ZÁPAD V KÓME

Tagged With: , , , , , Add Comment

Zaujímavým ZJAVOM českej kultúrnej a intelektuálnej scény je mimoriadne plodný autor Benjamin Kuras. Veľmi vitálne pôsobiaci zlínsky rodák (*1944) v časoch pražskej jari emigroval do Veľkej Británie, kde neskôr pôsobil ako redaktor českej redakcie BBC. Sám spomína, že jednou z jeho lások tých čias bola moslimka a priateľom z arabskej redakcie alžírsky Berber menom Salem. To boli časy, keď boli ešte s islamom priateľmi. Benjamin Kuras v roku 1974 konvertoval na judaizmus a o rok nato získal britské občianstvo. Napísal 19 anglických (väčšinou rozhlasových) hier a viac ako 30 českých kníh – medzi nimi Bláhové snění o světě bez padouchů, Soumrak bílého muže, Jak zabít civilizaci. Je pravidelným prispievateľom v niekoľkých periodikách. Skôr, ako som s ním viedol rozhovor, som už zo zvyku ceruzkou popísal niekoľko jeho kníh a robil si v nich množstvo poznámok, častokrát v úplnom rozpore s tým, čo píše. O to vzácnejšie mi prišlo zamýšľať sa nad témami, ktoré majú aktuálny, no najmä nadčasový rozmer, s takýmto rozhľadeným autorom.

 Máme rovnaké pohľady na samovražednú politiku Európskej únie, ktorá je vystavená invázii celých hôrd nelegálnych imigrantov. Ako je podľa vás možné, že takýto stav vôbec existuje? Naozaj je to výhradne v rukách politikov? Veď predsa na pódiu európskych štruktúr jestvuje Európska rada a Európska komisia, ktoré posúvajú do Európskeho parlamentu neustále nové a nové návrhy znení zákonov a ich novelizácií. Kto to vlastne, podľa vás, všetko koordinuje? Je to naozaj Európsky parlament? Je to úžasná zhoda synergií. Všetko ide podľa plánu, všetko je dobre načasované, všetko do seba zapadá. Je to, čo sa v Európe deje, naozaj autentická vôľa europoslancov?
No, myslím, že je to spontánní, protože vyrostla několikaletá generace lidí, kteří věří, že toto je dobro, a oni to opravdu nedělají ze zlé vůle. Oni věří, že konají dobro, když zničí suverenitu jednotlivých národů, a že udělat jedno lidstvo bez hranic je opravdu ta správná věc. Já po tom jdu, hledám vysvětlení a kořeny toho už asi 20 let. Jde to zpátky až úplně ke konci druhé světové války, na začátku poválečné doby, kdy vznikly všelijaké globální instituce s dobrým úmyslem propojit byznys, protože lidi, kteří mezi sebou kšeftují, nebudou spolu válčit a tak dále, ta teorie je správná. Mezitím se tam, a to hlavně v Americe a na amerických univerzitách, usadila známá frankfurtská škola. Jestli jsou oni na Slovensku známí, nevím.

 Určite áno. Minimálne Horkheimer, Adorno a podobne.
Jo. Horkheimer, hlavně Adorno a Marcuse. No a potom i takový jakoby zdánlivě neškodný Erich Fromm, který se krásně čte, je to příjemná laskavá psychologie, ale ta laskavost je tam už univerzální. Aby mohlo něco existovat, člověk musí mít laskavost k někomu a zdráhavost k někomu jinému. Nemůžeme mít laskavost ke všem stejnou, to prostě nejde. No a další blázen byl Wilhelm Reich. To byl psychiatr, kterého vyhodili z komunistické strany, protože byl freudista. A pak ho freudisté vyhodili ze svého kroužku, protože byl komunista.

 Hovoril o orgone ako teórii libida, o napojení na kozmickú sexuálnu energiu, potom to začal spájať s marxizmom.
Orgony. On vymyslel ty orgony. Teda údajnou energii orgasmu, která působí na různé věci. Ale hlavně v Kalifornii propagoval a rozjel absolutní totální sexuální svobodu. A protože spou­sta těch kluků byla ve válce, vrátili se a z celé západní civilizace byli unaveni, brali to s nadšením.

