Jan Petránek: O 21. srpnu, Krymu, protiruské hysterii

Foto: Archív
Novinář Jan Petránek (*1931) v roce 1993 odešel do důchodu. Jakoby to nebylo ale vůbec vidět. Stále je vítán v médiích, aby vyslovil své názory k současnému dění. Své postřehy čerpá z bohatého života, především práce v Československém rozhlase, odkud byl začátkem normalizace vyhozen a musel se živit manuální prací. Stal se signatářem Charty 77 a přispíval do samizdatových Lidových novin.

Letos je to přesně 50 let od invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa. Jak jste prožíval události 21. srpna a následujících dnů?

Mělo to předehru. Já jsem tušil, co se bude dít, a stejně tak to tušilo i vedení Československého rozhlasu, alespoň jeho zpravodajská sekce. Už v červenci mě poslali do Londýna a z Londýna jsem přímo z hlavního sídla BBC sledoval, co se děje. A velice jsem uvítal přátelské vztahy s BBC, neboť jsem měl k dispozici veškeré materiály, co byly za každý den pořízeny. A znal jsem i reportéra, který sledoval dalekohledem vše, co se děje za našimi hranicemi, tedy v NDR, Polsku a Maďarsku. A tehdy ze strany tohoto zpravodaje BBC, který byl nejen reportérem, ale zároveň i vojenským odborníkem, zazněla jedna věta, která byla klíčová: „Vojska, která jsou kolem československých hranic, jsou týlově tak zajištěná, že nemůže jít o zastrašování typu vojenských manévrů, ale jde zřejmě o vpád, před kterým to vojsko musí být zásobené vším, tedy municí, jídlem a samozřejmě i spojařsky.“

Když jsem toto tvrzení u nás řekl, bylo to přijato velice rozpačitě, což mě zarazilo, protože na nejvyšších místech museli vědět, že BBC nemluví v tomto případě do větru a já tlumočil přesně, co jsem mohl získat ze zpravodajských informací.

Vrátil jsem se z Londýna, protože jsem chápal, že k nám v nejbližší době vpadnou. Pár dní předtím jsme ještě s kamarády, dalšími zpravodaji, jako byla Věra Šťovíčková, Karel Kyncl, Karel Jezdinský a Karel Tejkal, jezdili po českých městech a vysvětlovali celou situaci, do které jsme se pomalu dostávali. Mluvil jsem dokonce s Josefem Smrkovským, který si mě zavolal a řekl: „Ty jsi byl předtím zpravodajem v Moskvě, byl jsi tam dlouho a vidíš je černě.“Přesto jsem trval na tom, že by bylo nutné, aby představitelé politického vedení země, jímž byla v tomto případě stále ještě komunistická strana, zmobilizovali národ. A to bylo to jediné, co nás mohlo nějakým způsobem připravit třeba i na prohranou bitvu a ukázat, že se umíme bránit a že to nebude stejné jako v roce 1938 či 1939. A pak samozřejmě vojska přišla. Jenže když jsem se vracel, tak jsem dostal angínu a odjel na krátký čas na chalupu v Jizerských horách.

Ráno 21. srpna mě manželka vzbudila a řekla: „Měl jsi pravdu, už jsou tady!“ Mně nezbylo než hned po ránu skočit do svého starého „embéčka“ a jet do Prahy, abych mohl být s těmi, kteří od rána drželi protisovětské a národní vysílání, a bít se v éteru za naše národní a státní zájmy. Zaparkoval jsem tenkrát auto u kostela svaté Ludmily na náměstí Míru a ulicí Balbínovou běžel dolů k rozhlasu. Tam už se ozývala střelba, hořel tank a kouř signalizoval, co se děje na Vinohradské třídě. A když už jsem přibíhal k budově rozhlasu, vyběhl z autoprovozu vrátný a křičel: „Honzo, zepředu jít nemůžeš, tam se střílí, pojď autoprovozem. Ve sklepě, ve studiu číslo 7, se už vysílá utajeně.“Tak jsem běžel po schodech dolů do „sedmičky“ a tam už u mikrofonů velice ohnivě hájila naše zájmy Jindra Klímová, Věra Šťovíčková nebo Sláva Volný. A já jsem se k nim připojil a líčil jim tu cestu, kterou jsem absolvoval od Jablonce nad Nisou přes Mnichovo Hradiště a Mladou Boleslav až do Prahy.

