Chodil jsem s vnukem po ohnivém koberci

Tagged With: , , , Add Comment

Již léta mi nešlo do hlavy, jak je možné chodit po řeřavém koberci. Vždyť ty uhlíky žhnou 350 stupni Celsia! Na chalupě na nich opéme buřty a pálí jak čert. Nějací kouzelníci či čarodějnice se na ohnivém koberci tetelili radostí a štěstím se asi doslova vznášeli. A pak je v ohni za to upalovali. Nikde jsem se za ta léta nedočetl, jak je to vlastně možné, co v tom zatraceně vězí, že se chodidla vůbec nespálí. Každý běžný občan naší civilizace to zcela pochopitelně považuje za bludy a přisuzují je třeba šamanským nadpřirozeným schopnostem v čase transu a blouznění nebo podvodům.

 
Článok pokračuje pod reklamou.


Svým způsobem je chůze po ohni hledáním netradičního soužití v rámci naší společnosti, která se orientuje výhradně na materiální statky a cokoliv se tomu vymyká, jednoduše zavrhuje jako nesmysly. Řada lidí – a je jich stále více, není spokojena s tímto jednostranně zaměřeným stavem naší civilizace, která chce jen vyrábět a prodávat včetně výroby odpadů, smogu, klimatických změn, rabování přírodních zdrojů a likvidace přírody s jediným cílem vyššího zisku. Řada lidí chce v rámci hledání jiné, své vlastní cesty žití překonávat svůj strach z neznáma, právě třeba strach z ohně, kterému jsme se v našem společenském vývoji naučili. Nakonec i já jsem se odhodlal přijít věci na kloub, a protože mám odvážné ti i vnuky, které vedu k poznání bolesti (např. od dětství trhají kopřivy) a přírody (chytají plazy, pavouky atp. a zase je pouštějí), vzal jsem s sebou syna Marka a šestiletého vnuka Ondru na osamělý, omšelý, nepříliš udržovaný statek v jižních Čechách.

Autor: Mnislav Zelený

KÚPIŤ ZEM&VEK AUGUST 2019

Zem a Vek
Zopár slov o autorovi...

Pridaj komentár

  & Časopis