 Napokon nielen to, ale prebiehala vojna v Kórei a neskôr vo Vietname.
Ano. Korea, Vietnam to byly. Korea ještě byla poslední válka, kde se vědělo, proč se válčí. Ve Vietnamu, tam už ne. Korea byla poslední válka, kde se vědělo, že se musí zvítězit. Ve Vietnamu už šlo jenom o to, abychom kousek něčeho ubránili, tam už nešlo o vítězství. A tady v Iráku, tam už nikomu nejde o žádné vítězství. Nevím, proč tam vůbec ještě po těch 14 letech jsme. Ale abych neodbočoval – frankfurtská škola založila systém učení, kterému říkali kritická teorie. A protože tehdy se mezi lidmi mluvilo o tom, že bychom se měli vracet ke kritickému myšlení, což znamená ke starému Řecku a prorokům izraelským. A protože všechno je kritizovatelné, všechno je také napadnutelné. A protože ta západní civilizace způsobila dvě světové války, je zavržení hodná, mysleli si oni. Tu druhou světovou válku nezpůsobila západní civilizace, nýbrž útok na západní civilizaci. Nacismus nebyla západní civilizace. Tak jako komunizmus nebyla západní civilizace. Odpadávalo se od křesťanství, přestaly se studovat dějiny západní civilizace na univerzitách. A bylo to docela sympatické, pamatuji na básníky, beatniky, Kerouaca, studovali jsme s nimi buddhistickou a japonskou mystiku a zen. Zapomnělo se přitom, že na západě také kdysi bývala mystika. Bývala židovská kabala a bývali křesťanští mystici. Postupně na všech těch univerzitách vyrostli akademici, pro které byla západní civilizace něco negativního, co se musí rozbourat. A my jsme teď už ve třetí generaci, která to má v sobě, tu nenávist k západní civilizaci. Nastalo rozbití rodin, což je výsledek Reichova osvobozování, alternativní sexuální praktiky, dnes se nám to vleče do transgenderů, což je úplně mimo normální chápání. V Británii potom vzniklo něco, co objevil jeden bývalý důstojník námořnictva, jehož úkolem bylo hledat ponorky. A protože byl zvyklý na ponorky, byl zvyklý hledat pod povrchem, co se děje. A najednou mu začali vylézat na povrch všelijací zajímaví lidé, propojení s určitými mocenskými strukturami, kteří prosazovali právě politickou korektnost. Ta organizace se jmenovala Common Purpose a byli to hlavně akademici z univerzit. Nábor se prováděl i v soudnictví, v policii a hlavně v městských správách, kde působili sociální pracovníci. A ti dělali školení svých nových členů, náborových členů, školili je v ovládání institucí. Z toho taky vznikaly takzvané neziskové, polovládní organizace. S programem ovládat politiku mimo politický rámec, politické struktury. To znamená, že v podstatě už bylo lhostejné, koho zvolíme, protože do těch byrokratických úřednických míst se dostávali lidé, kteří už měli nejen úkol, ale opravdovou touhu svět transformovat. Jako třeba Obama s tím slavným slibem fundamentálně transformovat Ameriku.

 V súčasnosti práve Európsku úniu a jej členské krajiny čoraz okatejšie ovládajú práve tie sily v pozadí, čích genézu spomíname. O demokracii a slobode už nemôže byť ani reči, pretože za naše názory nás prenasledujú. Ak nie ste politicky korektný, neplávate s prúdom, nasleduje sociálna a mediálna poprava.
Sleduji to už 30 let a už v roce 1992 jsem odhadoval, že Evropská unie půjde antidemokratickým směrem, když se podepsala Maastrichtská smlouva. Tam už jsem viděl, že to spěje k nějakému nadnárodnímu státu. Potom Lisabonská smlouva, ta už má klauzuli, že státy přijímají rozhodnutí i budoucí, nejenom ta minulá, takže tam se už vůbec nevědělo, do čeho se vstupuje. Když se to snažím tady někomu říct, mají mě za blázna. V Anglii zrovna teď vyloučili profesora sociologie práce a zaměstnanosti, který oponoval politicky korektním názorům svých kolegů. Mimo jiné napsal knížku, kde uvádí, že určitá část nezaměstnaných je nezaměstnaných proto, že o zaměstnání nestojí, protože z určitých důvodů jsou na tom lépe, když nepracují, nebo jsou buď vybíraví a nechtějí přijímat kdejakou práci. Zrovna v tu dobu vyšla statistika, podle níž je jenom 18,9 % dospělých muslimů zaměstnáno. On sice muslimy nejmenoval, ale jeho zaměstnavatelé si to s tím spojili. On se odvolal k místnímu soudu a prohrál. A v tom rozsudku stálo, že domněnka, že vlastní názory, které považujeme za vhodné, převažují nad pravdou (též zvanou politická korektnost), ne­jsou chráněny zákonem. Čili podle tohoto rozsudku, který se stal precedentem pro britské právo, názorová rozdílnost na univerzitách už není chráněna zákonem.

