Chodil jsem s vnukem po ohnivém koberci
Add Comment
Již léta mi nešlo do hlavy, jak je možné chodit po řeřavém koberci. Vždyť ty uhlíky žhnou 350 stupni Celsia! Na chalupě na nich opékáme buřty a pálí jak čert. Nějací kouzelníci či čarodějnice se na ohnivém koberci tetelili radostí a štěstím se asi doslova vznášeli. A pak je v ohni za to upalovali. Nikde jsem se za ta léta nedočetl, jak je to vlastně možné, co v tom zatraceně vězí, že se chodidla vůbec nespálí. Každý běžný občan naší civilizace to zcela pochopitelně považuje za bludy a přisuzují je třeba šamanským nadpřirozeným schopnostem v čase transu a blouznění nebo podvodům.
Článok pokračuje pod reklamou.
Svým způsobem je chůze po ohni hledáním netradičního soužití v rámci naší společnosti, která se orientuje výhradně na materiální statky a cokoliv se tomu vymyká, jednoduše zavrhuje jako nesmysly. Řada lidí – a je jich stále více, není spokojena s tímto jednostranně zaměřeným stavem naší civilizace, která chce jen vyrábět a prodávat včetně výroby odpadů, smogu, klimatických změn, rabování přírodních zdrojů a likvidace přírody s jediným cílem vyššího zisku. Řada lidí chce v rámci hledání jiné, své vlastní cesty žití překonávat svůj strach z neznáma, právě třeba strach z ohně, kterému jsme se v našem společenském vývoji naučili. Nakonec i já jsem se odhodlal přijít věci na kloub, a protože mám odvážné děti i vnuky, které vedu k poznání bolesti (např. od dětství trhají kopřivy) a přírody (chytají plazy, pavouky atp. a zase je pouštějí), vzal jsem s sebou syna Marka a šestiletého vnuka Ondru na osamělý, omšelý, nepříliš udržovaný statek v jižních Čechách.
…
Autor: Mnislav Zelený
Súvisiace články:
