sami před sebou budou cítit lepšími, když přispějí na to, aby se i jiní cítili lépe, třebaže většinou nemají nejmenší možnost si ověřit, zda tomu opravdu tak bude.

Dalším velmi rozšířeným omylem, spojeným s dobročinností, je, že vykonat dobrý skutek znamená udělat někomu radost. Tu a tam je to snad i pravda, stěží však najdeme jinou oblast lidského snažení, kde by byl výsledek tak nejistý. Můžete notorickému alkoholikovi koupit láhev vodky a zaručeně ho tím potěšíte, stěží to však lze nazvat dobrým skutkem. Tím by se vaše jednání stalo v okamžiku, kdy byste mu místo vodky zaplatili protialkoholní léčení, přestože tím byste ho pravděpodobně nepotěšili vůbec. Vaše jednání by docenil až po velmi dlouhé době – pokud by v sobě ovšem našel dostatek vůle a sebekázně, aby léčení absolvoval a přestal pít. Na počátku skutečného dobrého skutku se tedy nemusíme setkat jen s pozitivními emocemi (často je tomu právě naopak); takový čin také dalece přesahuje efekt pouhé krátkodobé a pomíjivé radosti – je to spíše příležitost, nabídka, jíž se člověk buď chopí a využije ji, nebo ji zahodí, ať už proto, že neví, jak s ní naložit, anebo proto, že ji zkrátka nepozná. Tak či tak vyžaduje aktivitu – lhostejno, zda fyzickou či duševní – a to jak u dárce, tak u příjemce.

A tím se dostáváme k třetí časté a nepravdivé domněnce, totiž že u dobrého skutku je důležitá a pozornosti hodná pouze osoba, na niž je směřován, zatímco o pohnutky člověka, který jej koná, není třeba se vůbec zajímat, neboť se samo sebou předpokládá, že když něco takového učinil, muselo to být z důvodů veskrze šlechetných. Větší mýlky se snad ani nelze dopustit. Právě „pachatelům“ dobrých skutků a jejich motivům je třeba věnovat mimořádný zájem – je to totiž klíčové vodítko, umožňující rozeznat, co dobrý skutek je a co není.

Když sledujeme přehled podnětů, jenž lidi vedou ke konání toho, co se obecně považuje za dobré skutky, záhy zjistíme, že řadu z nich (ne-li většinu) lze sotva označit za chvályhodnou: strach (ať už z pekla nebo mínění okolí), špatné svědomí, snahu upoutat na sebe pozornost, vyniknout a proslavit se (nebo se na výsluní udržet), přizpůsobit se panující módě nebo léčení nějakého skrytého komplexu. A můžeme se právem ptát: jakou cenu mají dobré skutky, konané z nedobrých příčin? Vždyť existuje-li něco horšího než ryzí neřest, je to falešná ctnost. Od zkaženého člověka můžeme čekat zkažené činy, zatímco od pokrytce můžeme čekat cokoli.

Co tedy vlastně je dobrý skutek?

Opravdové dobré skutky jsou dvojího druhu: buď jsou tak letmé a prchavé, že si jich ani nepovšimneme a pokud ano, vzápětí na ně zapomeneme, přičemž si vůbec neuvědomíme, co jsme vlastně udělali, nebo jsou tak mimořádné, že nás přimějí vhodit na misku vah doslova vše – majetek, zdraví i život. Společnou mají okolnost, že je konáme spontánně, bez jakýchkoli ambicí a mudrování, a právě v takových okamžicích se ukáže, jací opravdu jsme. Ne vždy při tom nutně musíme učinit někoho šťastným nebo změnit jeho osud – úplně stačí, že pokaždé změníme svůj osud tím, že překonáme sami sebe. Vykonat něco takového je svým způsobem zázrak, a ty pravé zázraky nikdy nevycházejí z rozumu, nýbrž ze srdce.

Autor kresby: Lubomír Lichý

Vladimír Marek
...

Pridaj komentár

  & Časopis