 To je v rozpore s ideami stáročných tradícií, ktoré tu boli. Univerzitná pôda je práve o slobode slova a názoru.
Jistě. Anglie většinou akademickou svobodu tvrdě hájila, teď to končí. A to je precedens, který prošel zákonem. Nebo další příklad. Zat­kli tam jednoho organizátora žlutých vest, jež pokřikovali na antibrexitářskou poslankyni, nadávali jí zrádce a nacistka. Blížili se k ní, ale fyzicky jí nic neudělali. Předseda parlamentu požádal policii, aby pracovala jak má a poskytovala ochranu, větší ochranu, aby se takovéto případy nestávaly. Šestičlenná četa policistů tohoto pána při další demonstraci zatkla. Policie ho zatkla na základě dopisu od předsedy parlamentu, a sice ho hned neobžalovala, ale zkoumá, zda se dopustil trestného činu. Jak policii vůbec může napadnout, že by pokřikování na političku slovy zrádce a nacista mohlo být trestným činem? To je úplná novinka v zákonech.

 Aj na Slovensku máme podobné prípady a začína to byť naozaj absurdné už aj v tom, že sa udeľujú rektorské voľná na to, aby študenti mohli demonštrovať za takzvané Slušné Slovensko, čo je inými slovami riadená opozícia, ktorá má svoje záujmy. Debata na univerzitných pôdach sa začína brutálne politizovať. Chcem však viesť rozhovor aj na témy, na ktoré máme rôzne uhly pohľadu, čo je v konečnom dôsledku len a len obohacujúce. Napísali ste niekoľko veľmi zaujímavých kníh, z ktorých mám pocit, že v nich prevažujú vaše sympatie k judaizmu. To je úplne v poriadku. Judaizmus je založený na Starom zákone. A základom Starého zákona je Desatoro. V ňom stojí, že nepokradneš a nezabiješ.
Ne. Tak to není. Správně má být: nezavraždíš. Tak je to přeloženo i v angličtině.

 To ma prekvapuje, s tým, že nezavraždíš, som sa ešte nestretol. Ale povedzme, že by to bolo postavené na tom, že nezavraždíš. Ako si potom vysvetliť dilemu v prípade útoku na kanaánske Jericho a príkaz Jahveho Jozuemu, aby Izraeliti vraždili a lúpili a zlato aj striebro nosili na uctievanie ich boha?
Vyvraždění Jericha krátce po tom přikázání „nezavraždíš“ je paradox nebo rozpor, s nímž se musí vyrovnávat každý eticky myslící žid. A morálně a teoreticky to nevyřeší, prostě se to stalo. Vyřeší to tím, že to bylo před 3500 lety a tím, že na světě neexistuje žádný národ, který by si obhájil území, aniž by uškodil nějakému jinému. Takže se to musí brát tak, že se budeme soudit, posuzovat tak, jak se posuzují všichni ostatní; každý nějaké území dobyl a nějaké původní nebo nepřátelské obyvatelstvo pozabíjel, aby si udržel území. Morálně se to vyřešit nedá, ale historicky se to takto nějak musí přijmout.

 Žiaľ, vraždenie na tomto území nie je len otázkou ojedinelého prípadu v Jerichu. Starý zákon ako taký pôsobí dosť drasticky a krvavo. Mnohí z kresťanov vyznávajúcich rané kresťanské učenie ho vo svojej podstate nemôžu prijať. Napríklad je tam aj známy prípad obetovania Izáka. Nerozumiem tomu. Keby som to, hyperbolicky vzaté, preniesol na seba ako na deda, a hovoril svojmu synovi, že lásku ku mne mi dokáže tým, že zoberie nôž do ruky a podreže svojho syna, musel by som byť blázon. A je úplne jedno, že mojím úmyslom je iba skúška – vravím, že spôsob takéhoto skúšania vernosti má v sebe zakódované čosi veľmi temné.
Já si to vysvětluji takto: Do té doby všude existovala lidská oběť, všechny kultury do té doby z nějakých důvodů někoho zabíjely, aby zapršelo, nebo usmířily nějakého svého boha. Touto příhodou s Izákem obětování lidí pro západní civilizaci skončilo. Když bůh říká Abrahámovi: „Jdi na západ, překroč tu řeku,“ říká mu: „Kráčej přede mnou a usiluj o dokonalost.“ Neříká mu nikdy: „Ty mě budeš na slovo poslouchat.“ Čili vztah boha k Abrahámovi je: ty jsi člověk, který bude z vlastní vůle, z vlastní energie, z vlastního intelektu vymýšlet věci, a já tě budu občas kontrolovat, ale nic ti nebudu rozkazovat. A ještě mu slíbí, že z jeho syna bude velký národ. A teď najednou mu přikáže toho syna, kterému slíbil, že z něho bude velký národ, zabít. A nevysvětlí mu proč a Abrahám také neví proč. Ale Abrahám to táhne, tři dny jde, sbírá dříví, pálí ho slunko a jde a jde a jde a pokukuje na pána Boha: já to myslím vážně, tys mi to nařídil, já ti to předvedu, žádný velký národ nebude. Dotáhne to až k tomu, že vezme nůž a chystá se Izáka zabít. Zjeví se mu anděl, který mu zastaví ruku a říká mu: „Bůh nechce, abys ho zabil.“ Říká: „Ne, já se tady s žádným andělem bavit nebudu. Běž za ním, ať mi to řekne on sám.“ A pak se mu tam ukáže jehně, které přijímá jako znamení od Boha a obětuje jej místo Izáka. Takže místo aby nechal zkoušet sebe, jak je poslušný, on zkouší Boha, zda dovede dodržovat svoje zákony nebo smlouvu. Myslím, že křesťanství si to právě chybně vyložilo, právě že byl tak poslušný Bohu, že byl ochotný toho syna zabít.