Jednou ze zbraní, které jsme měli, byl humor. V Kosmonosech za Mladou Boleslaví byl ústav slabomyslných a choromyslných a ten měl vyvěšený plakát, na kterém stálo: „Vítáme vstup sovětských vojsk. Všichni blázni v tomto ústavu.“Tehdy jsem si říkal, že jestli nám nakonec zbyde alespoň ten humor, tak vyhrajeme.

Ze sovětského hlediska to celé byla brilantně provedená vojenská operace. Ale ideově to komunismus na plné čáře prohrál a ukázalo se to v těch dalších dnech. Československý rozhlas jak v Čechách, tak na Moravě a na Slovensku, znamenitě fungoval. Nádherným způsobem jsme na sebe navazovali. Ti, kteří nás chtěli umlčet, zapomněli vypnout rádio po drátě, což byl tehdy unikátní jev! A zároveň nám nesmírně pomohly české a slovenské elektrárny. Elektrárny totiž mají svou vlastní telefonní linku, která je navzájem spojuje, a tak to šlo i do ciziny. To, co jsme vysílali, zachycovali vídeňské, německé i francouzské stanice. Byla to prostě neuvěřitelná doba! S celou řadou kamarádů jsme už připravovali záložní místa, odkud by se dalo vysílat a vysvětlovat národu, že se nesmíme lehce vzdát svých ideálů.

Do jaké míry poznamenal 21. srpen 1968 československou žurnalistiku?

V té době velice rychle vycházela zvláštní vydání, a to jak Mladé fronty a Rudého práva, tak i dalších novin. Všechny noviny shromáždily ty nejlepší novináře, které měly, fotografové vyšli do ulic a ta zvláštní vydání se rozdávala zadarmo. Domnívám se, že to byl hvězdný čas národního sebeuvědomění. Ale také bych rád řekl, že celý ten rok 1968 byl hvězdným časem Československé republiky, protože lidé se spolu zastavovali na ulici, dávaly se snubní prstýnky na Národní poklad, ale to nejdůležitější – lidé na sebe byli vlídní. I když byly spory o to, zda je správné, nebo není správné, jak se zachovalo vedení státu, lidé si navzájem chtěli porozumět. Všichni vzpomínali na nesmírně zajímavý moment, který se odehrál v našich dějinách na 1. máje 1968. Ta tribuna, která byla na Václavském náměstí dole na Můstku, byla přenesena až před Slovanský dům. A nebyla to už tribuna, bylo to skoro na stejné úrovni jako silnice. A byl zde Dubček a všichni ostatní a Československý rozhlas měl své nejlepší reportéry přímo v oknech v prvním patře Slovanského domu, takže jsme to všechno viděli z blízkosti šesti metrů. Lidé si podávali ruce s vedením strany a bylo vidět, jak mají rádi Dubčeka, který se po dlouhé době objevil jako skvělý lidský činitel v čele komunistické strany. Také s ním potom náležitě „zametli“. Ale bylo vidět, že demokratizační proces, který probíhal v 60. letech, v letech 1966, 1967 a 1968, přinesl velké vzedmutí. My jsme nebyli národ, který by hladověl, byť sice občas třeba nebyl toaletní papír nebo jiné zboží v obchodech. To, po čem jsme hladověli, byla svoboda myšlení. A rok 1968 v nás i potom přetrvával, takže z mého pohledu byla sovětská invaze křečí stalinismu, který nakonec prohrál.

Americký prezident Donald Trump se nedávno nechal slyšet, že americko-ruské vztahy jsou nejhorší v celé své historii. Souhlasíte s tímto výrokem? A pokud ano, co je podle Vás příčinou této skutečnosti?