 Dá sa na to nepochybne pozerať aj z tohto uhla pohľadu, no ako vravím, s mnohými ľuďmi a kresťanmi toto nerezonuje. Napokon aj medzi samotnými židmi sú rôzne názory aj na takú fundamentálnu otázku, akou je založenie štátu Izraela. Hovoril som predtým okrem iných s rabínom Weissom z New Yorku, ktorý je presvedčený, že Izrael je rebélia proti Bohu, lebo v Písme stojí, že nemožno kradnúť a vraždiť, a Izrael sa týmto spôsobom nemal stať štátnym zoskupením.
Nějaký rabín Weiss v New Yorku. Rabínů je na světě tři sta tisíc.

 Aj tento rabín zastupuje určitý názor, ktorý nie je ojedinelý, jednoducho sa spája s tým, že v momente, keď Angličania odišli z územia Palestíny v roku 1948, nastal chaos. Bol tam bombový útok na hotel Kráľa Davida, vražda vyjednávača OSN Folkeho Bernadotta radikálnymi sionistami zo skupiny Lechi. Bol tam problém s vyvraždením Dejr Jásinu. Keď sme hovorili, že Jerichom to skončilo, snažil som sa naznačiť, že v tom Starom zákone bolo viacero takýchto situácií, keď sa vraždilo v mene obsadenia územia, a rozhodne to tým neskončilo. Po masakri v Dejr Jásine nasledoval exodus viac ako 700 000 Palestínčanov. Niektorí v Knessete ako Uri Avnery to prirovnali k nacistickým praktikám. Chcem tým povedať, že teraz nejde o nejakého jedného rabína. Ide o spôsob založenia Izraela, jeho správanie voči Palestínčanom a spôsob, ktorý kritizuje aj medzinárodné spoločenstvo.
Na světě neexistuje národ, který by si udržel nebo založil území, aniž by ublížil někomu jinému. V tomto se Izrael neliší od ostatních národů. Teda neliší se v kvalitě, liší se v kvantitě. I třeba v tom konfliktu Středního východu nikdy nezabil tolik lidí, jako třeba zabili Syřané mezi sebou. Kdyby Izrael opravdu chtěl někoho vyvraždit, dokázal by vyvraždit Gazu za dva dny. Nic takového mu ani nenapadne, takže nejde o žádnou genocidu nebo podobnost s nacismem. Kdyby Palestinci dokázali Izraelce vyvraždit, udělají to zítra. Naštěstí nemůžou.

 Aký je váš pohľad na svetový sionizmus ako politické hnutie?
Sionizmus není politické hnutí.

 Je to politicko-ideologické hnutie, medzinárodná organizácia.
Není. Sionismus je filozofie návratu do Sionu. Sion znamená Jeruzalém. To není žádné politické hnutí. Kdyby to bylo politické hnutí, tak jen v tom smyslu, že usiluje o návrat do země izraelské, do Jeruzaléma. Proto se volá sionismus. Ale že by to bylo nějaké politické hnutí, o tom nic nevím.

 Veď predsa existuje medzinárodná sionistická organizácia ako ideové a politické hnutie, ktoré viedol okrem iných Nahum Goldmann a podobní ľudia. Má svoje normálne ciele, stanovy atď.
Jaký má cíl? Vím o jediném cíli: navrátit židy do Sionu. Proto se to jmenuje sionismus.

 To sa už v mnohom podarilo, ibaže dnes mnohí zo Sionu odchádzajú inde – napríklad na Krym.
Ještě je pořád deset miliónů židů venku, a ti se tam nikdy nevrátí, protože se tam deset milionů už nevejde.
 Tak približne toľko, koľko v Izraeli, ich žije v USA, a nevyzerá to, že by sa odtiaľ chystali odísť. Izraelská organizácia ako B’Tselem, pozorovatelia z OSN – jeden z mnohých bol John Dugard, označili pomery v Izraeli veľmi kriticky. Nakoniec v OSN sa dosť často hovorí o Izraeli ako najväčšom väzení sveta. John Dugard to prirovnával k apartheidu masívnejšiemu ako býval v JAR.
B’Tselem je ultralevicová organizace.

 Iste, ale židovská.
No židovská. Postižená podobnou sebenenávistí, jakou cítí dnes Západ k sobě v tom smyslu, že Izrael je filozoficky a psychologicky součástí západu, protože má mezi sebou velký počet lidí, kteří trpí sebenenávistí.

 Ak však hovoríme o sionizme ako o návrate do Sionu, čo dáva, samozrejme, logiku, musím dodať, že som čítal knihu Židovský štát od Theodora Herzla, a tam v tých pôvodných návrhoch nebola len Palestína, ale myslím, že aj Argentína a iné návrhy.
Ne, tehdy uvažovali o tom, kam před antisemitismem v Evropě utéct, hlavně ruským, polským, německým. Argentina byla jedna ze zemí, která přijala hodně židů. Tam je dokonce každý Argentinec zná jako gauchos judíos. To byli kovbojové, kteří tam založili hovězí dobytkářství. Francouzský baron Hirsch koupil pampy, pastviska, kde nikdo nebyl, a nastěhoval tam asi 30 000 židů z Ruska. Chytávali krávy bolasem; to bylo laso s koulemi bolas. Gauchos juídos.

 Iste, ale Herzl v roku 1896, keď napísal knihu zakladajúcu sionizmus, alternatívnym návrhom Argentíny ideu návratu konkrétne do Sionu veľmi nepodporil. V čom je, podľa vás, najväčší rozpor medzi kresťanmi a židmi, respektíve vyznávačmi judaizmu? Lebo stále to tu máme, je to tu stále prítomné. Kde sa to začalo?
Napřed bych se podíval, co máme společného. Etiku. Ta je společná. Ta je praktická. Máme společného víc s protestantstvím než s katolictvím. Co není společné, nebo co křesťany a židy rozděluje, je teologie. A teologie, ta je tam někde v nebesích, tou se v praxi nemusíme zabývat. Měli bychom se zabývat tím každodenním: pravidly, které pochází od Mojžíše. Ježíš je převzal, rozdal do světa. Na tom bychom měli držet základ. A o tom, kdo je bůh, nebo není bůh, to je věc osobní, neprokazatelná, teoretická. Čili o teologii, o podstatě boha, se nemá hádat. Má smysl bavit se o tom, jaké nám, těm, kteří v něho věříme, zadává úkoly. A ty úkoly jsou společné.

 V zmysle teológie – a ja by som skôr povedal viery, to kresťanov a židov rozdeľuje, či už chceme, alebo nie. Pre judaizmus je najvyššou autoritou Adonai/Elohim. Elohim je plurál, ako vieme, čo znamená, že hovoríme o bohoch. A pojmom Adonai sa označuje nevysloviteľné meno Jahveho (Som, kto som). V kontraste s tým kresťanstvo vníma ako prostredníka medzi Bohom a ľuďmi jeho syna – Ježiša Krista. Toho odsúdil židovský sanhedrin. Vo svojich knihách píšete, že v Izraeli bola v podstate prvá demokracia. To by sa s istým nadsadením dalo prijať. Táto sudcovská rada a jej 71 členov, rozhodujúcich takmer o všetkom, nakoniec Ježiša odsúdilo so slovami Kaifášovými, že radšej obetujme jedného, ako kvôli jednému celý národ. Odtiaľto pochádza to, že kresťania židom hovoria: „Zabili ste nám Boha.“ Otázka znie, či tu nevidíte jeden z počiatkov nevraživosti?
Čistě historicky ne. V době, kdy byl Ježíš popraven, nikdo nemluvil o tom, že je bůh. Mluvilo se o tom, že je král. Byl popravený za to, že se prohlásil za krále, na což měl právo, protože pocházel z Davidova rodu. Oni čekali krále spasitele, spíš ve smyslu národního osvobození. To tehdy v židovském kontextu neznamenalo nic božského. Božský titul dostal teprve od svatého Pavla, který vyňal křesťanství z judaismu. Do té doby to byla židovská sekta. Za spasitele si ho vzali křesťané až po jeho smrti. On nikdy sám sebe za boha neprohlásil. Sanhedrin byla vláda kolaborantů s okupací, která se bála římských masakrů ve velkém.

 Ale toto nebol jediný rebel. Bol tam Judáš Galilejský, jeho syn Menachem, Teudáš, Ján z Guš Halavu. S požehnaním rabínov dokonca
prehlásili ako mesiáša Bar Kochbu, pôvodcu povstania, pri ktorom bolo zmasakrovaných viac ako pol milióna židov. Prečo práve Ježiša vydali rímskemu protektorovi?
Protože on chodil po městě a venkově a kázal.