V tomto případě zcela souhlasím s Trumpem. Americko-ruské vztahy jsou velice špatné a Trump, který chtěl změnit takový ten modus vivendi mezi Moskvou a Washingtonem, přešel na stranu, která je velice kritická vůči Rusku, a to kvůli tomu, aby si sám zachoval pozici v Bílém domě. Protože ta zuřivost je veliká. Nejhorší je, když vám někdo ukradne nepřítele. Je tu velká protiruská hysterie a velice bych pochválil Václava Klause, který před několika dny v televizi jasně řekl, že dnešní Rusko přece není Sovětský svaz. Je to něco úplně jiného! Velice mě šokovaly statistické údaje, které ukazovaly, že během Jelcinova desetiletí, které se vyznačovalo velkou otevřeností vůči Západu, byla rozkradena spousta národního bohatství samotného Ruska. A jeden švédský institut dokonce řekl, že ztráty Ruska během té privatizace, která skončila s Jelcinem v roce 2000, měly být dvakrát větší, než byly ztráty Sovětského svazu za II. světové války, byť zde už samozřejmě nebyly oběti lidské. Ale je to strašlivý údaj! A Putin, který Rusko poté převzal a který se snažil narovnat stav jednotlivých postsovětských republik, měl nesmírně obtížnou práci. Za tu dobu, co tam je, tedy od roku 2000 do současnosti, což je bezmála 20 let, zmizelo z mapy Ruska více než 25 000 měst, vylidnil se venkov, zničila se infrastruktura a národní hospodářství šlo téměř cu grunt. A Putin byl nucen zajistit obranu, jak on říká, proti „západnímu nebezpečí“. Takže ano, americko-ruské vztahy jsou velice špatné, protože Rusko nechce dovolit to, co by Západ – a to se týká jak Spojených států, tak Evropské unie – velice rád viděl, totiž to, aby Rusko bylo na kolenou a zavedlo západní model ekonomiky. K tomu nikdy nedojde, na to je Rusko příliš velká země. Vzpomínám si na to, co říkal Churchill: „Rusko nikdy není tak silné, jak by chtělo být, a nikdy není tak slabé, jak slabé by ho chtěli mít jeho odpůrci.“

A přitom často slýcháme, že největší riziko z hlediska bezpečnosti představuje Rusko. Není to trochu silné tvrzení? A neměli bychom spíše usilovat o to, aby Rusko bylo naším spojencem?

Mně by stačilo, kdyby to nebyl spojenec, ale partner. Zde je nutné vědět, že Rusko je veliké na to, aby mohlo být pod diktátem Severoatlantické aliance. Rusko není zdaleka tak vyzbrojené, abychom museli mít vojáky někde v Pobaltí. Za Gorbačova měla ruská armáda 5 000 000 vojáků, dnes neseženete ani ten 1 000 000. Rusko je dost silné na to, aby se mohlo bránit (díky balistickým raketám a kosmické technice), ale vůbec není tak zdatné na to, aby mohlo někoho přepadnout. To, co provedlo v Sýrii a v Iráku, je dáno tím, že ještě Sovětský svaz nesmírně zanedbal situaci ve Střední Asii, takže ta islámská invaze do Ruska mohla být velice nebezpečná. To, proč se Rusko angažovalo na Středním východě a proč usiluje o spolupráci s Indií a Čínou, je kvůli tomu, aby se terorismus islámského typu nemohl dostat na sever do takových republik, jako je Baškirie nebo Tatarstán. To jsou miliónové entity, kam Saúdská Arábie letadly dovážela statisíce výtisků Koránu, i když Korán má být čten pouze v arabštině, protože jen tak je považován za autentický. Korán je ale tištěn v Saudské Arábii rusky, uzbecky a tatarsky. Je tu pokus, aby se dostala na scénu islámská ideologie. Ale Putin se proti tomu velice dobře brání, třeba tím, že se snaží, aby pravoslavná církev měla co nejlepší vztahy s imámy ruské provenience. Zároveň se ale tají, kolik pravoslavných kněží už bylo zavražděno islámskými radikály.

Z Východu se teď přesuňme zpátky do Evropy. Jak vnímáte současný stav Evropské unie? Je podle Vás ohrožena její existence?