 Ale to predsa robili aj ďalší, ktorých v knihách spomínate – aj pred Kristom, aj po ňom.
Ale oni nebyli tak vlivní. Neměli tolik fanoušků.

 Nemali toľko fanúšikov. Teda v tom je to. To som chcel vedieť.
Vládla tam tvrdá okupace a za rebelii proti Římu se popravovalo ukřižováním. Byli jich tisíce. Ježíšův táta, tesař, musel dělat jeden kříž za druhým.

 Písali ste o Ježišovom bratovi Jakubovi.
On měl mladšího bráchu.

 Nič o tom neviem. Mal brata Jakuba?
Měl mladšího bratra Jakuba, který vedl po jeho smrti křesťanskou sektu. Ta brala Ježíše jako krále a proroka, ne boha.

 Myslím, že v kresťanskej teológii sa to vykladá tak, že vtedy sa slovom brat označovala širšia rodina, ako bratranec.
Ne, ne, on byl normální pokrevní bratr.

 Opusťme minulosť a vstúpme do prítomnosti. Okrem mnohých vašich úvah, ktoré som si vo vašich knihách pozorne prečítal, ma zaujala tá, kde kriticky hodnotíte existujúci stav v Európskej únii. Systém sa o niečo poučil, neusekáva hlavy ako vo Francúzskej revolúcii, neposiela ľudí do lágrov ako za komunistov a nacistov, no všetko ostatné ostáva. Tvrdíte, že napriek všetkým nedostatkom je to ten najlepší systém, ktorý musíme brániť.
Samozřejmě. Dokud ho neubráníme, nemůžeme ho zlepšit. Na západní civilizaci je fascinující právě to, že se neustále historicky mění k lepšímu.

 Mení sa k lepšiemu?
No, snaží se o to. Je nějaká lepší?
 Máme tu korektnú politiku, masívne sledovanie, cenzúru, gender, LGBTI. Veď kultúra Západu sa rúca. Degenerujeme.
Odřízli jsme si kořeny. A ty dva kořeny, řecký a hebrejský, mají v sobě zakořeněnu touhu a snahu zlepšovat svět kolem sebe a člověka sebe samého. A tyto dva kořeny západní civilizaci napájely. V renesanci se spojily. Z té vzešlo protestantství, které podnítilo podnikavost ještě víc, než katolictví, a vznikla demokracie, vznikl kapitalizmus. A pořád to v sobě mělo nějaký potenciál zlepšování. Proč? Protože jsme nikdy neudělali tu chybu, jakou udělali Číňané v 15. století, kdy si řekli: „My jsme nejlepší, zavřeme se, my tu nikoho nepotřebujeme.“ Anebo islám: „My jsme nejlepší a od nikoho se nebudeme nic učit.“ Ten Západ se právě pořád učí, protože má schopnost sebekritiky. A ta je dvojsečná. Na jedné straně ji teď přeháníme tím, že se kritizujeme tolik, že už si skoro nezasloužíme existovat, a nebudeme se bránit. Ten druhý smysl sebekritiky je říct si: teď jsem něco udělal blbě, a příště to udělám líp. Západní civilizace vypracovala rozsáhlou technologii vylepšování života. Poslední vynálezy Číny byly v tom 15. století a poslední vynálezy Arabů někdy ve 12.

 No tak ale ruku na srdce, Európa sa vypracovala najmä kvôli drancovaniu toho, čo už bolo vynájdené. Zoberme si len Ameriku alebo pruský vynález vrtu v hlavni pušiek, vďaka ktorému boli presnejší a lepší. Totižto ten Západ venoval veľmi veľa energie do vylepšovania vojenských technológií, aby bol produktívnejší v presadzovaní svojich záujmov násilím. Áno, Osmania už zaostávali a my sme boli lepší vo vyvíjaní.
No tak jsme se ubránili. Ale ubránili jsme se tomu, abychom mohli pěstovat kreativitu, stavět města a letadla, mobilní telefony a pěstovat lepší potraviny a tak dál. Ale i kromě toho je západní civilizace humanističtější než ta turecká.

 Neviem, ťažko povedať. My sme drancovali, zabíjali, kolonizovali a dopracovali sme sa až k veku…
Ne: těžko říci, to si stačí přečíst historii. Západní civilizace funguje dobře, teda než vypukne nějaká válka.

 No práve. A prostredníctvom našej západnej civilizácie, kultúry a vzdelanosti sme sa dopracovali až k tomu, že tu máme nukleárne zbrane, vydrancovanú prírodu a podobne.
Takže souhlasíte s tím, že bychom tu západní civilizaci měli zabalit, protože je celá špatná?

 Nie, v žiadnom prípade.
Tak co?

 Vrátiť sa späť k spomínaným pôvodným koreňom a duchovým a morálnym hodnotám. Rešpektovať vôľu ľudí. V roku 2003 bolo v uliciach Západu 30 miliónov demonštrantov proti vojne v Iraku. To bol najmasívnejší protest v histórii ľudstva. Zmenilo sa niečo? Vôbec nič. Ako teda môžeme hovoriť o demokracii? Demokracia je len prázdny výraz pre upokojenie stredných a nižších vrstiev, aby sa nebúrili. Veď toto je absolútne jasný dôkaz, že na tejto planéte dominujú sily, ktoré nerešpektujú našu vôľu.
Ne. Toto vzniklo ještě jinak. Souhlasím, že korejská válka byla poslední válka, kde jsme věděli, zač bojujeme. Ve Vietnamu se to už nevědělo a v Iráku už vůbec ne. Když spojenci vyhráli druhou světovou válku – ale to bylo tak-tak, ta se také mohla prohrát, nebýt takových lidí, jako byl Turing, který vyluštil německé šifry, například. To se mohlo také prohrát a mohli jsme mít všude nacistickou vládu. Amerika měla s Británií a Francií – a také třeba Čechy a Polsko – k tomu ještě pocit morálního vítězství. Přidejte k tomu to Kiplingovo břímě bílého muže, který se musí o „dětičky“ starat. Takže v Americe vznikl nápad vyvážet demo­kracii. Vrátili jsme ji Evropě, funguje v Německu, a dokonce i v Japonsku, které demokracii nikdy neznalo. Mohlo by to fungovat i v těch ostatních zemích. Tak to zkoušeli. Za Bushe už se to začalo hroutit. Bush byl poslední prezident upřímně věřící, že Amerika má nějakou povinnost vůči světu. Víme, že to nevyšlo. No a teď co dál? Nevíme. Já jen vím, že aby svět fungoval dál, musíme ubránit Evropu, protože když se zhroutí Evropa, zhroutí se celý svět.
 A práve aj týmto všetkým, o čom sa tu rozprávame, musíme nejakým spôsobom naštartovať procesy aj medzi intelektuálmi, ktorí to ďalej prenesú na normálnych ľudí. Vidím, že sa to deje a mám z toho zatiaľ pocit, že by sa snáď prebudeniu a obrode mohlo naozaj dariť.
Já spoléhám na zcela jiného – Salviniho.

 V tomto sme v úplnej zhode. Idey Salviniho a Orbána, zakladajúcich koalíciu brániacu suverenitu národov a naše tradície a princípy, absolútne podporujem.
Mimochodem, když mluvíme o nomen omen, Salvini pochází ze slova salvare, což znamená spasit, zachránit. Možná to není úplně náhoda.

 Vravíme o mimoriadnom probléme súčasnosti – o invázii nelegálnych migrantov, ako to označil aj americký prezident Trump. A vravíme aj o islamizácii Európy. Paradoxne však najradikálnejší islam pochádza zo Saudskej Arábie, ktorá má s USA už dlhodobo veľmi dobré vzťahy. A Saudská Arábia je jedným z finančných podporovateľov ISIL.
Saudská Arábie provádí kulturní džihád, a ne tolik válečný džihád. Financuje univerzity a šíří tam wahhábismus, podporuje Muslimské bratrstvo, které zase vede kulturní džihád v západních zemích. Nevím, do jaké míry Saudská Arábie podporovala Islámský stát, určitě tam nějaké peníze od ní šly, ale že by to byla nejvíc ze všech Saudská Arábie, to myslím ne.

 Podľa viacerých zdrojov je to práve Saudská Arábia a USA, ktoré vojensky a finančne podporujú ISIL. Každopádne tým, že Trump stiahol vojakov zo Sýrie so slovami, že vlastne nevie, koho USA podporujú, potvrdil to, čo dlho vravíme – ISIL je zhubné dielo Spojených štátov a Saudskej Arábie, smerujúce na Sýriu, Irán a v konečnom dôsledku aj na Rusko. Vedeli sme, že v Sýrii pôsobia určité sily radikálov, ktorí si hovorili umiernená opozícia, ale v skutočnosti to boli ľudia, ktorí pochádzali práve z ISIL a mali za cieľ odstrániť Asada.
Asada chtěl svrhnout Západ. K překvapení všech se začal bránit a nakonec se ubránil. Trvalo to tři roky.
 To by nebolo možné bez aktívnej účasti Ruskej federácie, ktorú Asad oficiálne požiadal o vojenskú pomoc.
Také mu pomohli Íránci.