Řekl bych, že je nutné rozlišovat dvě věci. My jsme vzali Evropskou unii jako vyloženě ekonomický projekt. A kolem tohoto ekonomického projektu jsme vytvořili mezinárodně-právní „pavučinu“. To je velice špatně, protože každý stát má mít svůj právní systém. Evropská unie není dobře koncipovaná, stejně tak není dobře koncipovaný Evropský parlament. Ten bych zrušil, protože je to nesmyslný útvar, kde se nic neřeší, kde se jen něco proklamuje. Stačil by senát, kde by bylo tak po dvou lidech z každé členské země – jeden představitel státu, druhý volený senátor. A tam by bylo možné k něčemu dospět, alespoň v rámci diskuzí. Ale v tak velkém aparátu, jakým dnes je Evropský parlament, to není možné. Jsou to jen vyhozené miliardy a Brusel a Štrasburk se pouze dělí o problémy. To je obrovská voda na mlýn pro hoteliéry, kteří to dělají jen pro své zisky.

Letos to už byly čtyři roky, co Rusko anektovalo Krym. Jak hodnotíte momentální situaci na Ukrajině? A představuje ještě Ukrajina takové ohnisko sváru mezi Východem a Západem jako dříve?

Myslím si, že Krym je od roku 1783, kdy jej Potěmkin dobyl pro Němku, která se poté „proměnila“ v Kateřinu II., ruským územím. Porovnejme velikost tehdejšího Krymu s tehdejšími Spojenými státy. Spojené státy vznikly v roce 1776 a byly jenom něčím na okraji amerického kontinentu. A od té doby jsou jen války, války a zase války a otázka je, jakým způsobem už ty války mají přestat a kdy začít respektovat územní celistvost. Tak jako Amerika nevrátí Texas Mexiku a Velká Británie nevrátí Gibraltar Španělsku, tak by se Putin musel zbláznit, kdyby vrátil Krym Ukrajině. Protože ukrajinský Krym by se stal námořní základnou Severoatlantické aliance. Tím pádem by se stalo to, oč se usilovalo už během války o Krym mezi Francií a Velkou Británií v polovině 19. století: odtlačit Rusko od Baltického moře a Černého moře a udělat z něj asijský kontinent. A to samozřejmě nikdo už nikdy nepřipustí. Jsem přesvědčený o tom, že uznání Krymu za ruskou entitu je naprosto nezbytné k tomu, aby se v čemkoliv změnila situace na Ukrajině samotné. Ukrajina je tak rozkradený stát, že zkorumpovanějšího státu, až na několik pár výjimek, není na tomto světě. Ukrajina a Porošenko, to je ostuda historie začátku 21. století.

Dalším diskutovaným tématem je brexit. Ohrozí podle Vás existenci Evropské unie plánovaný odchod Velké Británie? A nebude mít brexit tragické důsledky především pro Spojené království?

Myslím si, že ne. Brexit dokazuje, že je možné, aby každý stát fungoval sám o sobě, a přitom našel dobré vztahy s ostatními evropskými státy. Brexit je něco, čemu já jsem zatleskal, a dokonce jsem předvídal, jak to celé dopadne, i když byli jiní, a to včetně prezidenta Zemana, kteří nevěřili na brexit. Věřil jsem tomu, že vyhraje Trump a že bude brexit, a ten odhad byl velice dobrý. A řekl bych, že brexit znamená začátek nově stavěných mezinárodních vztahů na evropském kontinentu. Je nutné vidět i to, co se děje v Barceloně, kde máte třeba nápisy, že španělský král zde není vítán. Lidé strašně chtějí mít pocit, že rozhodují sami o sobě. To, co bylo v Katalánsku, jen ukázalo, že už nejde o levici a pravici, že nejde o ideologii takovou či onakou, ale že jde o to, aby centrální vliv jednotlivých vlád nebyl převažující a aby si každý region o sobě uměl rozhodnout. To je nesmírně správná tendence a ta regionální politika bude sílit. A proto si také myslím, že brexit samotný ukazuje, že Velká Británie bude dobrým spojencem a že je to třeba brát také z hlediska strategicko-vojenského, neboť Evropa je zatím jen přívěškem Spojených států z hlediska vojenského plánování. A to nás zavádí ke zbytečné možné konfrontaci s Ruskem a Čínou. Nezapomínejme, že už dávno se těžiště vojenského nebezpečí přesunulo daleko na Východ a že to je Čína a Spojené státy, kteří dnes jsou těmi hlavními hráči. V generálních štábech se promýšlí, co se stane, protože Čína už má něco, jako jsou nejen drony, tedy bezpilotní zbraně, ale i drony podvodní, bezpilotní ponorky, které představují nesmírné nebezpečí pro velké letadlové lodě. Jsme na prahu zcela nových vojenských koncepcí z hlediska strategického plánování a je nutné myslet na to, že je zapotřebí mezinárodní dohody. Zatím to jde opačným směrem a toho mi je velice líto.

V listopadu to bude 55 let, co byl spáchán atentát na Johna F. Kennedyho. Vzpomínáte si, co přesně jste dělal v onen osudný den? A jaký byl podle Vás Kennedy prezident? Souhlasíte s názorem, že byl jedním z největších státníků 20. století?

To jsou velká slova, já mám nesmírně rád to, co jsem se naučil z myšlenek Tomáše Garrigua Masaryka, který nemiloval superlativy, tedy to, kdo byl největší nebo nejsilnější. Kennedy byl velký státník a jeho zastřelením se dostal k moci Lyndon B. Johnson, který samozřejmě otočil kormidlo jinam, i když po něm „zdědil“ Vietnam. Ptáte-li se, co jsem tenkrát dělal, byl jsem zpravodajem v Moskvě a Karel Kyncl byl zpravodajem ve Spojených státech. A my jsme se dostali do společného vysílání tím, že nás Praha vysílala současně. Tehdy jsem bydlel na Kutuzovském prospektu a byt byl na úrovni ulice. Tak jsem vyskočil z okna, a to přímo před dva sovětské důstojníky, kteří šli po Kutuzovském prospektu. V okně jsem měl tranzistor, ze kterého bylo slyšet vysílání BBC, a řekl jsem těm dvěma ruským důstojníkům (samozřejmě rusky), že tu mám teď zrovna puštěnou BBC a že byl zastřelen Kennedy. A zeptal se jich, jestli mi k tomu můžou dát nějaký komentář. Oni strnuli, ale když jsem se představil, aby věděli, že nejsem provokatér, ale zpravodaj Československého rozhlasu, tak jeden z nich (bylo vidět, že umí anglicky) začal poslouchat a druhý vběhl do místní dráhy, zastavil tam auto, které projíždělo, a zavolal toho prvního a oba hned „fičeli“ pryč, možná někam na štáb. To byl tedy můj hlavní zážitek toho dne. V každém případě tehdy Chruščov udělal maximum pro to, aby otevřel všechny kanály pro americké zpravodajské služby. Aby bylo vidět, že za Lee Harvey Oswaldem, který byl obviněn z atentátu na Kennedyho, Sověti nestojí. Byl to obrovský dramatický moment jak pro mě, tak pro Karla Kyncla, a myslím si, že jsme dokázali hned „z fleku“ vše komentovat. Horké linky mezi Moskvou a Washingtonem byly velice dobře sledovány a obě hlavní velmoci se domluvily, aby nemohlo dojít k další eskalaci napětí.

Řekl byste, že česká žurnalistika prochází krizí? Jakou roli by dnes podle Vás měla zastávat? Měla by být oním „hlídacím psem demokracie“?

Naše žurnalistika je ve stejné situaci, jako jsou žurnalistiky v jiných evropských zemích. Nezapomínejme, že tak jako rozhlas byl převálcován obrovskou spoustou televizních kanálů, tak i internet a spousta větších firem, které na internetu jsou, tzv. sociální sítě, se teď dostávají do úplně jiné situace, než v jaké byl tisk. Každé noviny budou zápasit o své čtenáře tak, jako zápasí televize a rozhlas o své diváky a posluchače. Proto bych šetřil s termíny jako krize žurnalistiky. Krize žurnalistiky může být v tom, že jak rozhlas, tak televize, noviny nebo sociální sítě neumí poradit s tím, co je v dnešní době důležité. Velice mě mrzí, že jak Český rozhlas, tak Česká televize – a týká se to médií i v jiných zemích – nedokáže racionálně vybírat to, co je důležité, a dávat to na „stříbrném podnosu“ divákům, posluchačům a čtenářům. Je třeba veliký nadhled a chtělo by to zamyslet se nad tím, jak má vypadat rozhlasové a televizní vysílání a jak má vypadat i novinařina. V tomto případě tedy žurnalistika prochází krizí nadhledu a nabízí se otázka, jakým způsobem by se měla zabývat světovými i domácími záležitostmi všechna média.