 Amerika sa stiahla zo Sýrie, ale ISIL je stále problémom.
Oni se rozprchli do světa. Bylo jich tehdy nějakých dvě stě tisíc ve zbrani, podle některých tvrzení, třeba Syřanů nebo Kurdů. Obecně se počítá, že jich zbylo 30 až 50 000. No, jestli jich bylo 50 000 a ti jsou teďka roztroušeni po severní Africe a přijíždí do Evropy, tak 50 000 dobře vycvičených vojáků by dokázalo porazit Německo za dva dny. Jakmile porazí Německo, na Česko jim postačí tři hodiny.

 Preto hovorím, že je to stále veľká hrozba. Trump vyhlásil, že pomery v Líbyi, v Afganistane, v Sýrii atď. boli nepomerne lepšie, ako keď tam zasiahli Spojené štáty s exportom demokracie.
Ale dokonce Kaddáfí zastavil vývoj jaderné pumy na žádost Spojených států. Myslím, že také Británie, Francie. A tehdy pak v podstatě z Libye žádný terorismus nepocházel.

 Videl som niekoľkohodinovú úžasnú Kaddáfího reč pred Valným zhromaždením v OSN, kde hovoril, že za decimovanie Afriky sú zodpovedné práve koloniálne krajiny, ktoré by jej mali vrátiť späť všetok lup. Od západných kolonizátorov žiadal späť pre Afriku 7,7 bilióna dolárov. Nebolo by zmysluplné, aby krajiny profitujúce z decimovania tretieho sveta naozaj pristúpili na jeho renováciu?
No samozřejmě, že ano.

 Namiesto katastrofálnych plánov prijímania utečencov.
Samozřejmě. Itálie kdysi s Kaddáfím jednala o tom, že by se tam do pouště dávaly sluneční panely místo na úrodná pole v Itálii a z Libye by se vyvážela elektřina. Nějaký Marshallův plán na rozvoj těchto zemí by se měl samozřejmě rozvíjet.

 Aká je vaša vízia, aby sme prežili ako civilizácia, ako svet bez zloduchov?
Zaprvé, musíme za každých okolností ubránit tento kontinent, a to i za cenu zabíjení. Jestliže nás někdo chce zabíjet, musíme ho podle receptu generála Pattona zabít dřív než on nás. K tomu budeme potřebovat návrat k nějakému způsobu – zní to kýčovitě – mužství, který se vytratil se všemi těmi transgendery, ztratil se smysl mužství, mužnosti jako kreativní energie, bez níž se neubráníme. Za druhé, začít srovnávat tuto civilizaci s těmi ostatními a spočítat klady a zápory. A zjistíme, že těch kladů je víc než záporů a stojí za to ji bránit. Protože dokud nevíme proč ji bránit, tak ji bránit nebudeme. Vzít na vědomí, že žádná civilizace se nedokázala ubránit, pokud neměla dostatek lidí, kteří byli ochotní za ni umírat. Musíme přestat myslet jenom v krátkodobé současné pohodě, kterou Češi mají tak rádi a Slováci k ní také nemají daleko.
Myslet trochu víc v časovém plánu civilizačním než osobním. Edmund Burke to napsal jasně: musíme předávat to, co nám předali ti před námi. Abychom to mohli předávat, musíme to udržovat, studovat, obnovovat, praktikovat, a ne zahazovat. No, a doufat v nejlepší. A možná i věřit v nějaký zázrak. Píši to v knížce Poslední naděje civilizace: spoléhat také na nějaký zázrak, k němuž však musíme sami přispět. Úplně pohřbít nebo zavřít do šuplíku rozpory mezi judaismem, křesťanstvím a ateismem. Protože i ten ateismus je dnes součástí naší civilizace. Mnozí křesťané si to nepřipouštějí, ale my to musíme přijmout, většina Čechů jsou ateisté. Ale těm ateistům musíme nabídnout pravidla, v rámci kterých můžeme i bez té víry fungovat na společné civilizační bázi. Takže i pro ně musíme obnovit ty dva kořeny, z kterých ta civilizace vyrostla. A nenutit je k víře v Boha. Jak praví krásný starý židovský vtip: V pátek večer se sešlo devět chlapů a čekají na desátého, aby se mohli pomodlit. A desátý pořád nepřichází. Tak rabín říká jednomu: Zavolej svého syna. A dostane odpověď: Můj syn je komunista, marxista, ateista, ten vůbec nevěří v boha. Rabín na to: Já po něm nechci, aby věřil v boha, já po něm chci, aby nám umožnil se modlit.


Autor: Tibor Eliot Rostas
Mesačník Zem a Vek si môžete predplatiť na:

http://bit.ly/kupit-online-zemavek-marec-2019

Zem a Vek
Zopár slov o autorovi...

Pridaj komentár

  & Časopis