Jaká doporučení byste dal těm, kteří by se chtěli uplatnit jako novináři?

Když jsem já v polovině minulého století začínal, byla to řehole. Studovat, studovat, studovat. Neustále shánět prameny. Najít si chytré učitele. My bychom potřebovali na žurnalistice mít ty fantastické profesory, kteří mě učili. Jak říkal Egon Erwin Kisch, každý novinář musí vědět o všem něco a o ničem všechno. Když tedy o něčem chcete psát, tak o tom něčem, o čem by měl novinář vědět všechno. Nemůže dnes být člověk dobrým novinářem, když nezná historii, ekonomiku, zeměpis a především, což jsem sám zjistil, psychologii. Toto jsou základní věci! Novinář musí vědět, co je to strategický nadhled a co je to teorie her. A musí studovat, studovat a studovat, až se z něho bude kouřit. Pokud to nebude chtít dělat 16 hodin, od chvíle, kdy se probudí, do doby, kdy půjde spát, tak nebude dobrý novinář. Je to děsivá řehole a nevím, jestli bych si ji podruhé vybral, nebo jestli bych šel raději dělat zubaře.

http://literarky.cz/politika/rozhovory/26814-jan-petranek-o-21-srpnu-krymu-protiruske-hysterii

Vyhlásenie: Názory autora sa nemusia zhodovať s názormi vydavateľstva Sofian, s.r.o. Zodpovednosť za obsah tohto článku nesie výhradne jeho autor. Vydavateľstvo Sofian, s.r.o. nie je zodpovedné za akékoľvek prípadné nepresné či nesprávne informácie v tomto článku. Sofian, s.r.o. dáva súhlas na zdieľanie našich pôvodných článkov na ďalších nekomerčných internetových stránkach, ak nebude zmenený ich text a názov. Pri zdieľanom článku musí byť uverejnený zdroj a autor. Ak chcete články z nášho webu publikovať v tlači či inými formami, vrátane komerčných internetových stránok, kontaktujte redakciu na [email protected].
UPOZORNENIE
Vážení čitatelia – diskutéri. Podľa zákonov Slovenskej republiky sme povinní na požiadanie orgánov činných v trestnom konaní poskytnúť im všetky informácie zozbierané o vás systémom (IP adresu, mail, vaše príspevky atď.) Prosíme vás preto, aby ste do diskusie na našej stránke nevkladali také komentáre, ktoré by mohli naplniť skutkovú podstatu niektorého trestného činu uvedeného v Trestnom zákone. Najmä, aby ste nezverejňovali príspevky rasistické, podnecujúce k násiliu alebo nenávisti na základe pohlavia, rasy, farby pleti, jazyka, viery a náboženstva, politického či iného zmýšľania, národného alebo sociálneho pôvodu, príslušnosti k národnosti alebo k etnickej skupine a podobne.

PREDPLATNÉ ZEM&VEK 2022

 

Náš časopis sa chce vymaniť z bežných stereotypov nielen svojím obsahom a spracovaním, ale aj tým, že nebude publikovať inzerciu a reklamy. K predplatnému síce neponúkame zľavy v hypermarketoch a kozmetických štúdiách, ale našim najúprimnejším poďakovaním za Vašu priazeň je rozšírenie Vášho časopisu. Ostávame aj naďalej bez akejkoľvek reklamy a preto sa nemusíme spovedať žiadnym sponzorom, inzerentom ani politickým stranám. Práve toto je jediným a skutočným kritériom nezávislosti, vďaka ktorej môžeme slúžiť iba Vám, čitateľom. Aj z tohoto dôvodu sme výlučne závislí iba na predaji a predplatnom. Srdečne ďakujeme za Vašu podporu.

 

OBJEDNAŤ PREDPLATNÉ

ZDIEĽAJTE ČLÁNOK

Leave a Reply